Vždy závodil tak trochu ve stínu další novozélandské hvězdy Marka Todda. Ovšem i on patří k nejlepším sportovcům v historii Nového Zélandu, a to nejen v jezdectví, ale napříč všemi odvětvími.

 

Blyth Tait se narodil v roce 1961 ve Whangarei. Jeho otec choval dostihové koně, a tak se Blyth o koně a jezdectví zajímal už od dětství. Nejprve zkoušel parkury, ale postupně přešel k všestrannosti. 

 

 

Poprvé se dostal do povědomí veřejnosti v polovině osmdesátých let. S klisnou Ratou se kvalifikoval na mistrovství světa v roce 1986. Vyrazil do australského Gawleru, jenže ze světového šampionátu neokusil ani minutu. Rata v předvečer soutěže náhle zkolabovala a uhynula na srdeční zástavu. Víc, než sportovním umem, se tehdy Tait zapsal touto nečekanou tragédií.

 

V té době měl naštěstí k dispozici také parkurového koně Messiaha. A s tím se mu povedlo postupně proniknout mezi světovou elitu. Stal se členem národního družstva, v roce 1988 vyhrál několik významných evropských soutěží. Za dva roky nato dovezl zlato ze Světových jezdeckých her ve Stockholmu, a to jak v individuálním, tak týmovém hodnocení. 

 

 

 

V roce 1992 se stal světovou jedničkou a na olympiádě v Barceloně získal bronz. Jeho umístění bylo o to obdivuhodnější, že po drezurní zkoušce uzavíral sedmou desítku výsledkové listiny. Tait byl také součástí stříbrného družstva.

 

 

V té době už Tait žil trvale v Anglii. Dalším čtyřnohým partnerem se mu stal Ready Teddy, který by se dal nazvat jeho životním koněm. Právě s ním dokázal získat zlatou medaili na olympiádě v roce 1996 v Atlantě. Původně přitom v přihlášce figuroval jako náhradník. Jenže kůň Marka Todda Kayem se zranil, a tak byl povolán právě Tait. Nakonec vybojoval první místo, navíc s týmem bral bronz. O dva roky později vyhrála dvojice Blyth Tait a Ready Teddy také Světové jezdecké hry v Římě. 

 

 

Olympijský šampion dokázal v následujících letech ovládnout několik prestižních závodů, třeba v Kentucky nebo Burghley. Olympiáda v roce 2000 v Sydney mu ovšem nevyšla vůbec, byl vyloučen. O čtyři roky později byl součástí družstva, jež skončilo na páté příčce, a po hrách v Aténách se rozhodl ukončit kariéru. Na olympiádu do Číny jel v roce 2008 už jako manažer národního týmu.

 

Jenže po vrcholovém sportu se mu stýskalo. Po dlouhých sedmi letech začal znovu závodit. A ukázal, že jezdit nezapomněl. Naskočil do série FEI Classics s nejvyšší obtížnosti čtyř hvězd, reprezentoval Nový Zéland opakovaně v Poháru národů. A zúčastnil se loňských Světových jezdeckých her v Tryonu. Zdá se, že kariéru zatím podruhé končit nechce, i když mu táhne na šedesát.