Ve věku 88 let zemřel po dlouhém boji s těžkou nemocí Marek Skála, legenda dostihové fotografie 20. století. Nikdo nezachytil moderní historii domácího turfu tak důsledně a obsáhle jako on.

Od roku 1965 až do začátku nového tisíciletí fotil týden co týden všechny dostihy na českých závodištích. Jeho úctyhodný archiv obsahuje přes 80 000 negativů.

Začínal v éře, kdy si i profesionální fotografové vystačili s pár ruličkami kinofilmů a základními objektivy. V brašně, kterou nosil přes rameno, měl kromě základního fotografického vybavení především desky s obálkami, obsahujícími desítky objednaných fotek z předešlých dostihů. Chodili si pro ně žokejové, trenéři, majitelé i ošetřovatelky.

"Strašně to uteklo. Bylo to hezké, navíc mě to bavilo, takže to pro mě byla spíš zábava než práce," vzpomínal před třemi lety u příležitosti životního jubilea.

Zachytit koně a dostihy co nejvěrněji

Marek Skála byl bytostným koňařem. Stejný důraz jako na kompozici vždy kladl i na to, aby byl plnokrevník na jeho záběrech zachycen dobře v pohybu, aby měl na portrétech "našpicované" uši a vůbec, aby byla co nejvěrněji dokumentována jeho podoba.

Fotil širokoúhlé doběhy, z nichž byly objektivně patrné rozestupy mezi nejlepšími koňmi, portrétoval vítěze jedničkových dostihů před cílovou podkovou a při dekoracích si hlídal, aby byli na záběru všichni členové stájového týmu.

V neposlední řadě věděl, jak se pohybovat kolem koní, na co si dát pozor a znal své zákazníky i jejich vkus. Když se na dráze čas od času objevil nový fotograf, dokázal mu nezištně poradit a ohlídat, aby nováček v zápalu tvůrčí invence neskončil pod koňskými kopyty.

Na kraji dráhy před cílovou podkovou ve Velké Chuchli, Karlových Varech, Pardubicích, Mostě nebo Lysé nad Labem samozřejmě nestál sám. Dostihy se stejným zápalem dokumentovali i mnozí další výborní fotografové, ale byli to právě Marek Skála a jeho dlouholetý kolega Otakar Kroužecký, kdo ve své éře mířili na závodiště za každých okolností a bez ohledu na počasí i na to, jak významný mítink nebo dostih se právě běžel.

Tvořili spolu sehranou dvojici, jejíž dialogy v minutách před startem dostihu by mohly být solidním materiálem pro dnes tak populární stand-upy. Zatímco pan Kroužecký byl veselým snílkem, který si každou chvíli rval vlasy kvůli neúspěšným "akovkám", pan Skála byl v jejich tandemu rozvážným skeptikem, který posouval rozevláté dostihové debaty k výsledné pointě.

Dramatické dětství a seznámení s koňmi

O svém pohnutém osudu nikdy příliš nemluvil. Narodil se 2. dubna 1934 jako Marek Fürst v Krakově. Po rozdělení Polska se rodina Fürstových ocitla ve východní polovině země. Otec zemřel, matku s malým Markem deportovali Rusové na Sibiř.

Na konci druhé světové války paní Fürstová nastoupila jako ošetřovatelka do formující se československé jednotky pod vedením Ludvíka Svobody v Buzuluku, kde se seznámila se svým budoucím druhým manželem a šťastně se dostali až do Československa. Pro syna si přijeli po válce do dětského domova v ruském Jefremově.

Česky se Marek Skála naučil až po válce v Praze, kde rodina začala nový život. Jeho další profesní kariéru předznamenala práce pomocného dělníka v družstvu Fotografia, kde začal fotografovat. Nakonec zakotvil ve fotooddělení Filmových ateliérů Barrandov.

S koňmi se setkal už na přelomu čtyřicátých a padesátých let v pražském Jezdeckém oddílu TJ Slavia, kam docházel do roku 1952. To už měl za sebou i první návštěvy dostihů ve Velké Chuchli. Po návratu z vojny se stal členem početné společnosti dostihových příznivců, která pro své obveselení pořádala celosezónní tipovací soutěž. Nějaký čas jezdil i v ranní práci u trenéra Adolfa Rady v chuchelské stáji Velkovýkrmny Zákupy.

"To byly tři nejkrásnější roky, které jsem prožil u koní. Ve stáji se sešla výborná parta. Jednou mi Rada řekl: Hele, seš vysokej, silnej, tak si vezmi Metála… On ho tenkrát nikdo nechtěl jezdit. Když Metál později doběhl s Evou Palyzovou druhý ve Velké pardubické, byl jsem hrdý na to, že to byl kdysi můj osobní kůň," vzpomínal pan Skála.

Svůj archiv zachoval dalším generacím

Od roku 1965 začal dostihy fotografovat pravidelně. Několik sezon měl stanoviště na cílové věži a jeho záběry sloužily v případě potřeby i jako cílová fotografie. Postupně se stal dlouholetým přispěvatelem všech oborových periodik. Během více než čtyřiceti let shromáždil obrovský archiv, čítající něco mezi 80 a 100 tisíci záběrů.

"Nikdy jsem se nespecializoval na uměleckou fotografii, vždycky mě víc zajímaly reportážní záběry. Jezdci chtějí vidět, jak na tom sedí," říkával.

Dostihy určovaly po dlouhá desetiletí rytmus jeho života. "Ženě jsem před svatbou řekl: Počítej s tím, že každou neděli a někdy i v sobotu mě doma neuvidíš," smál se. Několik sezon byl klusáckým a krátce také cvalovým handicaperem, vzhledem k nutnosti fotografování to však byly jen epizody.

Možnost souborné fotopublikace nebo výstavy vždy odmítal. Když ale ve svých 68 letech ukončil oficiální činnost, pečlivě svůj archiv uspořádal a katalogizoval. Vypracoval digitální kartotéku podle dat dostihů i jmen koní a všechny negativy předal Jockey Clubu ČR. Ještě donedávna svůj archiv osobně spravoval a vyřizoval příležitostné objednávky snímků.

"Později jsem ještě občas něco vyfotil svým známým, třeba když vyhrál kůň mého kamaráda. Ale to už byly jen příležitostné soukromé věci, které jsem do hlavního archivu už nepřidával," vysvětloval.

Téměř do konce života docházel jako nadšený divák a sázkař na závodiště, ať už do Velké Chuchle nebo své milované Lysé nad Labem. Naposled jsme se potkali ještě na začátku podzimu.

V panu Marku Skálovi odešel vzácný a skromný člověk, který vykonal pro koně a české dostihy množství nezištné a neocenitelné práce.

Foto: Martin Cáp