Vaše stáj se nachází v Hranicích mezi Zbraslavicemi a Zručí nad Sázavou. Areál býval kravínem. Bylo tedy, předpokládám, nezbytné, jej patřičně přizpůsobit pro chov koní. Je to tak? 

 

Ano, přesně tak, neustále na tom pracujeme. Areál tu stojí od roku 57, my jsme zde nějakých deset, dvanáct roků. Vše, co tu vydělám, do areálu zase zpátky vracím, většinu dělám navíc vlastníma rukama, tak si asi dokážete představit, jak to vypadá. Říkáme tady tomu zřícenina, ale koně v tom fungují.

 

Chováte jen koně, nebo i jiná zvířata?

 

Jsou zde koně a jednu třetinu jsem teď předělal pro účely chovu krav. Mám zde dvacet boxů pro koně, hovězího je tu podobně, osmnáct až dvacet. Odvíjí se to od toho, že mám k dispozici pouze třicet hektarů, které obhospodařuji, a veškeré krmivo si dělám sám.

 

Máte někoho k ruce? Nějaké zaměstnance či rodinu?

 

Manželku a děti. Manželka k tomu ještě normálně pracuje a děti jsou školou povinné, ale už jsou větší, jedenáct a třináct, tak už dokážou s ledasčím pomoct.

 

Takže jste takový rodinný podnik.

 

Je to tak, však víte, jak to dnes s těmi lidmi je. Lidi dnes už nechtějí dělat ani za peníze, kolem koní je to obzvlášť špatné. Přitom v každé zemědělské škole je obor zaměřený na chov a jezdectví, máme v republice tři jezdecká učiliště a kde ty lidi jsou? Je obrovský problém sehnat personál. Bohužel už téměř nefungují pro děti oddíly tak, jak to bylo dříve, dnes už prostě jezdí jen ti, co na to mají prachy. Koupí si koně, ten nefunguje, tak se vymění kůň i trenér, a takhle stále dokola. Málokdo si už tu cestu ke sportu vyšlape od hnoje, jako jsme to měli my.

 

Nabízíte také službu ustájení koní?

 

V tuto chvíli tu mám tři privátní koně. Koně ustájím, když si nás někdo přímo vyhledá. Jsme tu tak trochu vystrčení mimo civilizaci, zároveň nemáme halu, dnes už bez haly nikdo nejezdí. K dispozici máme takovou venkovní pseudojízdárnu, ale já na ní udělám veškerou práci. Zaměřuji se spíš na výcvik koní a vlastní chov. Když vezmu koně do výcviku a řeknu si za to patnáct tisíc měsíčně s tím, že to bude trvat minimálně tři až pět měsíců, přijde to všem drahé. I těch patnáct je pro mě na hraně. Koně pouštím do výběhu, ale na noc chodí domů. Pastevní odchov není nic pro mě. Učil jsem se v Kladrubech a uznávám hřebčínský systém. Díky tomu mám samozřejmě náklady. Boxy kydám dvakrát denně, to už se dnes taky moc nedělá. Než z tohoto standardu slevovat, to to radši pro cizí lidi nebudu dělat. Navíc koně toho také dost zničí, co si budeme povídat. Nemá význam, abych kolem toho běhal, a ještě to dotoval. Proto je pro mě lepší se věnovat na plno koním z vlastního chovu. To mi dělá radost a snažím se vydělat peníze jiným způsobem. Jezdím třeba v létě traktorem na služby, s panem Bartákem a Liborem Kurkou po filmech, případně nějaká svatba a podobně.

 

Představte mi, prosím, vaše chovné stádo.

 

Chovám pouze lipicány a k nim mám dva poníky. Jsou tu čtyři chovné kobyly - nejstarší je Contura po Conversano X, pak Cremona Neapolitano IV, Bellamia po Favory III CZ a Carla po Pluto V CZ. Máme také vlastního plemenného hřebce Pluta VI CZ. K tomuto plemeni jsem se dostal v roce 2000 u Ing. Tupého ve Dvoře Prak. Postupně jsme tedy začali nakupovat nějaké klisny a plemeník je už přímo z našeho chovu. S ním souběžně připouštím i sportuji.

 

Proč jste se rozhodl právě pro toto plemeno?

 

Vlastně ani nevím. Vyučil jsem se v Kladrubech, pak jsem jezdil po republice, u pana Kohouta, u Ing. Jelínka na Moravě, rok jsem byl v Anglii u parkurových koní jako ošetřovatel, zkoušel jsem i různá jiná zaměstnání mimo obor, ale srdcem jsem koňák, tak to na plný uvázek moc nešlo. Pak jsem se dostal k Ing. Tupému, sháněl tehdy někoho se zkušenostmi od koní, kdo umí zapřahat a podobně. On tehdy před dvaceti lety začínal a měl tam nějaké lipicánky. Společně jsme to tam pak začali formovat a tito koně mě natolik oslovili, že už jsem pak neměnil. V maštali jsem měl na výcvik různé koně, od kočárových KWPN přes kladrubské koně, fríské koně. Tehdy to šlo, měl jsem neustále čtyři, pět koní ve výcviku, dokonce byl rok, kdy jsme zapřáhli dvacet cizích koní. Každopádně lipicáni mě oslovili a už nehledám nic jiného. Navíc do této zeměpisné šířky historicky patří a je jich tu málo. Dobře se s nimi pracuje, jsou inteligentní, mám je rád. Naši koně sice nemají takový pohyb jako top holandští a němečtí koně, ale na druhou stranu to nahrazují svou komplexností a všestranným využití. Kočárový sport mě baví a hodlám ho dělat, dokud na to budu mít sílu.

 

Kolik se vám ročně rodí hříbat?

 

Vždycky tak dvě až čtyři. Loni jsem pouštěl všechny čtyři kobyly, nevyšetřoval jsem je, ale myslím si, že zůstaly dvě, možná tři. Z loňska mám aktuálně k odstavení dvě hříbata. Chovat na jedné kobyle je nesmysl, je potřeba toho mít víc a vyselektovat to. Před koncem roku jsem nabídl k prodeji pět mladých valachů a hřebců, dva jsou už prodaní a na další volají lidi. Tolik koní nepotřebuji a zároveň chovat chci. Hodně se nám rodí hřebci a postupně bych potřeboval obměnit chovné kobyly. Kupovat je nechci. To samé platí i pro koně, které pak využívám ve sportu.

 

Foto archiv Tomáše Jelínka a Šárky Veinhauerové (Na úvodní fotografii je plemeník Pluto VI CZ.)