Rozhodnutí Pavla Petáka stát se veterinářem padlo při čtení časopisu

ikonka

Rok veterinární praxe má za sebou Pavel Peták. U koní se pohybuje od jedenácti let, rozhodnutí stát se veterinárním lékařem přišlo ale až na konci gymnázia. Specializaci zatím nemá, do budoucna by se však rád zaměřil na stomatologii a reprodukci.
20.11.2022 06:30  |  Autor: Denisa Vegrichtová  |  Rubrika: Ostatní  |   FANCLUB


Jezdecké začátky Pavla Petáka jsou spojeny s kluben Xaverov u Březnice. V současné době se k jezdectví opět vrací, i když zatím pouze rekreačně. Po vystudování Veterinární univerzity v Brně se rozhodoval mezi prací na klinice nebo terénní praxí. Práce v terénu nakonec zvítězila.
 
Jak se vyvíjel váš vztah ke koním od samého začátku?
Ke koním jsem měl blízko již od dětství, doma jsme sice žádné neměli, ale vynahrazoval jsem si to všemožnými výlety za koňmi po okolí. Velmi rád jsem se jezdil dívat na dostihy do nedalekých Tochovic. Největším milníkem byl nejspíše příchod do jezdeckého klubu Xaverov u Březnice, kde jsem se naučil pečovat o koně a zároveň jsem zde dostal základy jezdectví. 
 
Vy sám jezdíte, absolvoval jste i několik parkurových závodů. V kolika letech jste začal s ježděním?
S ježděním jsem začal kolem jedenácti let, ale prvních několik roků jsem do klubu docházel pouze jedenkrát týdně. Na přelomu základní a střední školy jsem se jezdectví začal věnovat více. Nejvíce závodů jsem absolvoval na klubových koních na Xaverově, později jsem měl dva vypůjčené koně od jednotlivých majitelů ve stájích Václava Bartoše. Výbornou zkušeností byly také brigády v Jezdeckém centru Zduchovice, kde se člověk přiučil jak přistupovat k mladým koním. Parkurové závody mě vždy velmi bavily a těšil jsem se na ně již řadu dní před jejich uskutečněním. I když jsem trémista, tak byly závodní dny výborným odreagováním. Jelikož jsem nikdy neměl vlastního koně, tak jsem vyrážel na závody pouze tehdy, když se podařilo vše nutné zařídit. Během vysoké školy v Brně pak nezbývalo tolik času na ježdění a závodění.
 
Kdy vás poprvé napadlo, že byste se chtěl stát veterinářem?
Poprvé mě to napadlo při pročítání jezdeckého časopisu, kde v jedné rubrice o školách spojených s koňmi psali o Veterinární univerzitě v Brně, tehdy jsem se o tuto školu začal zajímat. Ve stájích jsem se setkal s řadou veterinárních úkonů, ale nejdříve jsem si nedokázal představit, že bych se mohl stát veterinářem. Definitivní rozhodnutí padlo poměrně pozdě, bylo to až ve čtvrtém ročníku gymnázia.
 
Jak vzpomínáte na vaše studijní léta?
Na studijní léta vzpomínám rád. V Brně vznikla výborná parta lidí, se kterou se vídáme i nadále. Pokud to čas nebo vzdálenost nedovoluje, tak jsme ve spojení alespoň přes komunikační prostředky. Studium bylo náročné hlavně během zkouškového období, kde většina jiných aktivit musela jít stranou.
 

Psali jsme: Po škole jsem letěl pracovat do Dubaje, říká veterinář Martin Brát

 
Měl jste během studia i jiné koníčky?
Ze školy a vlastně i z Brna, i když jsem ho měl velmi rád, jsem každý čtvrtek prchal zpět domů, abych stihl večer ještě zajet do stáje a nešel jezdit za úplné tmy. Často to byl závod s časem a to především v podzimních a zimních měsících. Během celého studia v Brně jsem rád chodil na volejbal a po škole jsme rádi s kamarády zašli na brněnské akce nebo do hospody.
 
Co vám veterinární škola dala nejvíce?
Budou to určitě důležité základy, bez kterých se nedá stavět. Dále pak inspiraci jinými kolegy a dobré přátele, na které se mohu vždy obrátit.
 
Setkal jste se s nějakým pacientem, u kterého jste si nevystačil s informacemi získanými na škole?
Určitě. Člověk se učí stále a ve veterině tomu není jinak. Z vlastní zkušenosti každý komplikovaný případ rád proberu s kolegy, kteří mají více zkušeností, abych pacientovi pomohl.
 
Když jste školu absolvoval, spolupracoval jste s nějakým zkušenějším veterinářem, nebo jste se hned postavil na vlastní nohy?
Již během státnic jsem přemýšlel, jak to se mnou bude po škole a věděl jsem, že pokud budu chtít dělat koňskou praxi, tak bych rád nad sebou měl mentora. Rozhodoval jsem se nad prací na klinice a v terénu. Nakonec zvítězila terénní praxe. Nastoupil jsem k paní doktorce Markétě Petráňové, se kterou spolupracuje také paní doktorka Tereza Musilová. Během spolupráce jsem získal spoustu teoretických i praktických dovedností, které mi velmi pomohly. Dále jsem zjistil, co všechno obnáší veterinární praxe.
 
Jak probíhaly vaše veterinární začátky? Vzpomenete si na svůj první případ?
Veterinární začátky nejsou nikdy snadné, ale snažil jsem se si osvojit všechny potřebné dovednosti pro běh praxe. Myslím, že mým prvním případem byla teplokrevná klisna s obstipací levého kolonu, ke které jsem musel pár dní dojíždět, ale vše dopadlo dobře.
 

Čtěte také: Barbora Schillová: Podstatná pro mě byla praxe s doktorem Krupilem

 
Jaká je vaše specializace? Případně je nějaké odvětví, kterému se chcete v budoucnu věnovat?
Prozatím specializaci nemám a snažím se zdokonalovat v každém z potřebných odvětví koňské praxe. Dříve mě zajímala ortopedie. Nyní sbírám zkušenosti od paní doktorky Aničky Pilíkové v oblasti koňského zubařství. V budoucnosti bych rád nasbíral více znalostí a praxe v oblasti porodnictví a gynekologie.
 
Setkal jste se s nějakým pacientem, jehož léčba byla velmi náročná a jste hrdý na to, že se vám ho povedlo vyléčit?
Mohl by to být jeden chladnokrevník s řeznou ranou nad hleznem, který byl obtížně ošetřovatelný. Léčba byla dlouhá, ale rána se dobře zacelila a kůň na konci léčby mnohem lépe spolupracoval. Dalším pacientem by pak byla rodící ponička s uvízlým a špatně uloženým plodem v děloze.
 
Jak vypadá váš běžný den v práci?
Pokud to jde, tak se snažím domluvit si návštěvy ve stájích již od dopoledních hodin. Případně ve večerních hodinách odjíždím na akutní pacienty.
 
Daří se vám práci oddělovat od soukromí, nebo jste na telefonu v podstatě nepřetržitě?
Snažím se si udělat čas na rodinu a přátele, jak jen to jde, ale telefon mám stále u sebe a pohotovost mám nepřetržitou.
 
Co se vám na této práci nejvíce líbí a co je naopak na ní nejvíce náročné?
Na této práci oceňuji, že mohu pracovat s koňmi, člověk může pomáhat druhým, je to práce na čerstvém vzduchu v přírodě. Při tomto povolání je náročné něco plánovat, případně je nutné mít záložní plán.
 
Stíháte se koním či jezdectví věnovat aktivně mimo veterinární praxi? 
Posledních pár měsíců se opět k jezdectví vracím, ale nejspíše pouze rekreačně.
 
Jaké máte cíle a plány do budoucna? Neplánujete například nějaké stáže na zahraničních klinikách?
Cílem je stále zlepšovat své dovednosti. V nejbližší době zahraniční stáž neplánuji, ale rád se zúčastním různých vzdělávacích projektů.
 
Foto: poskytl Pavel Peták