Leticia Safari začala s jezdectvím díky svým rodičům, kteří si v roce 2008 pořídili areál Žižkovec nedaleko Hradce Králové, kde vybudovali první aktivní stáj v České republice. V šesti letech dostala Leticia svého prvního poníka a od té doby už ji tento sport nepustil.
Vaši rodiče začali s ježděním dříve než vy, věnovali se i závodění?
Rodiče začali jezdit asi před dvaceti lety u manželů Pulpánových. Závodění se nikdy nevěnovali, jezdili převážně hony. Mamka pak ale měla úraz, tak přestala se skákáním, ježdění se ale stále věnuje, především pod vedením Romany Hájkové. Co se týče vlastního areálu, rodiče se systémem aktivní stáje inspirovali v Německu, kam se často jezdili dívat. Když jsem začala jezdit a závodit, přistavěli se boxy a dnes se jedná o sportovní stáj. Ustájení v aktivní stáji poskytujeme i nadále.
Od šesti let jste aktivně jezdila na ponících. Kdy jste složila Zkoušky základního výcviku jezdce a kdy přišly na řadu první závody?
Zkoušky jsem složila asi v devíti letech, chvíli na to následovaly i první oficiální závody. Nějaké hobby soutěže jsem ale určitě absolvovala už v sedmi nebo osmi letech. V tu dobu jsem měla dost neposlušného poníka, tak jsem to pak vzdala. Po složení jezdecké licence jsem dostala poníka Constantina po bráchovi, se kterým jsem závodila ještě dva roky zpátky.
Na své první oficiální závody jsem jela do Zduchovic. Přesně si to pamatuji, jelikož je to od nás docela daleko, tak jsme s mým tehdejším trenérem Rudou Doležalem museli vyjíždět hodně brzy ráno. Já jsem si zapomněla sako, ale naštěstí pršelo a mohla jsem jet v bundě.
Vzpomenete si, jak jste na těch prvních závodech dopadla?
Na závody jsem jela s dvěma poníky, se kterými jsem absolvovala parkury čistě. Ale tím, že jsme byli na velmi oblíbených zduchovických závodech ještě v době, kdy startovní listina čítala v soutěži téměř šedesát jmen, na mašli jsme nedosáhli. Někde hluboko mě to asi trochu zasáhlo, protože jsem si myslela, že bych mohla třeba i vyhrát a když jsem viděla těch šedesát poníků, trochu mě to srazila na kolena. Ale nakonec jsem byla ráda, že jsem hlavně odjela pěkné parkury.
Vy jste kromě parkuru absolvovala i nějaké drezurní závody. Čím to, že parkur u vás nakonec zvítězil?
Drezuru jsem jezdila především kvůli mamce, která je její milovnice. Na jednu sezonu mi půjčila svého koně, a tak jsem si odskočila do drezurního obdélníku. Hodně mi to dalo a otevřelo oči, dokonce jsem skončila i pátá na dětském mistrovství České republiky. Skákání mě ale vždy bavilo o trochu víc, je to větší adrenalin.
Už jste zmiňovala jednoho ze svých trenérů, Rudu Doležala. Kdo všechno vás na vaší cestě provázel a s kým trénujete nyní?
Zprvu mě trénovali a učili moji rodiče, ti mi předali veškeré základy. Poté přišel na řadu právě Ruda, se kterým jsem začala skákat a pod jeho vedením jsem složila i Zkoušky základního výcviku jezdce. Následující dva roky aktivního závodění se mnou jezdil na všechny soutěže.
Poté jsem asi rok trénovala s Kačkou Veselovskou. Převážně v drezuře a až do konce mé pony kariéry pro mě byla důležitou trenérkou Andrea Dohnalová. Nějakou dobu mi pomáhal i Kuba Smrčka a teď už tři roky trénuji s Pavlem Vachutkou. K tomu ještě téměř rok mám i drezurní trenérku, kterou je Romana Hájková.
Je nějaký kůň, kterého byste mohla označit za toho nezapomenutelného?
Určitě je pro mě výjimečný můj první sportovní poník Constantino, kterého máme dodnes. Mojí srdcovou záležitostí je ale šimla Conveta, kterou mám nyní druhým rokem a vytáhla mě od parkurů stupně Z až do ST.
Kterých dosažených úspěchů si nejvíce vážíte?
Měla jsem spoustu úspěchů v poníkovské kariéře, například čtvrté místo na skokovém mistrovství České republiky pony. S velkými koňmi jsem ráda za páté místo na dětském drezurním mistrovství. Ve skákání si vážím každého dobře zajetého parkur a jsem ráda, že jsem se během sezony dostala na úroveň ST.
Jaké máte plány na příští sezonu?
Mezi hlavní cíle patří účast na mistrovství České republiky. K tomu bych se ráda podívala i na nějaké mezinárodní závody a závody v zahraničí. Momentálně mám k dispozici pouze Convetu, tak uvidíme, jestli se přes zimu pořídí i nějaký další kůň. Ale tím, že studuji poměrně náročnou školu, chci se zaměřit i na studium a být všem možnostem otevřená.
Stíháte dobře studium i jezdectví? Plánujete se koním věnovat i v dospělosti?
Tím, že bydlím hned u stáje a škola mi vychází dobře vstříc, dá se to všechno docela dobře zvládat. Po maturitě bych ráda pokračovala i na vysokou školu, ale koní bych se vzdát nechtěla. Do budoucna bych si chtěla najít nějakou normální práci, ale myslím si, že s vlastním areálem a koňmi se nějaké „koňsky zaměřené práci“ nevyhnu. Určitě si v budoucnu plánuji udělat například Cvičitelskou licenci.
Foto: poskytla Leticia Safari 
