Podkováři a kopytáři jsou lidé, se kterými se každý majitel vídá pravidelně několikrát do roka. Ne nadarmo se říká, že bez kopyta není kůň. Umění upravit koním kopyta tak, aby mohl bezbolestně chodit, vykonávat práci například v lese, tahat kočáry, nebo podávat sportovní výkony, není jednoduché. S dobou se mění i způsob vykonávání tohoto řemesla. Podkovy se vyrábí předem a podkováři je pak jenom upravují na konkrétní kopyto. Existují však soutěže, které se vrací přímo k základům tohoto řemesla, kdy si každý podkovář musel z kusu železa podkovu vyrobit od základu. A právě na ně jsme se zeptali člena českého týmu Czech Farrier Filipa Študenta a zakladatele této skupiny Zbyňka Jelínka.

 

Filipe, jak takové soutěže vůbec probíhají?

V prvé řadě si na internetu najdeme danou soutěž a její propozice. V těch je nákres nebo fotka podkovy, její rozměry a technické parametry. Je tam uvedeno, z jakého má být materiálu, jakou technikou se má vyrábět a v neposlední řadě, kolik času na to je. Pak jdeme, koupíme si materiál a začneme trénovat. K tomu je dobré znát i historii daného kování a důvod jeho úprav. Na soutěži nám pak určí, na jaké kovadlině a v kolik hodin máme startovat. Když zazvoní, můžeme vytáhnout rozehřáté železo z pece a začneme vyrábět. 

 

Takhle pobíhají většinou dvě nebo tři kola, v nichž se sbírají body. Ty se pak sečtou a vždy nejlepších deset nebo dvacet soutěžících postupují do finále, ve kterém už se kove kůň. Ti se losují. Každý si svému koni sundá podkovu, očistí a naměří kopyto a jde si uříznout materiál. Když zazvoní zvonek na znamení startu, můžeme začít strouhat kopyto. Mezitím se nahřívá železo v peci. Cílem je vyrobit podkovu, která pak sedí přesně na toho daného koně. V některých formátech se třeba ještě nejlepších pět utká v dalším kole, kde se vše opakuje.

 

Existují i různé speciální soutěže. Jednou z nich jsou tajné podkovy, což znamená, že jejich nákres není obsažený v propozicích a ukáží nám ho až hodinu před závodem. My si ho obkreslíme a musíme vyrábět bez předchozího tréninku doma. Tam je důležitá schopnost improvizovat. Jsou samozřejmě i tací zkušení podkováři, kteří už daný typ podkovy znají a jsou schopni ho vyrobit z paměti. 

 

Jsou i různé rychlostní soutěže, při kterých musíme podkovy vyrábět v extrémně krátkých časových intervalech. Jedním z nejnáročnějších typů soutěží je takzvaný „eagle eye“, neboli orlí oko. To dostaneme typ podkovy, kterou máme vyrobit, a pak nám na deset vteřin ukážou kopyto. Úkolem je vyrobit velikostí a tvarem co nejpřesnější podkovu na dané kopyto. Nehodnotí se tedy pouze kvalita podkovy, ale i její velikost a tvar.

 

Kdy se čeští podkováři začali takovýchto soutěží účastnit?

První dva lidé, kteří si soutěží začali všímat a účastnit se jich, byli Jirka Kubias a Petr Černok. S nimi jezdil i Pavel Horák, náš největší distributor podkovářského zboží, jakožto překladatel. Další už jsem byl já, Martin Kostka a Michal Fišer. Nějakou dobu jsme po soutěžích jezdili v tomto složení, než se k nám přidal i Saša Sirota a Jana Štefanová. V porovnání s ostatními týmy ze zahraničí jsme však byli na úplně jiné úrovni. Pro ně to už byl profesionální sport, měli vlastní sponzory, týmové oblečení, perfektní zázemí od jejich cechů. My jsme žádnou takovou podporu neměli a většinou jsme si trénovali sami doma po večerech. I přesto se například Jirka Kubias několikrát probojoval do finále na mistrovství Evropy, kde jednou obsadil skvělé třinácté místo. Část ze zmíněných podkovářů se soutěžemi přestala, protože bylo velmi demotivující účastnit se těžších závodů, na kterých bylo tímto způsobem téměř nemožné uspět. Já osobně jsem chtěl také přestat, ale začal se kolem nás pohybovat Zbyněk Jelínek a snažil se nás sdružovat a o do soutěží motivovat.

 

 

Zbyňku, jak vás napadlo založit tým Czech Farrier?

První pohnutkou bylo to, že kluci, kteří se soutěžení věnovali, neměli v nikom žádné zastání. Po své denní práci si trénovali sami doma a nikdo jim neposkytl žádnou pomoc nebo zázemí. Kromě toho není, o tomto dá se říci sportovním odvětví, u nás vůbec žádné povědomí. To, že byl Jirka Kubias třináctý nejlepší z celé Evropy, skoro nikdo neví. Bohužel spousta úspěšných podkovářů se soutěžemi přestala právě kvůli těmto důvodům. 

 

Další věcí bylo to, že spousta materiálů, které se na soutěžích používají, u nás není k dispozici a těžko se shání. Já jsem tedy začal studovat propozice závodů a postupně zjišťovat, co vše je potřeba a snažil se to klukům zajistit. K tomu například zajistím ubytování na závodech, vyřídím organizační věci a pokusím se ostatním co nejvíce zjednodušit tu účast. Protože si myslím, že je potřeba je v tom podporovat a já jsem hrozně rád, že se tomu se mnou věnují.

 

Podle mě je potřeba si uvědomit, že se jedná o kluky, kteří ve svém volném čase po práci, za své vlastní peníze se snaží co nejvíc zdokonalit v řemesle jako takovém. Spousta světově uznávaných kovářů si soutěžemi prošla, tak si myslím, že by se mělo vědět, že něco takového existuje, a že ti kluci se dobrovolně a neustále zlepšují.

 

A právě kvůli všem těmto důvodům jsem se rozhodl v dubnu v roce 2021 založit skupinu Czech Farrier. Nejsme žádná uzavřená společnost, počet členů je proměnný a mým cílem bylo hlavně poskytnout zázemí a co nejvíce pomoci podkovářům, kteří se chtějí nejen účastnit soutěží, ale také se vzdělávat, zkusit si vyrobit vlastní podkovu nebo třeba jenom s něčím poradit. Poslední věcí, které se věnujeme, je právě snaha o zlepšení dovedností a zručnosti, což nám následně přidává na hodnotě při naší práci ve stájích. 

 

To zní, že kromě party kolegů jste také přátelé. Kolik momentálně máte členů?

Já se slovem přítel celkem šetřím. A také si nemyslím, že když jdou lidé po stejné cestě, tak musí být nutně i přátelé. Ale co se týče naší party, nesmírně si vážím jejich reakce, když jsem prodělal mozkové aneurysma a najednou jsem byl půl roku úplně mimo práci. Kluci nejen že mi volali, jak se mi daří, ale ochotně si rozebrali moje klienty. To byla neskutečná pomoc, když byli ochotní jet klidně i 200 kilometrů k cizím klientům. Mně to vlastně pomohlo jak po psychické stránce, tak i v tom, že si kluci rozebrali moje zákazníky, kteří díky tomu nemuseli před Vánocemi shánět kováře. Takže si myslím, že kamarádi určitě jsme.

 

Samozřejmě se někdy špičkujeme, kdo to dělá líp, ale je důležité, že když už tam všichni stojíme za těmi kovadlinami, je jedno, kolik vám je let, za kolik děláte svoji práci nebo komu kováte koně. Když si někdo s něčím neví rady, může přijít za kterýmkoliv z nás a nesetká se s pohrdáním nebo neochotou poradit. Co bych opravu nenesl dobře, kdyby se někdo posmíval nebo povyšoval nad někým, kdo udělá chybu. 

 

Takovéto pevné jádro tvoří devět členů. Já, Filip Študent, Ivan Macháček, Josef Poul, Šimon Ptáček, Alexander Sirota, Václav Kubeček, Jana Štefanová a Martin Kostka. Ale jak jsem říkal, nejsme žádná uzavřená společnost, rádi mezi sebe lidi přibíráme a na našich setkáních rádi vidíme i lidi, kteří třeba ani soutěžit nechtějí, ale snaží se vzdělávat a něčemu se přiučit.

 

 

Scházíte se v nějakých pravidelných intervalech?

Scházíme se každý měsíc, nejčastěji je to u Ivana Macháčka doma. Ten má totiž největší dílnu a velmi tolerantní rodinu. Jeho dědeček je také kovář, takže jsou už všichni zvyklí a tolerantní, když zastavíme dvůr auty a několik hodin poslouchají tlučení do pěti nebo šesti kovadlin naráz. Za to jsem Ivanovi hrozně vděčný, že takovouhle možnost máme. 

Mám hroznou radost, že i když to každý máme jinak daleko, náklady na dopravu se u nás liší, nikdo nemá problém na trénink dojet. Není to u nás o žádné rivalitě, maximálně o té zdravé, a opravdu se scházíme kvůli radosti ze samotného řemesla. 

 

Poslední listopadový víkend jste se účastnili závodů v Polsku. O jakou soutěž se jednalo a kdo všechno Českou republiku zastupoval? Soutěžili už jste předtím i na nějakých jiných soutěžích?

Jednalo se o otevřené mistrovství Polska. Byly celkem tři kategorie, novice, intermediate a open. Ve střední třídě jsme zaznamenali skvělé výsledky, kdy Pepa Poul zvítězil před Ivanem Macháčkem. Já jsem obsadil třetí místo, a to i když mi zdravotní stav nedovolil na tuto soutěž vůbec trénovat. Filip soutěžil v té nejtěžší obtížnosti a byl s námi i soutěžní nováček Venda Kubeček. Pro něj to byla úplně první soutěž, ve které obsadil páté místo. 

 

Tyto závody jsou zatím největším úspěchem našeho týmu. Minulý rok jsme chtěli vyrazit na mistrovství Evropy do Švédska, ale jelikož se neustále měnily propozice a pravidla, nakonec jsme tyto závody vynechali. Přeci jenom udělat si výlet, když si vše musíme hradit sami, abychom skončili někde vzadu, by nemělo smysl. Na příští rok plánujeme na jaře výjezd na soutěž do Holandska.

 

Vzpomenete si na své soutěžní začátky? Jak probíhala vaše první soutěž?

Já se přiznám, že hrozně nerad soutěžím. Nemám rád cizí prostředí a neznámé situace. Baví mě samotná výroba podkov a ani v tom nepotřebuji soutěžit, ale není na škodu, když si občas vystoupím z té své komfortní zóny. Kromě toho si vždy užívám výjezd s ostatními, kdy si večer zajdeme na pivo, popovídáme si a hlavně se od zahraničích soupeřů můžeme spoustu věcí přiučit. 

 

Moje první soutěž byla v Dánsku, kde se sejdou vždy kováři asi z šesti nebo sedmi zemí. Nepamatuji si přesné umístění, ale myslím, že to bylo něco okolo patnáctého místa. Vzpomínám na to velmi rád, neskutečně jsem si celý víkend užil. Jednu věc jsem si odtamtud odnesl, a to je ta, že kovařina není jenom o fyzické síle. Když jsem viděl, jak soutěží mladá děvčata a jsou schopna dosáhnout lepších výsledků než většina kluků, donutilo mě to se zamyslet. Uvědomil jsem si, že hrubá práce není to podstatné, ale v první řadě je důležité zaměřit se na techniku. 

 

Jaké máte plány a cíle do budoucna?

Já bych hrozně rád dostal do podvědomí koňské veřejnosti to, že tihle lidé na sobě pracují kvůli tomu, aby byli schopni poskytnout lepší péči koním svých klientů. To je náš hlavní cíl, spokojený a zdravý kůň. A to, že se scházíme jako parta lidí a jdeme po té cestě za vzděláváním a sebezdokonalováním dohromady, je skvělé a motivující. 

 

Foto: poskytl Zbyněk Jelínek