Tereza Hábová je jednou z našich nejúspěšnějších drezurních jezdkyň. Na svém kontě má i titul z mistrovství ČR, na který dosáhla s Jamesem Bondem. Než se však oba propracovali do vysokého sportu, stálo je to hodně sil a snahy. James Bond je její nezapomenutelný kůň. A je skutečně "speciální"... 

 

 

 

Proč je James Bond vaším nezapomenutelným koněm?

 

Mám ho od jeho čtyř let, což je už jedenáct let. Dostala jsem se k němu přes mého bývalého trenéra, s nímž jsem trénovala v Německu. Ten mi ho sehnal. Jela jsem se na něj podívat a do oka mi padnul na první pohled. I když jsem tak úplně nevěděla, co čeho jdu. Projevoval se postupně až časem. Každopádně po těch letech si troufám říct, že žádného podobného jsem v životě nepotkala. Občas sama nevím, jestli bohudík nebo bohužel...

 

Jak se projevoval?

 

Postupně jsem přicházela na to, v čem všem je vlastně problém. Když to shrnu, tak byl víceméně ve veškeré manipulaci a ošetřování, velká potíž spočívala v nedůvěře k cizím lidem, zejména mužského pohlaví. Takže činnosti, jako je například kování nebo různé veterinární úkony, se rázem měnily z běžných aktivit na adrenalinové sporty.

 

Myslíte, že to byly špatné zkušenosti?

 

Nevím, on má zvláštní povahu, žije ve svém světě, který se dost často nepotkává s tím naším reálným. Možná tam žádná špatná zkušenost ani být nemusela a už se s tím narodil. Těžko říct. Každopádně vzhledem k jeho původu by byl spíš zázrak, kdyby byl 'normální'. Nebezpečí na něj zkrátka číhá na každém kroku.

 

 

Jaké tedy byly vaše společné začátky a jaké problémy jste řešila?

 

Pro mě to byla výzva. Naštěstí mám v povaze, že čím je věc složitější, tím víc mě baví. Snažila jsem se ním vyřešit všechno, nebo alespoň pro to udělat maximum. Postupem času se to zlepšovalo a teď už valná většina věcí probíhá víceméně standardně. Nebo jsem si spíš zvykla a sem tam nějaký malér už mě tak nepřekvapí. Po těch jedenácti letech spíš už vím, co mám čekat, na co si dát pozor, a jak tomu předcházet.

 

On má celkově problém s lidmi. Tím víc s lidmi, co ho nějak „obtěžují“ při ošetřování, kování a podobně. Kovář se k němu bál přiblížit. Rychlé pohyby kolem něj, to neexistuje dodnes, stejně tak jako připalování. S veterináři také není zadobře, veškeré úkony se musí odehrávat v prostoru, mimo box. Jakmile je ve stísněném prostoru a tuší nebezpečí, v rámci paniky je schopný zranit všechny v jeho okolí i sám sebe, navíc do boxu nikoho 'podezřelého' ani nepustí. Zažili jsme toho dost, bohužel i pár raněných. Ale teď už na všechno máme taktiku a víme, jak se dá obelstít. Naštěstí máme dlouhodobě stejný tým lidí, kteří se kolem něj pohybují, a na které si postupem času zvyknul a toleruje je.

 

Pro mě osobně bylo, zvlášť ze začátku, celkem dost stresující cestování, kdy se opět v rámci paniky několikrát zranil, jednou dokonce během závodů v Mnichově skončil jako mladý na klinice s dírou v hlavě a asi dvaceti stehy. Kromě jiného ho děsí drncání, čemuž se na našich silnicích člověk těžko vyhne. Kolikrát jsem musela volit na závody mnohem delší cestu, ale po lepších silnicích, abych ho vůbec dovezla vcelku. Ale na západ, do Německa nebo Holandska, jezdí rád.

 

A ve výčtu by se dalo pokračovat, ale to by bylo spíš na knihu. Za zmínku možná stojí ještě, na první pohled možná vtipný, ale v konečném důsledku poměrně zásadní, problém s traktory a podobnými pekelnými stroji všeho druhu. Zvlášť na závodech musím vidět i za roh a vyhýbat se hodně velkým obloukem, jinak mé cesty vedou okamžitě na kliniku, jako například letos v Ebreichsdorfu, hned po příjezdu na závody.

 

Vzpomenete si na první společný úspěch na závodech?

 

I ty závody s ním byly ze začátku hop nebo trop. Buď vyhrál, nebo to byl totální průšvih, několikrát jsem musela i vzdát. Kolem těch deseti let se ustálil, to bylo zhruba v době, kdy jsme začali chodit malou rundu. A to přišly také první větší úspěchy, první umístění a vítězství na mistrovství nebo v poháru. Ale ani jeho věk 15 let není zárukou vyrovnaných výkonů, což předvedl například nedávno při CDI v Brně, kde mě pěkně vypekl. Zkrátka když nemá den, nezmůžu s ním nic.

 

Čím si vás získal, v čem si rozumíte?

 

Hodně lidí se diví, že ho ještě mám, že jsme oba naživu, a že na něj mám pořád trpělivost. Mě ten kůň ale baví, a baví mě, jak mi ty roky dřiny a úmorné práce s ním vrací, ačkoliv to chvíli trvalo a musela jsem si počkat. Kdybych nevěděla, že to přijde, tak by to smysl nemělo. Ale čím je ta cesta složitější, tím víc si potom člověk úspěchů opravdu váží, stojí nohama na zemi a nebere všechno jako samozřejmost. Tím si mě vlastně získal. I když přiznávám, že často jsem si taky myslela, že už padla ta pověstná poslední kapka. Ale mě baví v té cestě pokračovat a učit se s ním dál, i po jezdecké stránce. Málokterý kůň člověka tak zocelí a dá tolik zkušeností jako on, vlastně asi žádný. Díky němu je pro mě práce s ostatními, i složitějšími, koňmi procházka růžovým sadem. James Bond je zkrátka osobnost. Neznám koně, který by měl takové schopnosti rozlišovat lidi a reagovat na ně tak rozdílně. Ač nevěřím na to, že by si koně pěstovali k lidem nějaké silnější pouto, tak jsem přesvědčená, že jeho vztah ke mně je přeci jen o něco jiný než k ostatním, hlavně z hlediska důvěry.

 

Čím myslíte, že to je, že k vám přilnul? Čím jste si získala jeho důvěru?

 

Věnovala jsem mu, a věnuju, tolik času a pozornosti, jako žádnému jinému koni, a naopak jako jemu nikdo jiný. Ta důvěra vznikala postupem času, jak se nám dařilo řešit a zvládat jednotlivé situace krok za krokem. Jsou věci, které se uspěchat nedají, a které přijdou až postupně.

 

Jak je to s ním pod sedlem?

 

 Je to rozhodně kůň s velkým pohybovým nadáním. Talent každopádně má, vždy byl učenlivý a chytrý. Mohl by mít trošku víc šťávy a ochoty do práce. On tak vůbec nepůsobí, ale je to spíš lenoch a rozhodně se sám nepřetrhne. Nejspokojenější je, když nemusí dělat vůbec nic. Okolí si tedy hlídá neustále... Na jeho obranu ale musím říct, že navzdory některým jeho fyzickým dispozicím, které mu poměrně ztěžují větší shromáždění a těžší práci, je až s podivem, jak kvalitně je schopný konkrétní cviky provádět a udržet se v nich. A na svojí obranu musím říct, že ač bych ráda, je pro mě vzhledem k jeho 'nejednoduchosti' téměř nemožný úkol předvést ho v nejtěžších úlohách stupně GP bezchybně, a díky byť malým, za to drahým chybám, se tak připravujeme o lepší procenta a umístění. Rezervy tu stále jsou, máme ještě co zlepšovat.

 

Vybavujete si nějakou veselou historku?

 

Těch je! Jako první si asi vybavím jednu situaci s Romanem Bravencem, když k nám ještě jezdíval na závody a navštěvovat nás. Projevil jednou touhu si Bonda vyzkoušet. Tak jsme vyrazili na vyjížďku a skončilo to tím, že Bond se lekl a skočil s ním do několik metrů vysokého a širokého trní, kam se nedala strčit ani ruka. Zavřelo se to za nimi jako brána, nemohli se dostat ven. Nakonec vypadli ven po zadních a převrátili se na štěrkovou cestu. Byli oba celí od krve, to bylo jako po boji. Naštěstí se jim kromě bojových šrámů, zničených rajtek, bot a košile nestalo nic, akorát jsem potom z Bonda vybírala asi dvě hodiny trny z celého těla. Od té doby Roman říká, že za svůj život poznal hodně magorů, ale tohle je ten největší z nich.

 

Posadí se na něj vůbec někdy někdo jiný?

 

Na vyjížďky od jisté doby radši ne! Přeci jen u něj člověk nikdy neví, kam skočí a co provede. Ale doma ano, občas na něj posadím holky, co trénuji, a to je zlatý. Rozhodně pozná, když má na sobě méně zdatného jezdce, a to je pak naprosto hodný a spokojený. 

 

Kterých společných úspěchů si nejvíce ceníte?

 

Cením si všech společných úspěchů. S ním přišlo několik „poprvé“. Poprvé jsme s ním vyhrála mistrovství, poprvé jsem s ním vyhrála finále drezurního poháru, poprvé jsem s ním vyhrála CDI a v současnosti je to také můj první Grand Prix kůň. On je taková vlajková loď mojí pomyslné stáje, a vždycky bude.

 

Patříte k jezdcům, kteří mají ve stáji vždy nějakého oblíbence? Nebo se snažíte přistupovat ke všem koním stejně?

 

Z hlediska zodpovědnosti a práce, kterou jim věnuji, přistupuji ke všem stejně. Ale samozřejmě, že k vlastním koním mám vždy trochu jiný vztah, než k ostatním koním, které trénuju. Mám je pochopitelně také ráda, starám se o ně denně, ale neupínám se k nim. To dělám záměrně, protože tím, že koně přichází a odchází, prodávají se, klienti je přivážejí a odvážejí, tak pokud bych k nim měla stejný vztah jako k vlastním, tak se z toho zblázním. Největšího oblíbence asi nemusím jmenovat.

 

James Bond je nějak protěžovaný i v rámci vlastních koní?

 

Ten je protěžovaný ve všech ohledech. Trávím s ním opravdu víc času, má největší péči. Má už také svůj věk, výkonnost, takže i ten režim je takový, že si na něm dávám o něco víc záležet, a snažím se mu dopřát všechno, co mu pomáhá udržet dobrou kondici a zdraví.

 

Letos mu je patnáct. Jak vidíte jeho další kariéru?

 

Je pořád ve skvělé kondici, a doufám, že to tak ještě dlouho vydrží. Snažím se mu přizpůsobit režim i s ohledem na jeho věk. Se závody to, co do kvantity, úplně nepřeháním, smysl pro mě mají jen ty 'důležitější'. Závody v zahraničí, mezinárodní nebo mistrovství. Snažím se je přeci jen trochu vybírat a šetřit síly a zdraví. Doufám, že ještě pár let budeme závodit a sbírat zkušenosti v GP. Konkrétní cíle si v tomhle ohledu radši nedávám, protože se vždycky zákonitě stane přesný opak. Ale pokud nám bude přáno, ráda bych s ním zase vyrazila na závody typu Mnichov nebo Cáchy, kde už jsme byli, a které pro mě byly neskutečným zážitkem.

 

Foto: Josef Malinovský a archiv Terezy Hábové