Pavel Hudeček, který letos na podzim oslavil významné jubileum, vede už dlouhou řadu let Jezdecký klub Baník Ostrava a trénuje nadějné jezdce a koně. Z některých vyrostli účastníci nejvyšších parkurových soutěží. Ale i on sám úspěšně závodil, má bronz z mistrovství České republiky. 

 

 

Nedávno jste oslavil kulatiny. Prozradíte věk?

V celkem použitelném stavu jsem oslavil sedmdesáté narozeniny.

 

Pocházíte z takzvaně koňařské rodiny?

Ne, rodiče nikdy s koňmi neměli nic společného. K okamžiku, kdy do naší rodiny vstoupili koně, se váže kuriózní epizoda. Jako šestiletého mě v cílové rovině na dostihovém závodišti v Olomouci srazil probíhající kůň. To byl můj první kontakt s koňmi, doslova. A koně nakonec nadchli a k jezdectví zatáhli většinu naší rodiny.

 

Kdy jste začal jezdit nějak systematicky?

Jezdit jsem začal v devíti letech. Respektive to mě poprvé do sedla posadil Jan Vaňourek, pozdější ředitel Plemenářských podniků. Bylo to za odměnu za vykonanou práci na stavbě stájí. Mým prvním koněm byla Jasná. S tou jsem absolvoval také premiérovou soutěž – loveckou jízdu na dostihovém závodišti v Olomouci. Trénovali mě major Bozděch a Jaroslav Jindra starší.

 

Počítám, že jako rodák z Olomouce jste docházel právě do nějakého tamního klubu…

Je to tak. Moje začátky jsou spojené s Jezdeckým oddílem Zora Olomouc, následně s Jezdeckým oddílem školního statku Olomouc, což byla vlastně nástupnická organizace působící na stejném místě, se stejnými lidmi a koňmi. V tomto krásném městě jsem strávil dvaatřicet let, až do roku 1983, kdy si mě angažoval pro svůj tým předseda JZD Dubicko Ladislav Vachutka. 

 

Máte také trenérské zkušenosti?

Pro jezdecký klub SSM Úsov a Dubicko jsem připravoval řadu koní a jezdců, začínal jsem s juniory, kteří jsou nyní známí v jezdeckém světě. Byli to Tomáš Novák, Ladislav a Pavel Vachutkovi, Libor Hanuš, Dagmar Šalková a také Jana Holá. Získali jsme mistrovské medaile na republikových i federačních mistrovstvích, v soutěžích jednotlivců i družstev. Všichni u koní zůstali, pracují nebo pracovali s nimi dál, trénují nebo aspoň rádi vzpomínají. Sám jsem v té době jezdil koně Salima na úrovni do 140 centimetrů, Luka a Vuka jsem měl do stotřicítky a další koně do nižších soutěží. Oceněním mojí práce bylo, když mě ČJF vyhlásila Trenérem roku v letech 1994 a 1996.

 

 

Pojďme ale k Baníku Ostrava. To je oddíl, s nímž jste neodmyslitelně spojený už dlouhou řadu let…

Do Ostravy jsem se dostal po revoluci v roce 1989, kdy na se mém tehdejším působišti začaly řešit vlastnické podíly zaměstnanců JZD, a vývoj klubu byl nejistý. V té době jsem dostal nabídku od Iva Višinky, zda bych nechtěl jít trénovat jezdce právě do Baníku.

 

Baník Ostrava byl, a stále je, velký pojem. Jaké byly vaše začátky v tomto klubu?

Když jsem tam přicházel, netušil jsem, že bývalá sláva klubu je opravdu už minulostí. Přitom Jezdecký oddíl Baník Ostrava OKD existoval v rámci tělovýchovné jednoty dlouhá léta, má za sebou skutečně úspěšnou tradici, největší slávy dosáhli jezdci za působení trenéra plk. Jana Havla.

 

Říkáte, že sláva ostravského klubu, když jste tam přicházel, byla už poněkud zašlá?

Věkový průměr u koní, kteří tam stáli ve stáji, byl 18 let. Ti mladší nebyli schopni překonat ani metrový parkur. V klubu působilo několik trenérů a úroveň sportu šla velmi dolů. I samotné jezdecké středisko bylo v žalostném stavu. Do všech střech teklo, okna vypadávala ven, omítky na budovách opadané. Na pomoc s řešením koňského materiálu jsem si pozval svého kamaráda Jana Kutěje a ten to zhodnotil, že takové obludárium ještě neviděl. Od té doby ale uplynulo dost času, a sportem v klubu prošla spousta úspěšných koní a jezdců. Opravdu se dá mluvit o stovkách dětí i koní.

 

Můžete některé jmenovat?

Ze známých jmen bych připomněl Jaroslava Jindru mladšího, Ladislava Masára, Petru Masárovou, Tomáše Bajnara, Marka Hentšela, Martina Bráta, Zuzanu Brátovou dnes Cigánovou, Elišku Hrdou nebo Lucii Orlovovou. Většina z mých svěřenců u koní zůstala. Jsou třeba rodiči další generace jezdců, trenéry, rozhodčími, provozují jezdecké oddíly a školu. Získali tak také trochu jiný náhled na práci bývalého trenéra. Je povzbuzující slyšet, když někdo z nich pronese, že prováděli tak šílené věci, že je s podivem, že jsem to s nimi vydržel.

 

Můžete zavzpomínat na nějaké výrazné koně, které jste sedlal?

V Olomouci jsem měl Olivera, Aramise, Vuka, Kisse nebo Zitura. Potom v Ostravě jsem závodil s Ramonem na 140 centimetrech, stotřicítky jsem chodil s koněm Swan. Jezdil jsem řadu mladých koní. Ale mým nejúspěšnějším koněm byl zcela bezkonkurenčně ryzák Cedr, se kterým jsem skákal soutěže do 150 centimetrů a mám bronz z mistrovství republiky. Dojel jsem za Jiřím Pecháčkem, který byl první a druhý. Účastnil jsem se úspěšně i mezinárodních zahraničních závodů. Byl to velmi silný a osobitý kůň, nebylo lehké s ním jakkoliv nakládat. Jen pro potěšení kousal lidi a drtil je svým tělem o stěny boxu. Rozhodčí na závodech ho neradi dekorovali, protože neváhal pokousat i je. A to na dekorování byl velmi často. Cedra jsem předal asi v jeho čtrnácti letech začínajícímu závodníkovi Jaroslavu Jindrovi.

 

Vaše jméno bylo léta spojené i s některými pozicemi v České jezdecké federaci.

Ano, dělal jsem předsedu Severomoravské oblasti ČJF, dále jsem vykonával dvě funkční období funkci vicepresidenta ČJF pro sport. V roce 1994 jsem byl vyslán federací do Anglie na kurzy cvičitelů pořádaných Britskou jezdeckou federací pro získání zkušeností pro pořádání zkoušek cvičitelů u nás. V mladším věku jsem byl také dost vytížený jako stavitel. Absolvoval jsem i mezinárodní kurz FEI s Olafem Petersonem v Poznani v roce 2000. Postavil jsem několik parkurů na MČR a také jsem byl technickým delegátem na CSIO v Praze i Poděbradech. 

 

Pojďme zpátky ke koním. Posadíte se ještě do sedla?

Stále se snažím jezdit. Kromě známého Saurona, kterému je již osmnáct let, jsem si koupil nového koně od Zdeňka Müllera, je to tříletý kůň po Eurocommerce London z matky po Carthago, s kterým chodím hlavně pracovat do terénu. Sportovní přípravu na něm dělá Marek Hentšel. Hodně času mi ale zabírá práce pro klub. Posledních dvacet let jsem jeho předsedou, takže zasahuji samozřejmě i do chodu klubu, ale nejvíc se věnuji trénování. V současnosti mám svěřence od čerstvě obsednutých koní, až do stupně T. Snažím se jezdit s nimi na všechny závody, což je trošku problém, neboť mám několik výkonnostních skupin jezdců a koní a závodí se na několika místech současně.

 

Foto: poskytl Pavel Hudeček