Stylové ježdění slaví deset let existence, říká Vladimír Mestenhauser

ikonka

Ing. Vladimír Mestenhauser byl první, kdo usiloval o založení stylového ježdění v České republice. Úspěšně tak rozběhl projekt Styl šampionát, který byl inspirovaný německými soutěžemi na styl. V dnešním rozhovoru se vrací k začátkům tohoto seriálu.
07.10.2021 11:30  |  Autor: Denisa Vegrichtová  |  Rubrika: Sport  |   FANCLUB


Stylové soutěže jsou nedílnou součástí skokového sportu dětí a juniorů téměř deset let. Přípravy projektu Styl šampionát započaly již v roce 2011 a další rok se uskutečnilo školení stylových komisařů a první závody hodnocené na styl. V prvním ročníku probíhalo hodnocení vždy pod dohledem německého zástupce Friedricha Rudolfa Hagendorna. S konceptem stylových soutěží v České republice přišel inženýr Vladimír Mestenhauser.
 
Co vás přivedlo na myšlenku o založení Styl šampionátu?
Ta myšlenka ve mne začala klíčit při sledování finále německého styl šampionátu v Dortmundu, které jsem viděl při návštěvě finále západoevropské ligy Volvo v únoru 1992. K prasknutí naplněná hala sledovala dvacet finalistů – dětí na pony a poslouchala hodnocení komisaře v neděli odpoledne těsně před hlavní soutěží závodů. 
 
Co všechno jste musel pro vznik Styl šampionátu udělat? Byla to trnitá cesta?
Mnoho let jsem promýšlel a navrhoval možnosti, ale jejich realizace se nedařila. Teprve navázání spolupráce s Michaelou Schimak, Češkou žijící v Německu, s kontakty na bavorské školitele stylového rozhodování a stavitele parkuru Friedricha Rudolfa Hagendorna a Johanna Sailera, vyústilo k vypracování projektu, jak vše u nás nastartovat. K jeho realizaci bylo ale třeba hodně peněz, a ty tehdejší vedení ČJF nechtělo uvolnit. V září to bylo právě deset let, co jsem se proto obrátil na rodinu Kellnerovu, a ta potřebný kapitál federaci věnovala.
 
Jak probíhal první ročník tohoto seriálu?
Aby mohl seriál být rozhodován, bylo třeba vyškolit hodnotitele. Jedno bez druhého by nefungovalo. Program školení se skládal z dobrovolné a povinné části. Dobrovolná proběhla ve dnech 6. a 7. ledna 2012 v Ansbachu, povinná se uskutečnila následně v únoru a v březnu a zkoušky frekventantů proběhly v říjnu ve Svinčicích. Frekventantům přednášel Johann Sailer v učebnách, Friedrich Rudolf Hagendorn trénoval v hale soustředění, a to bylo využíváno k praktickým hodnocením jízd. Kvalifikace Styl šampionátu byly posuzovány těmito školiteli a i ty sloužily jako nepovinné semináře pro naše adepty k posuzování. První finále se uskutečnilo při finále Českého skokového poháru v Hořovicích, sice v dešti a téměř za tmy, ale vše bylo nastartováno.
 
Jaký byl ohlas na první ročník? Změnilo se to v průběhu dalších let?
Samozřejmě ohlasy byly protichůdné, nejvíce mne trápily veřejně publikované kritiky trenérů, jejichž svěřenci se neumístili. Jak to bývá vždy, když se zavádí něco nového, nebylo to snadné a bylo moc důležité, aby se naši hodnotitelé dostali rychle na dobrou úroveň. Tím, že se soutěže na styl staly součástí Junior Cupu, kvalifikací na MČRP v řadě kategorií a i součástí mistrovských soutěží, a že trvá spolupráce s Johannem Sailerem při doškolování i rozhodování (MČRP), má Styl šampionát, i když už se jmenuje úplně jinak, své neotřesitelné místo v systému vzdělávání.
 
Jaká je podle vás současná úroveň stylového ježdění a jaké jsou jeho výhledy do budoucna?
Výsledky našich jezdců na závodech CSIOCH,J,Y a dokonce i mistrovství Evropy už jsou nepřehlédnutelné, řada z nich umí i porazit naše dospělé v ČSP. Sledování dětí při MČRP, a to dokonce i ve třetích kolech, už je více požitkem, než utrpením…. Předpokládám, že nikdo nepochybuje o tom, že mimo Sportovních center mládeže je za tím právě to, o čem hovoříme v předcházejících řádcích.
Desetileté výročí „Stylového ježdění“ u nás by se mělo řádně oslavit, oblasti by měly ocenit a zviditelnit všechny, kteří se o jeho rozvoj na každé pozici zasloužili, a stejně tak by to měl udělat i vrcholový management, neboť nadšení a stovky hodin neviditelné a neodměněné práce jsou i nyní často „odměňovány“ nevybíravými slovy nejen „pony matek a otců“. 
To, že jsme po pouhých deseti letech „jinde“ ale vůbec neznamená, že už nemáme prostor pro zlepšování. Je třeba neusnout na vavřínech a zdokonalovat se a makat. 
 
Foto: poskytl Vladimír Mestenhauser