Táňa Terberová je jednou z našich nejúspěšnějších jezdkyň vytrvalosti. Na svém kontě má řadu úspěchů z mistrovství České republiky a mezinárodních závodů. Účastnila se evropského šampionátu, pravidelně se objevuje při CEI na středním východě, kam jí zvou pořadatelé. Je několikanásobnou držitelkou titulu Jezdec roku v juniorské kategorii.
Pamatujete si ještě, kdy jste se poprvé posadila na koně?
Mým velkým štěstím bylo, že jsem se narodila do koňácké rodiny. Proto si ani nemůžu pamatovat, kdy jsem se poprvé vyhoupla do sedla. Jen vím, že jsem se koním pod nohama motala od malička.
Věnujete se vaší disciplíně od vašich jezdeckých začátků? Čím je pro vás vaše disciplína jedinečná?
Vytrvalosti se věnuji od začátku. V nejútlejším věku jsem byla malým chladičem mamince, později sestrám, jejichž úspěchy jsem sledovala a přála si být jako ony. Nemohla jsem se dočkat, až mi konečně bude 12 let, až si udělám ZZVJ a stanu se pátou jezdkyní rodiny Terberových. Zkoušky byly také jediné, co mě donutilo vyzkoušet aspoň malou ochutnávku z jiných disciplín. Uzavřený prostor jízdáren mě ale nikdy nedokázal naplnit tolik jako projížďka krajinou. V přírodě a v sedle jsem vyrostla, kolbiště pro mě byla spíš povinností než radostí.
Vedle možnosti trávit čas venku v lesích a na loukách na vytrvalosti v evropském pojetí miluji i požadavky, které na jezdce klade. Musíme znát a chápat svého koně, rozumět základním principům jeho fyziologie, musíme se věnovat i jeho psychice, rozvíjet vzájemný vztah, umět posuzovat faktory působící na koně v závodě i dlouhodobě v období tréninku, hodnotit každého koně individuálně a při plánování příprav i soutěží samotných brát v potaz spousty a spousty vlivů a pokusit se s nimi pracovat tak, aby našemu svěřenci přinesly výhodu nebo mu alespoň nebyly přítěží. To vše vyžaduje znát svého parťáka skrz naskrz nejen jako zvíře, ale i jako osobnost.
Kdy a kde jste absolvovala své první oficiální závody? S kterým koněm to bylo? Jak jste se na start sportovní kariéry připravovala a jakého jste dosáhla výsledku?
Mou první oficiální soutěží bylo Z na 40 km v Třebušíně, které jsem absolvovala úspěšně, avšak bez požadovaného výsledku. Ke splnění požadavků pro přesun do vyšší kategorie dle pravidel ČJF bylo totiž třeba tuto soutěž dokončit minimálně rychlostí 12 km/h, což se mi bohužel vzhledem k různým komplikacím na trati nepodařilo. Jela jsem tehdy na svém skvělém parťákovi Kánonovi, kterému bylo teprve 5 let. Byl ale o něco zkušenější než já, své první Z si totiž odběhl o několik týdnů dříve pod mou maminkou.
Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Co byly zpočátku vaše silné a slabé stránky? Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své jezdecké kariéře dosáhla?
Většinu toho, co dnes vím, mě naučila mamka. Určitě není nikdo, kdo by mě v ohledu přístupu k vytrvalosti ovlivnil víc. Vděčím ale především celé své rodině. Obzvláště v začátcích, kdy se člověk teprve učí a svůj sport poznává, je podpora rodiny jedním ze základních kamenů budoucího úspěchu. Kdykoli bylo třeba, našla jsem u své rodiny v čele s mamkou podporu, a když jsem požádala, sestry si našly čas, aby mi na závodech pomohly v rolích chladičů. Vzájemně jsme si vždy vypomohly i v tréninku. Pamatuji si také, kdy mi byly oporou i přímo na trase – své první 80km soutěže jsem jela po boku nejstarší Markéty, v kvalifikaci na juniorské ME 2014 i v mistrovství samotném jsem zase našla nedocenitelnou pomoc u Natálky. Díky svým sestrám a jejich koním Kabukimu a Science Fiction, jež mi svěřily, jsem také po prodeji mého koně v roce 2015 zůstala na vytrvalostních tratích a nedistancovala se zcela od svého milovaného sportu.
Vytrvalost je ale sport o týmu, nejen jezdecké dvojici, a proto vedle rodiny vděčím spoustě dalších lidí. Kamarádce, jíž se nebojím svěřit kteréhokoli ze svých koní a díky níž mohu odletět získávat zkušenosti do ciziny beze strachu o trénink svých zvířat doma. Zahraničním trenérům, kteří mi v posledních letech projevovali důvěru propůjčením svých koní či nabídkou spolupráce, týmům, které při mně stály v závodech, ač mě znaly jen chvíli, i lidem, co mi fandili, když jsem na trase bojovala. Veškerá tato podpora je pro mě nesmírně důležitá.
Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte? Který z nich byl, nebo je, tím nejvíce výjimečným?
Koní, na nichž jsem ve své kariéře startovala, je spousta. Před závody jsem ale dlouhodobě trénovala jen pár, z nichž nejvýznamnějšími pro mě je Kánon, můj životní parťák, vítěz šesti soutěží nad 80 km, držitel zatím nejlepšího českého výsledku na 160 km v Dubaji. Kabuki, podílový arab našeho odchovu patřící mojí sestře Terce, který je neuvěřitelnou osobností a zřejmě jedním z nejlepších vytrvalců, jaké jsem kdy poznala. S Kabukim jsem také dosáhla dvou vítězství v mezinárodních závodech. Sci-fi, jež mi byla svěřena sestrou Natálkou a se kterou jsme během jedné sezony po mé počáteční nedůvěře v tuto klisnu udělaly obrovský pokrok a dokončily společně její první soutěž na 120 km na nelehké trati v Bruselu. A pak moje skvělá Kaité, sestra Kabukiho, kobylka plná překvapení, obrovská bojovnice, která přes svou očividnou nevhodnost k vytrvalostnímu ježdění dosáhla ve své zatím nedlouhé sportovní kariéře výsledků lepších než mnozí čeští koně.
Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? Je podle vás v dnešní době snadnější, nebo naopak obtížnější dosáhnout sportovních vrcholů? Co jsou klíčové faktory pro dosažení úspěchu právě ve vaší jezdecké disciplíně?
V rámci České republiky je dle mého mínění jednodušší dosáhnout na vrchol. Konkurence na mistrovských soutěžích je, myslím, v průměru nižší, startovní pole nevyrovnané. Od mého titulu mistra ČR se také snížila úroveň juniorského MČR ze stupně ST na S a je tak pro naše mladé jezdce dosažitelnější.
V mezinárodním měřítku bych pak řekla, že dosáhnout úspěchů je o něco náročnější. Věřím, že dříve byl každý jezdec pokoušející se vstoupit do evropského či světového povědomí podporován vedením disciplíny, i konkurence nás posouvala výš, dnes každý musí trochu kopat sám za sebe, a proto bych řekla, že dosáhnout výsledku na mezinárodní scéně dnes vyžaduje opravdu veliké vypětí sil. To je vidět i na rozpadu reprezentace pro šampionáty.
Pro správného vytrvalce je, myslím, důležité odhodlání a nějaká ta nezdolnost. Ne nadarmo je to vytrvalostní sport. Jezdeckou dvojici nejen v průběhu závodů, ale i v přípravách ovlivňují spousty nepředvídatelných faktorů. Občas se nám zdá, že vše je proti nám, a přece musíme zůstat v sedle a pokračovat. Leckdy musíme do sedel v dešti, větru, vánici, běháme skrz bahno, sníh, kaluže, nemálo z nás každoročně bojuje s polomy v lesích či cestami zničenými od těžké techniky a musí improvizovat, hledat nové cesty, přizpůsobit se podmínkám a přitom neslevit z plánovaného tréninku. Jindy zase připravujeme koně na plochý závod, před odjezdem se nám zvíře zraní a jediný další závod v přijatelném termínu se běží v kopcích. Na trase nás zase ovlivňují soupeři, běží se zcela jinak o samotě než s cizími koňmi po boku. Schopnost improvizace, spontánního myšlení, rychlé reakce a správného rozhodnutí v daný okamžik se zdá nepodstatnou, ale pro dosažení výsledku může být klíčovou.
A pak nejdůležitější věcí, a to říkám vždy, je dělat vše pro to, abychom poznali a pochopili svého koně a naučili se mu věřit. Protože uprostřed lesů, luk, pouští a skal nakonec máme vždycky jen jeden druhého.
Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích, o čem jste snila, a jak se tyto cíle postupem času měnily? Jaký je váš současný jezdecký sen, čeho byste rád dosáhla?
Pamatuji si, že jsem snila, že s Kánonem pokoříme Tevis Cup, jeden z nejtěžších vytrvalostních závodů vůbec, možná dokonce ten nejtěžší. Dobíhajíc z předposledního kola ME juniorů ve Veroně 2014 na 11. místě jsem snila o TOP 5 v této soutěži. Po Kánonově prodeji jsem pak jen doufala, že třeba dostanu šanci startovat s ním ještě jedinkrát v jakémkoli závodě, i kdyby šlo o pouhých 40 km. Nic z toho se nesplnilo. Naopak jsem nikdy ani nedoufala, že si zazávodím v poušti, a teď mám za sebou snad 20 startů ve Spojených arabských emirátech. Nikdy mě nenapadlo, že 4x za sebou obhájím titul nejlepšího juniorského jezdce sezony nebo že dostanu možnost startovat za zahraniční stáje a stát se součástí nejrůznějších týmů. I to je právě teď mým cílem. Cestovat, jezdit, učit se, poznávat svět i vytrvalost v nejrůznějších pojetích. Našla jsem zalíbení v potkávání nových skvělých lidí oddaných naší krásné disciplíně. Je pro mě ctí získávat zkušenosti od světových trenérů i jezdců, pomáhat jim na závodech či za ně dokonce startovat. Snažit se být lepší a lepší s jejich pomocí a učit se vést v soutěžích správně jejich koně.
Vítězství a tituly jsou nepopiratelně nádherné, obzvláště dosáhne-li jich jezdec pilnou prací se svým svěřencem. Na druhou stranu dívat se z koňského hřbetu na španělské vrchoviny, italské hory, portugalské pomerančovníkové sady, dubajskou poušť nebo francouzské borovicové lesy, a pak se vrátit zpět do svého sedla a přes známé uši znovu projíždět krásnou českou krajinou a být zase doma, to jsou teprve momenty, které člověku vezmou dech.
