Jsou věci, které se dají nejsrozumitelněji vysvětlit prostřednictvím historek. A tak na tomto místě musím popsat jeden podzimní den roku 2000, kdy jsem napsal dopis legendě německého turfu Heinu Bollowovi. Našel jsem ve starých ročenkách, že druhý Evropan v historii, který vyhrál tisíc dostihů jako žokej i trenér, přijal uprostřed druhé světové války angažmá na nejlepším protektorátním hřebci Lionelovi. Moc mě zajímalo, jak to tenkrát bylo, a protože mě nenapadlo jiné řešení, sedl jsem a napsal jsem bývalému slavnému žokeji dopis do Kolína nad Rýnem.

 

Netrvalo dlouho a doma zazvonil telefon. Na druhé straně linky byl Filip Minařík, který pravil, že je pouze prostředníkem a předal mi k telefonu Heina Bollowa. Tehdy osmdesátiletá žokejská ikona mi na úvod řekla, že je skoro úplně hluchá a tudíž nemůže odpovídat na doplňující otázky, ale že si na své angažmá v Chuchli před 57 lety velmi dobře vzpomíná a všechno mi objasní. Do nejmenších detailů mi popsal tehdejší průběh dostihu i své pocity, poté se rozloučil a zavěsil. Ještě pár minut jsem stál se sluchátkem v ruce, než jsem se z toho překvapení vzpamatoval.

 

Podobný zážitek má s Heinem Bollowem skoro každý, kdo ho někdy v Německu potkal. V pondělí tento obdivuhodný muž ve věku 99 let zemřel. Seznam jeho dostihových úspěchů je dlouhý. Třináctkrát byl šampionem žokejů, čtyřikrát zvítězil v německém derby a mezi koncem čtyřicátých a začátkem šedesátých let jezdil většinu hvězdných plnokrevníků své země. Po skončení aktivní kariéry se zařadil mezi nejlepší trenéry. Připravoval Koně roku Nebose, ale i Kondora a mnohé další.

 

 

Už to samo o sobě bylo výjimečné. Jenže dostihový příběh Heina Bollowa pokračoval i po jeho odchodu do penze v roce 1988. Na rozdíl od mnoha kolegů a vrstevníků se ke svému sportu neobrátil zády ani po skončení aktivní kariéry. Nadále docházel každý den do stáje trenéra Petera Schiergena v Kolíně nad Rýnem a i ve vysokém věku cestoval na dostihy po celém Německu. Do poslední chvíle zůstal fit, jeho skvělá paměť byla pověstná.

 

A tak se mu podařila zvláštní věc. Svou vřelostí a neomezenou ochotou kdykoli podpořit své o mnoho let mladší nástupce se brzy vymanil z klasické role legendy, vůči níž lidé pociťují spíše povinnou úctu než skutečné emoce. Heina Bollowa milovali bez nadsázky všichni v německém turfu. Včetně těch, kteří si kvůli svému mládí nemohli pamatovat na jeho trenérské ani jezdecké úspěchy. V případě Bollowa ztratila dávná vítězství svou důležitost, protože on bodoval především jako člověk.

 

V sedle vítěze Velké pardubické

 

Narodil se v roce 1920 jako Heinrich Bollow v hamburské čtvrti Nienstedten. Nedaleko jeho bydliště se nacházelo parkurové kolbiště, a tak se Bollow dostal už ve svých deseti letech do sedla. Zpočátku především na ponících určených pro pólo. Osudovým se ukázalo být setkání s hamburským rejdařem Otto Blumenfeldem. "Tenkrát jsem vůbec nevěděl, co budu dělat. Všiml si mě ale Blumenfeld, který měl velké styky nejen v Hamburku, a řekl: Z tebe bude žokej! Brzy na to mě doporučil do učení k Antonínovi Horálkovi do Hoppegartenu," vyprávěl mi v roce 2012 Bollow. "Blumenfeld byl jedním z židovských majitelů, kteří měli po dlouhá léta u Horálka koně. Některé z těch lidí jsem po druhé světové válce potkal jako emigranty v Austrálii."

 

U legendárního Horálka, německého šampiona a jednoho z nejúspěšnějších trenérů meziválečné éry, se 1,5 metru vysoký Hein Bollow začal učit v roce 1936. "Horálkova stáj byla jako jedna velká rodina. Pracovalo u něj hodně Čechů, mnozí byli v Hoppegartenu celý život, ale stále drželi pospolu. Byla tam kolonie Čechů, Maďarů, Rakušanů… Nedávno mi někdo ukazoval pár starých fotek z té doby. Byli na nich skvělý žokej Gerhard Streit, Walter Held (který jezdil a trénoval “vašeho” Gradiva), Otto Schmidt, Maďar Lajos Varga, pan baron von Horkay a mnozí další. Všichni jsou už dávno mrtví, zůstal jsem tady jako poslední," vyprávěl.

 

Jako jezdci se mu dařilo prakticky od první chvíle. Až do konce války nad ním držel ochrannou ruku jeho mistr Horálek, a právě díky němu se začátkem října 1943 dostal do Velké Chuchle. Bylo mu třiadvacet let. "Horálek si mě vzal stranou, že mě pošle do Prahy. V naší stáji byl před časem koník, který se jmenoval Überwinder. Jako dvouletého jsem ho jezdil v Berlíně. Pak ho koupil pan Kučera z Prahy, který vyráběl ledničky a byl dobrý známý mého trenéra. Ten kůň ve svém novém působišti nemohl celý rok vyhrát dostih, to už byl přejmenován na Uncase. Slovo dalo slovo a Horálek zprostředkoval, že si v Praze na Uncase sednu, aby konečně vyhrál," vysvětlil, proč jedinkrát v kariéře dorazil do Chuchle.

 

 

"Opravdu se mi podařilo s Uncasem zvítězit. Kromě toho jsem byl ještě třetí s dvouletkem Ilschim a nakonec mě posadili na nejlepšího koně v Protektorátu Lionela. Byl to ale vytrvalec a potřeboval rychlý dostih. Dostal vodiče, který nám měl dělat tempo, ale nijak mi nepomohl. Měl jsem jet na čekanou a v závěru přijít se speedem. Dnes už vím, že jsem se měl odvážit přejít na špici a udělat si tempo sám. Asi bych lehce vyhrál. Jenže takhle to dopadlo špatně, a protože mi ostatní jezdci navíc udělali v dostihu pár naschválů - možná měli vztek, že jedu Lionela já - skončili jsme až pátí," dodává podrobnosti k Lionelově prohře, která na podzim 1943 vzbudila obrovské emoce a spekulace. Dostih se totiž jmenoval Cena pražských sázkových kanceláří a čestné ceny věnovali přední bookmakeři.

 

Samotný Bollow však na Prahu vzpomínal v dobrém. "Pamatuji si, že se mi v Chuchli moc líbila dráha a dobře se tam o mě postarali. Na Wilsonovo nádraží dokonce pro mě přijeli kočárem taženém čtyřspřežím, který mě odvezl až na závodiště. Jeli jsme po vltavském nábřeží a bylo to nádherné. Později mi někdo říkal, že to byl snad poštovní vůz."

 

Zmiňovaný Uncas mimochodem o mnoho let později, v sezoně 1954, zvítězil pod jménem Unkas ve Velké pardubické. To mu bylo už čtrnáct let, hájil barvy stáje Jiskra Moravský Beroun a odjezdil ho Ludvík Raimond.

 

Jak si Rudá armáda uvařila derby-vítěze

 

Druhou světovou válku prožil Hein Bollow na závodišti Hoppegarten, přestože vojenská služba ve wehrmachtu se nevyhnula ani žokejům. "Odvedli mě a po krátkém vojenském výcviku jsme se všichni jezdci a trenéři od cvalových i klusáckých koní vrátili do Hoppegartenu, který získal status parku pro armádní plnokrevníky. Byla tam velká vojenská stáj, kam jsme všichni narukovali podobným způsobem, jako jsou dnes sportovci zaměstnaní u policie nebo v armádě. Asi nemusím zdůrazňovat, že většina těch armádních koní byla předtím ukradena ve Francii a také Polsku. Spolu s námi se o tyto koně starali Poláci a francouzští zajatci. Normálně s námi obědvali v jídelně, ale jinak žili v barácích a přiváděla je ozbrojená stráž. Soukromě jsme s nimi vycházeli úplně normálně, ale byla to pochopitelně strašná doba," vzpomínal Bollow před osmi lety.

 

Relativně poklidný život žokejů v uniformě ukončil atentát na Adolfa Hitlera z 20. července 1944.

 

"Ze dne na den poslali řadu z nás na frontu. Na západní frontě jsme zůstali spolu ještě asi čtyři dny, ale to už zuřila bitva o Normandii. Tam jsem prodělal válečné zranění a ležel jsem pak v lazaretu v Hirschergu am See (dnešní Doksy). Zraněné vojáky posílali křížem krážem přes celou říši, po čase jsem skončil v Maďarsku. Když se mi doma v Hamburku narodila dcera, zrovna nás vypravovali na východní frontu. Pouze přišel telegram. Zařvali: ,Bollow, nástup! Narodila se vám dcera, pohov!' To už byli Rusové u Balatonu. Padlo tam hodně lidí z dostihového sportu…"

 

Střední Evropou v posledních měsících války proudily tisíce a tisíce koní, postupujících na západ ve snaze uniknout před frontou. "Hlavně z velkých hřebčínů ve východním Prusku se vypravovaly obrovské skupiny, které se přesouvaly stovky kilometrů pěšky. Hodně koní takto bylo vypraveno i z Hoppegartenu. Jejich záchrana často závisela na několika žokejích. Na jednom koni seděli, další dva nebo tři měli na ruce. Walter Held nebo pozdější mnohonásobný šampion trenérů Heinz Jenztsch to všechno absolvovali, přesunuli berlínské koně pěšky až do Hamburku, do britské zóny. Koně, kteří zůstali v sovětské zóně, dopadli často špatně. Rusové se třeba pokoušeli zapřáhnout do vozu derby-vítěze a výborného plemeníka Alchimista. Když se vzpíral, zastřelili ho a snědli. Takhle skončilo pár špičkových plnokrevníků. Ale to znám jen z doslechu…"

 

"Německý žokej nazval australskou hvězdu oslem!"

 

Další osudy Heina Bollowa výrazně ovlivnil fakt, že jako voják wehrmachtu padl nejprve do amerického a pak francouzského zajetí. Díky tomu se jako jeden z prvních žokejů dostal do vznikajícího západního Německa. Berlínský Hoppegarten, do té doby hlavní centrum německých dostihů, byl v troskách. Většina špičkových jezdců a trenérů se postupně přesouvala na západ.

 

"Měl jsem vlastně štěstí, vyhrál jsem už na prvním poválečném dostihovém dnu v Kolíně nad Rýnem v roce 1946. Základy dostihového provozu byly pokládány jen pozvolna. Původně jsem měl být ještě o rok déle v zajetí, ale za docela dramatických okolností jsem utekl. Chvíli jsem se skrýval v lese, byl jsem úplně bez peněz a neměl jsem si co obléknout. Naskočil jsem do vlaku do Kolína a na tamním závodišti jsem si sháněl práci. Žokej Ludwig Haupt mi dal své doklady, bundu a trochu peněz. Díky tomu jsem mohl jet za rodiči do Hamburku a konečně vidět svou dceru. Bylo to jako pohádka. Vyřídil jsem si odchod do civilu, dali mi propouštěcí papíry a už krátce nato jsem jezdil dostihy ve Frankfurtu…"

 

Dostihy byly v poválečném Německu jedním z nejpopulárnějších sportů, na závodiště chodily desetitisíce lidí. A Bollow se záhy stal jejich miláčkem. Navázal tam, kde jeho kariéru přerušil závěr války, a sbíral jeden úspěch za druhým. Každý jeden z nich zůstává zaznamenán v objemných svazcích, kam jeho manželka zapisovala nejen vítězství, ale všechny starty Bollowovy kariéry. Vedle českého Lionela jsou v těchto knihách zaznamenáni i čtyři vítězové německého derby Allasch, Kaliber, Kilometer, Herero a celá řada dalších slavných koní německé historie.

 

Možná nejslavnější úspěch slavil Bollow 4. července 1954, když v sedle Kalibera vyhrál německé derby a přesně 114 minut poté vstřelil Helmut Rahn rozhodující gól finále fotbalového mistrovství světa ve švýcarském Bernu a katapultoval Německo k nečekanému titulu. Druhý den se žokej těšil na sportovních stránkách tisku stejné publicitě jako vítězní fotbalisté.

 

 

Postupně se tak mohl objevit i na mezinárodní scéně. "To zpočátku pro Němce nebylo nic samozřejmého - po druhé světové válce. Jeden belgický trenér mi říkal: Poslechněte, my máme tolik dostihů, že byste pro mě mohl jezdit každý den. Jenže za dva týdny by mi ve stáji nezůstali žádní koně… Všichni nás nesnášeli, odmítali se na nás byť jen podívat. Zcela pochopitelně, po všech těch válečných zvěrstvech. Nejen Belgičani, ale i Francouzi. Vezměte si, jak se okupační jednotky chovaly v Pařiži, kolik hřebců jako Pharis nebo chovných klisen bylo těm zemím ukradeno… Vzpomínám si na svou první cestu do Cagnes-sur-mer po válce, to jste jako Němec nemohl ani vyjít na ulici."

 

I proto bylo velkou senzací, když Bollowa jako prvního německého žokeje v historii pozvali v roce 1957 do Austrálie. K jeho pobytu v Brisbane se váže půvabná historka. Místní trenér Jack Nichols posadil žokejskou hvězdu v práci na jednoho ze svých cracků a když bylo po všem, dojatý Bollow mu děkoval: "Danke, danke!" Australan však rozuměl "Donkey, donkey" a reagoval podrážděně. Druhý den vyšly noviny s titulkem "Německý žokej nazval Nicholsova koně oslem". Až poté se podařilo omyl vysvětlit.

 

Podobně průkopnická byla i Bollowova účast na zimních dostizích ve Svatém Mořici. Pár kontaktů měl i v tehdejším východním bloku. "Po válce začali třeba do Baden Badenu jezdit Maďaři, přivezli klidně i osmnáct koní. Předtím řada z nich emigrovala do Německa po povstání v roce 1956. Mnozí z nich byli chudí jako kostelní myši. Ale víte, v době mé aktivní kariéry jsme všichni jezdci prostě drželi pospolu," vzpomínal.

 

Osobně se spřátelil například s Nikolajem Nasibovem, který v sedle Anilina vyhrával i v západním Německu. "S Nasibovem jsme se seznámili ve Washingtonu, ještě předtím, než přišel Anilin. Vždycky mě při cestách do Německa navštívil doma. To byl hodný člověk. Měli tenkrát pár dobrých koní, ale hodně tvrdý režim se všemi těmi cestami kolem světa…"

 

Jako žokej se však na východ podíval pouze do NDR. "Koncem 50. let jsem párkrát jezdil v Hoppegartenu, to byly vždycky velké souboje s tamní hvězdou Egonem Czaplewskim. Ještě nestála berlínská zeď a po celém městě visely plakáty s nápisem ,Jezdí Hein Bollow’. V té době byli žokejové ještě hodně populární, každou chvíli nás natáčely televize nebo filmové týdeníky… Mnohem později jsem jel jako divák do Varšavy, tamní závodiště ve mně zanechalo velký dojem. Vchod vypadal jako v Longchamp, měli královskou lóži a byli moc pohostinní. Jejich hvězdy Jerzy Jednaszewski a Miki Melnicki později jezdily u nás v západním Německu."

 

Strach z bezmoci

 

Věčný boj s váhou vzdal Hein Bollow ve dvaačtyřiceti letech. Konečně se mohl najíst, hned v prvním roce trenérské kariéry prý přibral 40 kilo. I v nové roli však zůstal stejně úspěšný a populární. Vedle zmiňovaného Nebose trénoval mimo jiné derby-vítěze z roku 1974 Marduka. "To byl dost robustní kůň. Jeho ošetřovatel musel dávat pozor, aby v jeho boxu nezapomněl svačinu, třeba chleba se sýrem. Marduk by ji sežral," smál se po letech. Kromě řady špičkových plnokrevníků vyšli z Bollowovy stáje i úspěšní trenéři jako Hubertus Fanelsa, který u něj mnoho let působil v roli "futrmajstra".

 

Jako trenér skončil Bollow v roce 1988, prakticky na vrcholu. Jedním z důvodů byl zhoršující se zdravotní stav manželky Margot, která byla svému muži více než půlstoletí oporou i nejbližší spolupracovnicí. "Po její smrti jsem prodal domek, který jsme spolu postavili, a přestěhoval jsem se do domova důchodců. Mám tady všechno co potřebuji, ale není to snadné. Nemám strach ze smrti, ta nás čeká všechny. Ale bojím se umírání v nemohoucnosti. Zažil jsem to u své ženy a vídám to také tady v domově. Podívejte se na támhleten obrázek. Maloval ho jeden trenér, můj dobrý kamarád. Brzy mu bude 101 let, ale už leží jen v posteli a nemůže se ani sám najíst. To nechci…" řekl mi Hein Bollow při našem posledním setkání.

 

Jeho obavy se nenaplnily, aktivní život vedl až téměř do svých posledních dnů. Velký podíl na tom měli jeho dostihoví přátelé v čele s rodinou Schiergenových a Filipem Minaříkem. Ten dlouhá léta vozil Heina Bollowa autem po německých závodištích a vrchovatě tak svému mentorovi splatil dluh z doby, kdy začínal ve velkých německých dostizích a Bollow byl jeho nejbližším rádcem. "Filip, ten je už jako můj syn. Jeho návštěvy a setkání s jeho dcerkou mi prosvětlují mé dny," komentoval to samotný Hein Bollow.

 

Co vlastně považujete za svůj největší úspěch, zeptal jsem se ho na závěr mezi starými fotografiemi a novými dostihovými programy. "Že jsem byl v době aktivní kariéry představen všem spolkovým prezidentům i kancléřům," zasmál se srdečně. V tom Heina Bollowa zřejmě už žádný německý žokej nikdy nenapodobí.

 

 

Foto: Hein Bollow v sedle Lionela (archiv Martina Cápa) a s Filipem Minaříkem (archiv F. Minaříka)