Alenu Ticovou známe především z drezurních obdélníků, dříve se však věnovala skokům. Z dob jejích sportovních začátků je pro ni nezapomenutelným koněm Nik. "Okamžitě jsme si s hřebečkem padli do oka, v podstatě si vybral spíše on mě," vzpomíná na první společné chvíle Alena.
Kdy jste se poprvé setkala s vaším životním koněm?
Kamarádka ze Starého Plzence vyměnila za tažného koně dvě půlroční hříbata, kobylku a hřebečka, jmenovali se Karkulka a Rafael. Ani k jednomu nebyl doklad o původu, natož jakékoli jiné doklady. A já si tenkrát toho hřebečka zamilovala. Začala jsem se o něj starat, ale kamarádka mi ho nejdřív prodat nechtěla. Nakonec, když mu byl jeden rok, svolila.
Jak byste ho popsala?
Nebyl to žádný krasavec, ale pro mě byl prostě nádherný. Můj manžel tehdy pracoval u hasičů a jezdili s kolegy kolem výběhů. Chtěl se pochlubit s prvním koněm, ale když jim ukázal, o kterého jde, reakce byla: "Tuten osel?" Později se za něj trochu styděl. Bylo to takové ošklivé káčátko. Hřebečkovi jsem tehdy dala nové jméno Nik.
Čím si vás Nik získal? Proč jste si vybrala právě jeho?
Tehdy jsem měla malého syna a chodila do Plzence kamarádce pomáhat. Když hříbata přijela, okamžitě jsme si s hřebečkem padli do oka, v podstatě si vybral spíše on mě. Proto nakonec kamarádka souhlasila s prodejem, když viděla, že se má víc ke mně než k ní. Raritní bylo, že jsem ho kupovala jako tmavého hnědáka, ve třech letech se mu začal dělat úhoří pruh na zádech a začala mu vybělovat záď. Nakonec se mu tam v průběhu let udělala taková deka, jako mají appaloosy.
Kdy se začala vyvíjet vaše společná sportovní kariéra?
Po nějaké době si ho všiml pan Rédl a usoudil, že nevypadáme zle. Nabídl nám, abychom za ním přijeli, a tehdy trénoval v Bernarticích pan Lomský, ten objevil v Nikovi velký talent. Začala jsem s Nikem pracovat jako s tříletým a už jako čtyřletý vyhrál Jarní cenu Slavie. To byla kombinovaná soutěž v drezuře a parkuru, výsledky z obou soutěží se pak sčítaly. Vzpomínám, že tehdy na druhém a třetím místě byli Jirka Luža a dcera Evy Mentlíkové, oba s krásnými velkými koňmi. V titulku se pak psalo "Alena Ticová ovládla kolbiště JK Slavie Plzeň Bory", ale na fotce byl jen Luža a Mentlíková, protože Nik byl tak ošklivý, že ho tam prostě dát nemohli. Byl to úžasný kůň, dokonce jsem na něj dostala i několik nabídek k prodeji za vysoké částky na to, že to byl kůň bez původu.
Jak se má Nik dnes?
Později si ho ode mě koupila holčina, která s ním vyhrála oblastní mistrovství Západočeské oblasti a měli další úspěchy. Nikovi teď bude jednadvacet let, užívá si na pastvinách a děti si na něm skládají zkoušky základního výcviku jezdce. Má se moc dobře, pravidelně nám posílají fotky.