reklama 11A

Stájové prostředí pro mě bylo opravdu stvořené, říká Viktorie Jindrová

ikonka

Všestranně založená jezdkyně a profesionální ošetřovatelka Viktorie Jindrová věnuje koním všechen svůj čas. Po skokových zkušenostech dala přednost drezuře, v níž se cítí jistá a toto celé zvládá doplňovat trénováním svých svěřenců i mladých koní.
19.01.2022 06:30  |  Autor: Vojtěch Kroupa  |  Rubrika: Sport  |  
NEPŘEHLÉDNĚTE
| FANCLUB
reklama 12B

„Někteří pamětníci tvrdí, že jsem na koni jezdila dříve, než jsem začala chodit,“ to je věta, kterou zahájila vyprávění o svých jezdeckých začátcích a celé své cestě jezdeckým sportem Viktorie Jindrová, jež se kolem koní pohybuje skutečně už od útlého dětství. Tato zvířata jsou součástí jejího každodenního života, a to na profesní a sportovní úrovni, ale také samozřejmě je to její veliká záliba, které věnuje téměř všechen svůj čas. 
 
Vybavíte si ještě svůj úplně první kontakt s koňmi a na kterém místě se dále odehrávaly vaše jezdecké začátky? Kdo vás ke koním přivedl? 
První kontakt s koňmi mi zprostředkovala moje maminka, které za to nikdy nepřestanu být vděčná. I když jsme nikdy nebyli žádní milionáři, uvědomuji si, že to zázemí, které mi maminka, samozřejmě za pomoci zbytku rodiny, vytvářela, bylo přinejmenším nadstandardní. Začínala jsem na školních koních, na kterých trénovala klienty, a jednoho z nich jsem nakonec v den svých sedmých narozenin našla ve stáji s obrovskou mašlí na zádech. Byla to starší kobyla, využívaná v jezdecké škole a zároveň v chovu, za tu její kupní cenu bych si dnes koupila možná tak uzdečku, veterinář mi při kupním vyšetření skoro omdlel, ale já jsem byla to nejšťastnější dítě na světě.
 
Jak to celé postupně vznikalo, takové to silnější spojení vás a koní?
Už od dětství mi bylo v blízkosti koní velmi dobře. Samozřejmě, jako každá holčička u koní, jsem chtěla jezdit, jezdit a jezdit. Ale celkově, to stájové prostředí pro mě asi bylo opravdu stvořené. Mohla jsem tam jako malá hodiny a hodiny lítat, blbnout, a pak se naopak v blízkosti koně uklidnit a soustředit. Koně mají svou úžasnou energii a spojení s nimi je pro mě každodenní radost. Zároveň je pro mě jezdectví jedna z mála činností, při které nemyslím na nic jiného. Pokud se mi to nepodaří a myslím třeba na to, že dneska musím zaplatit nájem nebo na toho, kdo mě ráno naštval, nedávám tomu koni 100 % a vždycky mě to potrestá. 
 
Které jezdecké disciplíně se věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla? Vyzkoušela jste i některá další jezdecká odvětví? 
Nejvíce se věnuji rozhodně drezuře, ve které jsem zatím dosáhla výkonnosti ST. Párkrát v životě jsem zkoušela skákat, ale pro to jsem se opravdu nenarodila. Nikdy mi to zrovna dvakrát nešlo a už jsem dost velká na to, abych si dokázala přiznat, že u větších skoků se bojím – aktuálně je pro mě velkým skokem prakticky cokoli nad výšku drezurního obdélníku. Na druhou stranu, když jsem měla koně na skákání, tak jsem prostě skákala. Byla jsem vděčná za každého koně, na kterém jsem mohla jezdit, nebo dokonce závodit. Od dětství jsem měla ambice a upřímně, kdyby mi někdo nabídl koně na western, koupila bych si klobouk a šla do toho po hlavě.
 

Čtěte také: Nikola Bielíková: Mým snem je reprezentovat Česko při Poháru národů

 
Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti? Který kůň s vámi překonal vaši první oficiální soutěž a kde k tomu došlo? 
Svou první stužku jsem si zasloužila při neoficiálních závodech v Úpořinech, kde jsme měli koně a kde moje rodina doteď bydlí. Vzpomínám si, že jsem pozvala celou rodinu, ale přišel pád, vyrazila jsem si dech a mamka byla tehdy u babiček dlouho v trestu, že mě nepřivedla třeba ke hře na piano. Když jsem opravdu začala se závoděním, objížděli jsme zejména okolní areály v Severních Čechách – Židovice, Most, Děčín, Ústí nad Labem. Jezdila jsem malé soutěže, takže nebylo potřeba vážit delší a nákladné cesty. Účastnila jsem se pravidelně i různých soustředění. Jednou jsem byla s koňmi dokonce ve Zduchovicích na soustředění s panem Onoprienkem a doteď si pamatuji, jak fascinovaná jsem tehdy byla, protože to byl pro mě úplně jiný svět.
 
Máte za sebou i nějaké zahraniční stáže a jiné pracovní zkušenosti spojené s jezdeckým sportem? 
Zahraniční působení za sebou bohužel nemám, dlouho jsem si s tou myšlenkou pohrávala, ale vždycky mě tu něco drželo. A teď už si na to přijdu trošku stará, koně nadále bez nadsázky miluji, ale chci už, jak s oblibou říkám, žít trošku i jako člověk. 
 
Je známo, že už několik let působíte jako profesionální ošetřovatelka sportovních koní. Jak jste se k této práci dostala?
K práci ošetřovatelky jsem se dostala po mnoha letech u koní, kdy jsem začala pomáhat s koňmi Přemyslu Adamovi. Musím říct, že jsem byla sama překvapená, co všechno ta profesionální péče o koně opravdu zahrnuje. Měla jsem reálně pocit, že možná již několik let závodím, ale neumím toho koně pořádně ani vyčistit. Postupem času mě ta práce opravdu pohltila, a i když jsem vždycky byla člověk, který chce jezdit, tak ta péče o koně, které jsem brala jako své vlastní, mě naplňovala. Na tu radost, když jsem si pro koně tehdy vydupala masážní deku nebo když jsme nakoupili nové závodní dečky a já je poprvé dávala na koně, asi nejde zapomenout.
 
Které stáje či angažmá jste jako ošetřovatelka už vystřídala? Kde působíte aktuálně?
Působila jsem v několika stájích, po několika letech u Přemysla Adama jsem spolupracovala s Kateřinou Tomanovou, na kterou si, samozřejmě s celým týmem a rodinou, doteď ráda vzpomenu a nadále ji fandím. Aktuálně jsem součástí týmu Nikoly Bielikové, a i se svými koňmi tak působím v areálu ve Všemilech, což je místo s bohatou jezdeckou historií, ale hlavně opravdu okouzlující přírodou.  A musím říct, že ta práce tady i spolupráce přímo s Nikolou mi bez nadsázky změnila život. Ze začátku to hodně bolelo, hlavně tedy moje ego a zjištění, že zdaleka ne všechno, co dělám a co i někoho učím, je správně. Ale jen díky tomu, že jsem snad zvládla všechno vstřebat a aplikovat, mám teď z ježdění opravdu dobrý pocit a dokážu se s koňmi domluvit. Všichni jsme tak nějak spokojení.
 
Co vás na této práci baví, a naopak nemáte ráda? Plánujete se v této oblasti držet i nadále? 
Nejvíc mě vždycky bavilo ježdění, klidně i lonžování, zkrátka ta práce s koněm a být třeba i součástí nějakého managementu. Taky se dokážu upřímně těšit z toho, když připravím koně na závodech a jednoduše mu to sekne. Možná je to trochu obsese, ale jsem schopná všechno pětkrát přeleštit, aby to bylo perfektní. Zapleteno musí být samozřejmě vždycky, žádné závody nejsou příliš malé nebo nedůležité.  Co mě naopak nebaví, nebo spíš trochu trápí, je dekování. Nejde ani tak o tu práci, jako o to pravidelné dilema, v jaké dece bude kůň spokojený. Někdy je to opravdová alchymie – teploty se během dne i noci mění, každý kůň je také jiný a samozřejmě spokojenost koní je naší prioritou. To je také něco, čeho si na svém aktuálním působišti opravdu vážím.
 
Kdo vás poté dále jezdecky zdokonaloval a předával vám nové zkušenosti? Komu nejvíce vděčíte za to, čeho jste v jezdeckém sportu dosáhla?
Maminka brzy uznala, že trénování v rodině není pro zachování dobrých vztahů ten nejlepší nápad a předala mě dál. V rámci mých parkurových pokusů bylo těch odvážných trenérů několik. Mnoho trpělivosti mi věnovali například Veronika Turečková, Přemysl Adam nebo David Fialka a upřímně zpětně nechápu, že mě alespoň jeden z nich nezabil. V drezuře pro mě bylo zásadní působení ve stájích Lucie Marešové, kde jsem poprvé seděla na opravdových drezurních koních, ta mi věnovala hodiny a hodiny času. Cenné rady jsem získala dále například od Šárky Charvátové, Romany Hájkové a v posledních letech právě od Nikoly Bielikové, která mi ukázala, jak jezdit koně jinak a přitom úplně jednoduše.
 

Psali jsme: Hasnedlová: Od mých začátků jsem snila o účasti na mistrovství Evropy

 
Dosáhla jste nějakých významných úspěchů v jezdeckém sportu? Co je pro vás v tomto ohledu nejdůležitější? 
Vůbec si netroufnu říct, že jsem dosáhla nějakých obrovských úspěchů. Úspěchem pro mě je, když jsou moji koně spokojení a máme z toho všichni tak nějak radost. Zároveň mě opravdu těší, když dokážu i s tím málem, co umím, někomu poradit s jeho koněm, ať už ze země či ze sedla. Každého jednoho ze svých svěřenců si velmi vážím a uvědomuji si, jakou důvěru ve mně vkládají. Vážím si ale samozřejmě i toho, že jsem v poslední době získala možnost závodit na vyšší úrovni, sbírat zkušenosti na stupni ST a posbírat i nějaká hezká umístění. Letos jsem si splnila sen a zúčastnila se finále Českého drezurního poháru, byly jsme tam navíc nakonec s maminkou a dalšími pro mě důležitými lidmi. Jsem moc ráda, že jsem si takové závody mohla užít za jejich podpory.
 
Na které své koně vzpomínáte nejraději? Je některý z nich pro vás nejvíce výjimečný? 
Každý kůň mi něco dal a doteď jsem ráda za každého, díky kterému se mohu posunout někam dál. V drezuře byl pro mě zásadní kůň Plezír, se kterým jsme těch stužek nasbírali hodně, třeba i v rámci drezurního šampionátu, přestože jsme závodili na nižší úrovni. Ráda také vzpomínám na klisnu Fun Tucci, se kterou jsem si dokázala, že i bez jízdárny a trenéra to nemusí být na závodech ostuda. Mému srdci však mezi všemi minulými i současnými vévodí můj Finch alias Ferda, který nejen, že mi pomohl proměnit mnoho mých snů ve skutečnost, ale hlavně se mi stal skvělým parťákem, přestože ty začátky stály hodně potu, slz a čokolády. Rychle si mě získala i mladá klisna Karmen, a to nejen svým talentem, ale hlavně svou pracovitostí, ochotou a snahou vyhovět a udělat všechno dobře. Pracovat s ní je opravdu za odměnu. Zapomenout nemůžu na našeho poníka Juráška, který je v naší rodině už přes patnáct let a ve svém věku sedmadvaceti let doteď občas potrápí mou mladší sestru, když odmítá na konci louky zastavit.
 
Zmínila jste své svěřence. Věnujete se aktivně i trenérské činnosti?
Ano, tréninku se také věnuji. Snažím se pomoct a poradit každému, kdo mě o to požádá, a i když nejsem žádný olympionik, moc mě těší, že se na mě lidé obrací a zároveň, že jsou spokojeni. Moc ráda bych se trénováním i v budoucnu zabývala, a i na sobě dále pracovala, abych byla lepším parťákem nejen pro své koně, ale i právě pro své svěřence. S některými se chystáme příští rok už vyrazit závody, já sama mám kromě svých koní další dva koně na příští sezónu na závodění, takže se moc těším, až společně někam vyrazíme.
 
Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví? Čeho byste dále chtěla ještě v tomto sportu dosáhnout? 
Na začátku samozřejmě ty nejvyšší, těch rozhovorů po zisků olympijské medaile jsem si doma natrénovala nespočet. Teď už jsou cíle trochu reálnější. Chtěla bych to jednoduše dělat dobře – být dobrým jezdcem, trenérem, ošetřovatelkou. Nerada bych zůstala stát na místě, vždycky je na čem pracovat a co zlepšovat. Konkrétní představy mám samozřejmě také, s Finchem bych se ráda přesunula do drezury stupně T, s mladou Karmen plánujeme naopak první sezonu na úrovni Z-L a co se týče koní majitelů, chtěla bych je na závodech prezentovat tak, aby byli majitelé spokojeni a dlouhodobě je jezdit tak, aby se jim po mně co možná nejlépe jezdilo. 
 
Foto: poskytla Viktorie Jindrová



Sledujte vysílání EquiTV.cz nebo poslouchejte EquiRadio.cz

 

Přihlaste se k odběru týdenního newsletteru ZDE!

 

Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

FB skupiny Jezdci.cz, EquiTV.cz a EquiRadio.cz

 
Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i prostřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz

FB Jezdci.cz

FB Jazdci.sk

FB EquiTV.cz a EquiRadio.cz


reklama 13C

NEPŘEHLÉDNĚTE