Terezu Hábovou známe především z drezurních obdélníků, ale nebylo tomu tak vždycky. Na začátku se věnovala také skokovému ježdění, drezura však nakonec vyhrála. Od té doby jí prošlo rukama nesčet koní. To, že se bude jezdectvím živit, před lety rozhodně neplánovala.

 

Pamatujete si, kdy jste se poprvé posadila na koně?

 

Koně mě lákali odmalička, kdy jsem se svezla úplně poprvé, to nevím. Tipuji, že šlo o nějaké jízdy na ponících, těžko říct, kolik mi mohlo tehdy být. Nepocházím z jezdecké rodiny, takže jsem ke koním neměla úplně blízko, ale pamatuji si, že jsem rodiče nutila mě brát do Chuchle na dostihy, tak je možné, že to bylo právě tam. Pravidelně jezdit jsem začala až v devíti letech.

 

Od začátku jste se věnovala drezuře?

 

To určitě ne, ze začátku jsem spíš radši skákala. Drezura se mi líbila postupem času čím dál tím víc a už se svým druhým koněm Librou jsem začala jezdit drezuru závodně.

 

Jak vypadaly skokové pokusy? Zkoušela jste i jiné disciplíny?

 

Myslím, že docela dobře, i když oficiálních "závodník" se ze mě stal až na drezurních obdélnících. Bavilo by mě věnovat se skokům i drezuře, ale na to není bohužel čas ani prostředky, nejde zkrátka kombinovat vše dohromady, pokud se to má dělat pořádně. Ale před pár lety jsem absolvovala cvičitelský kurz a zkoušky, kde jsem po dlouhé době skákala a moc mě to bavilo. Vyzkoušela jsem si například i reining, to je zase úplně něco jiného, ale i ten má rozhodně také svoje kouzlo. Nevědět co s časem a penězi, jednoho až dva koně pro jiné disciplíny bych pro zpestření jen uvítala!

 

Čím vás oslovila drezura?

 

Vždycky mě bavilo s koňmi pracovat a usilovat o co nejlepší proježdění, právě díky tomu jsem nakonec zůstala u drezury.

 

Kdy a kde jste absolvovala svoje první oficiální drezurní závody?

 

Bylo to určitě s Librou, tehdy mi bylo patnáct nebo šestnáct, ale konkrétně už si asi nevzpomenu. Libru jsem měla od jejích pěti let, byla to česká klisna po Carbido a účastnila jsem se s ní později i svého prvního mistrovství v kategorii mladých jezdců a prvních mezinárodních závodů.

 

Kdo vás v začátcích nejvíce ovlivnil?

 

Na úplném začátku mě trénovala Romana Mayer, která teď žije dlouhodobě v Německu, ale dodnes jsme v kontaktu, a té asi vděčím za vtisknutí těch správných základů. Po ní to byl Honza Kaška z Písku, správný ‘koňák’ tělem i duší, od toho jsem se také dost naučila. Drezurní začátky už byly pod taktovkou Mariny Groutskij, s tou jsem také absolvovala mé první drezurní závody včetně mistrovství České republiky. Potom už jsem začala jezdit do zahraničí. Dlouho jsem jezdila do Německa k belgickému trenérovi Dirku Meylemansovi, který mi značně otevřel oči. Díky němu jsem poznala, jak vypadá drezura v zahraničí, a jak bych chtěla, aby také vypadalo mé ježdění. Posledních sedm osm let trénuji s Remym Bastingsem. Vzhledem ke vzdálenosti mezi námi nemáme možnost trénovat úplně často, ale poslední dobou jezdí Remy do Čech celkem pravidelně. Frekvence tréninků tedy není sice úplně vysoká, ale spíš je to o tom, že mě vždy navede směrem, kterým mám s koňmi pracovat. Za ta léta zná velmi dobře mě i většinu mých koní, a spolupráce s ním mi dává opravdu hodně.

 

Jaké byly tvoje silné a slabé stránky?

 

Co si tak vzpomínám k samotnému ježdění, od mých začátků mi všichni chválili přirozeně dobrý sed a cit pro koně, nějaké vyložené zádrhele jsme tehdy asi neřešili. A troufám si říct, že od mých dětských let mě asi nepřešel ten potřebný zápal a odhodlání se koním věnovat naplno, ať se děje co se děje.

 

Kolik koní vám již prošlo rukama a na které nejradši vzpomínáte?

 

Koní mi prošlo rukama už opravdu hodně, stovky, možná dokonce tisíce. Tím nejzásadnějším určitě byl, je a bude James Bond, dále pak také Djazz, s ním mám spojených také spoustu zážitků a zkušeností. Silný vztah jsem vždy měla a stále mám ke všem svým koním, a nikdy se s nimi neloučím snadno, když na to přijde.

 

Dokázala byste porovnat, jak moc se změnila úroveň jezdectví v průběhu vaší jezdecké kariéry?

 

Dnes se jezdeckému sportu věnuje určitě více lidí než dříve, čím dál tím více z nich trénuje se zahraničními trenéry, takže celkově ta úroveň je vyšší. Máme k dispozici více dobrých koní a také více kvalitních areálů, roste konkurence. Celkově je v jezdectví čím dál tím více peněz, což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu se také více rozevírají ty pomyslné nůžky, a úspěch je v našem sportu bohužel do značné míry dost ovlivnitelný mírou vynaložených prostředků.

 

Jaké sportovní ambice jste měla, když jste s drezurním sportem začínala?

 

Ambice mých rodičů byly takové, že bych se koním měla věnovat jen pro radost a ve volném čase sem tam jet na nějaké závody, nicméně jejich představy o mé budoucnosti se jim trochu vymkly. Ale ani já sama tehdy nečekala, že to dopadne tak, jak je to teď, což znamená, že se koňmi budu živit a bude to moje práce. Jsem za to ráda, i když to někdy není úplně jednoduché a nese to s sebou řadu obětí.

 

Jakou budoucnost vám rodiče plánovali?

 

Mám vystudovanou Vysokou školu ekonomickou, takže předpokládali, že se moje kariéra bude ubírat tímto směrem. Nicméně školu jsem dokončila, což byla podmínka. Vědomosti nabyté v rámci studia finančního řízení podniků a investic se zdají být do života sice velmi přínosné, nicméně postupem času jsem díky propojení těchto světů došla k závěru, že některé ekonomické principy jsou v oblasti jezdeckého sportu neaplikovatelné, ba dokonce rozporuplné.

 

Vyvíjely se postupem času i vaše sportovní cíle?

 

Úplně konkrétní cíle jsem neměla, ambice narůstaly opravdu až postupem času. Snažím se po celou dobu prostě jezdit co nejlépe, zlepšovat se, a hlavně aby mě to bavilo. Šlo to postupně, na začátku mě samozřejmě lákalo oblastní mistrovství, a pak mistrovství republiky, mezinárodní závody. Vlivem nejrůznějších zkušeností se aktuálně trochu bojím cokoli plánovat a mít konkrétní nebo přehnané cíle, protože se pak většinou stane něco neočekávaného, co člověka akorát zklame. Nějaké mety samozřejmě mám, ale zároveň se snažím na věci dívat reálně a stát nohama na zemi. Právě proto zůstává mým hlavním sportovním cílem, abych já i všichni moji svěrěnci byli zdraví, a aby mě ježdění a práce s koňmi především bavila.

 

Foto archiv Terezy Hábové