Ke koním tíhla Eliška Hrdá již od útlého dětství. Začínala velmi tradičně, nejprve chodila vypomáhat do stáji, účastnila se prvních jezdeckých lekcí a příměstských táborů u koní. Svého vlastního koně dostala až ve čtrnácti letech, což pomyslně zahájilo její sportovní kariéru.
Vybavíte si svůj úplně první kontakt s koňmi a na kterém místě se dále odehrávaly vaše jezdecké začátky? Kdo vás ke koním přivedl?
Svůj úplně první kontakt s koňmi si bohužel nevybavuji. Prý jsem koně odmalička všude vyhledávala. Je to poněkud záhada, jelikož z naší rodiny se nikdo jezdectví nevěnoval, a proto věřím tomu, že se člověk s láskou ke koním narodí. Začínala jsem na příměstských táborech, následovala má éra westernového ježdění a víkendů trávených na Prosper Horse Ranchi v Čeladné. V roce 2009 jsme zakoupili chalupu v Jeseníkách a měla jsem na výběr, jestli strávím celé léto na chalupě nebo budu docházet do nedaleké stáje a začnu se skokovým výcvikem. A tak začal celý tento jezdecký kolotoč.
V této době už se aktivně věnujete parkurovému sportu. Jak jste se k tomu dostala a vyzkoušela jste i některá další jezdecká odvětví?
Předtím, než jsem se začala naplno věnovat parkurovému skákání, jsem se zabývala westernovým stylem ježdění. Nicméně osud tomu chtěl jinak a jelikož mi v té době ještě nebylo 12 let, musela jsem ježdění a výpomoc ve stáji ukončit. Po delší pauze jsme v okolí naší chalupy v Jeseníkách objevili Jezdeckou stáj Amír, kam jsem začala o víkendech docházet a přibližně po roce jsme pořídili mého prvního vlastního koně. S ním jsme se věnovali převážně parkurovému skákání, ale absolvovala jsem také drezurní závody.
Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti? Který kůň s vámi překonal vaši první oficiální soutěž a kde k tomu došlo?
Mou parkurovou premiéru jsem absolvovala se svým prvním koněm Gelidusem-T a byly to závody v Hamříkově stáji. Gelidus byl pan profesor, ideální kůň pro začínajícího jezdce. Na podzim roku 2010 jsem se přestěhovala do JK Baník Ostrava a tento jezdecký klub reprezentuji dodnes.
Máte za sebou i nějaké zajímavé zahraniční stáže a pracovní zkušenosti?
Ano, strávila jsem se svými koňmi dvě léta ve stáji v Belgii, kde jsem, mimo jiné, měla možnost jezdit velmi kvalitní koně mého trenéra. Po této zkušenosti jsem věděla, že toto je místo, kde bych chtěla nějakou dobu žít. Přihlásila jsem se tedy na Univerzitu v Gentu, prošla přijímacím řízením a v roce 2018 jsem se sem i s koňmi přestěhovala a začala studovat. Nyní mám dostudováno, již třetím rokem zde žiji a daří se mi startovat v parkurech 140 centimetrů vysokých. Návrat zpět do České republiky zatím ještě neplánuji.
Kdo vás tedy zdokonaloval a předával vám nové zkušenosti? Komu nejvíce vděčíte za to, čeho jste v jezdeckém sportu dosáhla?
Nejvíce samozřejmě vděčím své rodině za to, jak mě po celou dobu podporuje, a to nejen v jezdectví samotném, ale v každém mém životním rozhodnutí. Rodiče mi vytvořili neskutečné podmínky. Před mým odjezdem do zahraničí táta víceméně podřídil svůj život závodům, veškeré jeho plány se odvíjely od plánu závodů. Ve čtvrtek přijel z práce rovnou do stáje, sedl za volant kamionu a jeli jsme. I nyní je mou velkou podporou nejen u koní, ale ve všem, co dělám.
Základy parkurového ježdění mi předali Naďa Knopová spolu s Milanem Theimerem. Následně to byl Pavel Hudeček, pod jehož vedením jsem vybojovala třetí místo na mistrovství České republiky v kategorii starších juniorů v roce 2013. Nesmím však opomenout také ostatní, kteří mi předávali cenné rady v průběhu mého ježdění. Zdeňka Tóth-Skripová, Zoltán Tóth, Vladimír Tretera, Josef Kincl mladší, René Olšák a určitě mnoho dalších. S každou radou jsem se posunula tam, kde jsem teď, takže bych všem touto cestou ráda poděkovala. V poslední době však nejvíce vděčím svému současnému belgickému trenérovi, který mi předává nejen své zkušenosti v ježdění a péči o koně, ale také klid a pohodu. Pochopil, že mou hlavní překážkou na parkuru a při tréninku je to, že nad vším až moc přemýšlím. A v neposlední řadě mé veliké poděkování patří také Tereze Bezroukové, která mi vždy našla ty nejlepší koňské parťáky.
Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si osobně ceníte nejvíce?
Mým dosavadním největším úspěchem bylo již zmiňované třetí místo na mistrovství České republiky starších juniorů v roce 2013. Bylo to naprosto nečekané a vděčím za něj hlavně valachovi Chinovi. Následovalo pár pěkných umístění v rámci série U25. V poslední době šly závody trochu stranou, věnovala jsem se hlavně studiu. Nicméně velkou radost mi nyní dělá kůň Easy Day D`hof Ten Bos, s nímž jsme na podzim začali chodit parkury na úrovni 140 centimetrů.
Na které své koně tedy vzpomínáte úplně nejraději? Byl některý z nich nejvíce výjimečný?
Za mého životního koně považuji jednoznačně China. Relativně malý kůň s obrovským srdcem, který pro mě udělal i nemožné. Za opravdu výjimečného považuji již zmiňovaného Easyho, ten je vším, co si představíte pod pojmem „perfektní kůň“. Nesmím ale opomenout Calimera, který je se mnou již sedmým rokem a snesl by pro mě modré z nebe.
Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví? Čeho byste dále chtěla ještě v tomto sportu dosáhnout?
Vždy jsem se svými jezdeckými ambicemi byla nohama na zemi. Na začátku každé sezóny si stanovím cíle, kterých bych ráda dosáhla, a které mě v sezóně motivují. Jezdectví ale beru hlavně jako hobby a prostor k odpočinku. Hlavní pro mě je, abychom byli všichni zdraví, spokojení a měli z toho radost. Umístění na závodech je pak už jen třešničkou na dortu a pěknou odměnou za celou práci. Studentská léta mi však skončila, nastoupila jsem do zaměstnání, takže kdo ví, jak má letošní sezóna bude vypadat.
Foto: Alžběta Ducká, Patricie Mazuchová, Vendula Molinová / poskytla Eliška Hrdá
