Roman Drahota je velmi výraznou osobou parkurového sportu v České republice. Již několik let se věnuje dětské a juniorské reprezentaci, stejně jako vedení Sportovního centra mládeže. Každoročně se jeho svěřenci účastní mistrovství Evropy a sklízejí úspěchy na mezinárodní scéně. V rozhovoru se však vrací nejen ke svým jezdeckým začátkům, ale převážně k jeho jezdecké kariéře, ve které sedlal spousty koní a závodil až do parkurů 150 centimetrů. 

 

Vzpomínáte si na svůj první kontakt s koňmi?

Poprvé jsem se s koňmi setkal v sedmi letech u Karla Trojana, který choval shetlandské poníky. Spolu s kamarády jsme k němu chodili pomáhat s prací okolo koní, za což jsme se o víkendech mohli svézt. Koně jsme si museli sami odchytit v bahně ve výběhu a k dispozici jsme dostali pouze uzdečky. Takže jsme se bez sedla proháněli po lesích v okolí areálu a hráli jsme si na indiány. Když jsme byli pracovití, jednou za měsíc nám pan Trojan půjčil sedla a dostali jsme jezdeckou hodinu. Ale jinak to bylo především o ježdění do terénu, práci okolo koní a na statku. Poté jsme se s rodinou přestěhovali a já jsem na několik let s koňmi úplně ztratil kontakt.

 

Kdy a při jaké příležitosti jste opět začal docházet ke koním?

Až při nástupu na střední zemědělskou školu v Hořovicích jsem začal navštěvovat jezdecký oddíl při školním statku zemědělské školy. Tam jsem začal dostávat první pořádné základy ježdění. Hodiny probíhaly nejprve na lonži a kvůli tomu, že nepatřím mezi ty nejtalentovanější jezdce, trvalo mi to dlouho. Byl to možná i rok, co jsem jezdil na lonži, než mě pustili jezdit samotného.

 

Vzpomínáte si na svoje první závody? Kde a s jakým koněm to bylo?

Po dvou letech docházky do areálu v Hořovicích jsem absolvoval v sedmnácti letech své první závody. Bylo to s klisnou Citou po hřebci Royal David. Klisna byla matadorka, o dva roky starší než já. Závody se konaly v Tlustici, což je areál kousek od Hořovic. Parkur stupně Z, který jsme absolvovali, tam stál několik let, takže Cita ho znala a naprosto jednoduše parkur přeběhla čistě i s rozeskakováním. Tuším, že jsme si tenkrát odnesli šesté místo. Mým prvním oficiálním trenérem byl Jan Pech.

 

 

Jak dlouho jste do areálu v Hořovicích docházel?

Když se střední škola chýlila ke konci, začal jsem docházet i do druhé části oddílu v Hořovicích, což byla v podstatě soukromá stáj pana Opatrného. Tehdejší režim mu nedovolil vlastnit koně soukromě, tak patřil pod jezdecký oddíl Střední zemědělské školy Hořovice. Tam jsem začal pomáhat, jezdit s ním jako ošetřovatel po závodech a pracovat s koňmi doma, převážně v terénu. V tu dobu jsem začal objevovat ten svět opravdového jezdeckého sportu, neboť pan Opatrný je několikanásobný mistr Československa ve všestrannosti a sport dělal opravdu na té profesionální úrovni.

 

Ukončení střední školy s sebou přineslo novou životní etapu. Na vysokou školu jsem pokračoval na Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, obor biologie, chemie. K tomu jsem začal docházet do oddílu v Hluboké nad Vltavou. Pod vedením Jaroslava Váchy, který v tu dobu reprezentoval Českou republiku s koněm Charlestone, jsem získával další jezdecké zkušenosti. Po určité době jsem dostal prvního sportovního koně, Pamíra, se kterým jsem startoval ve svých prvních soutěžích do sto dvaceti centimetrů. 

 

Kam poté směřovala vaše cesta?

Po několika sezónách v Hluboké nad Vltavou jsem se vrátil zpátky do Hořovic. Absolvoval jsem civilní službu nejprve v hřebčinci Písek, zbytek vojenské civilní služby jsem dokončil v nemocnici právě v Hořovicích. Tam jsem začal znovu jezdit a pomáhat u pana Opatrného, kde jsem nejprve dostal mladé koně od Bohouše Starnovského. Také jsem se staral o koně, kteří byli od rakouských majitelů dáni na penzi, což bylo vlastně mé první zaměstnání. Tady jsem potkal jednoho sponzora, Jürgena Petersena, který mi dal k dispozici mého prvního lepšího koně. Jednalo se o holandského teplokrevníka Jaza po hřebci Pion, se kterým jsem absolvoval parkury do sto padesáti centimetrů. Tento kůň u mě dožil, bohužel minulý rok uhynul v krásných dvaceti devíti letech. V Hořovicích jsem působil deset let, kdy jsem za tu dobu vystřídal velkou spoustu koní a mohl jsem se usadit v těch nejvyšších parkurech, co se u nás v té době jezdily. 

 

Vybavíte se nějaké významné koně, které jste měl v Hořovicích možnost jezdit?

Určitě to je kůň Grand po otci Granus majitelů Vasiljevových, se kterým jsem v jeho sedmi letech absolvoval parkury sto padesát centimetrů. Poté jsem ho předal Aleši Opatrnému, který se ním následně umístil ve finále Světového poháru v Las Vegas a několik let byl oporou české reprezentace. Další koně, které bych mohl jmenovat, jsou ABC Andolph Wepol majitele Luďka Weaga, se kterým absolvoval Grand Prix při tříhvězdovém CSIO nebo Světové poháry v Lešně a ve Wroclavi. V tu dobu jsem měl v práci ještě mladého koně Silvia, majitelem byl Zdeněk Tenkrát, tento kůň byl posléze několikanásobným mistrem republiky společně s Alešem Opatrným. Po celou dobu mého působení v Hořovicích byl mým trenérem Václav Opatrný.

 

 

Po vašem angažmá v Hořovicích jste pokračoval do zahraničí, kam to bylo?

Ano, dostal jsem nabídku z Německa. Jednalo se o hřebčín ABC, kde jsem pracoval asi rok a půl. Tam jsem připravoval převážně mladé koně, ale měl jsem možnost vzít si tam své dva koně a s nimi závodit. Tehdy jsem si s sebou vzal Andolpha a jednoho mladého hřebce Excalibur Wepol. Měl jsem možnost spolupracovat se špičkovými německými trenéry, takže na tuto zkušenost vzpomínám velmi rád. Klidně bych tam zůstal o nějaký ten rok déle, ale dostal jsem zajímavou nabídku od pana Řípy ze stáje Karsit, a tak jsem se vrátil zpět do Čech. 

 

Jaké bylo vaše působení ve stáji Karsit?

Pan Řípa mi nabídl zajímavé podmínky, nákup mnoha mladých perspektivních koní a kariérní růst. Bylo to tedy, dá se říci, první profesionální angažmá. Po měsíčním rozhodování jsem tuto nabídku přijal. Ve stáji Karsit jsem působil tři sezony. Měl jsem tam i svoje koně, již zmiňovaného Jaza, následně koně Aragona po hřebci Ascot, který také absolvoval několik Velkých cen. Také jsem měl k dispozici velmi talentovanou klisnu Chelan po hřebci Landos. Tu jsem si pořídil od svého dlouholetého přítele Jana Svěrkoše ze Šilheřovic, se kterým dodnes velmi často probírám veškeré dění okolo mých koní a svěřenců. K tomu pan Řípa nakoupil mnoho perspektivních mladých koní, z nichž by jistě stál za zmínku Casio Karsit po hřebci Contender. Toho jsme přivezli od chovatele Bernda Moohra z Německa. Cassia si spousta lidí jistě pamatuje s Ludvíkem Jandourkem.

 

Kam jste pokračoval ze stáje Karsit?

V době působení ve stáji Karsit jsem zahájil spolupráci s Renatou Šíchovou, od které jsem dostal na ježdění klisnu Coca Cola po hřebci Ramiro 47. S tou jsem poté absolvoval nejvíce svých těžkých parkurů a Velkých cen a patří mezi ty nejdůležitější koně mé kariéry. Tato klisna mě doprovázela po mnoho let v těch nejtěžších parkurech i na mezinárodních závodech a připsali jsme si mimo jiné vítězství ve Velké ceně Strakonic, byli jsme několikanásobní účastníci mistrovství České republiky. Tato klisna byla nejúspěšnější kůň českého chovu při CSI Tarpan Hradec Králové. Díky této spolupráci s Renarou Šíchovou jsem opět měnil působiště, nejprve na rok do stáje v Korycanech, poté k panu Kaščákovi do Líšnice.

 

Líšnice byla vaší poslední zastávkou?

V Líšnici jsem působil asi patnáct let a završil jsem tam svoji sportovní kariéru a začal jsem se plnohodnotně věnovat trenérství. Během let na Líšnici mi rukama prošlo mnoho koní. Mezi ty nejdůležitější bych zařadil koně Corleon po Contendro, Coolio po Colman, Polygraf po Polytraum, Ideal po Lombard 3, Candillord po Candillo. V této době jsem také spolupracoval s Holanďanem Peterem Geerinkem. 

 

Co vás vedlo k ukončení sportovní kariéry a pokračování pouze trenérskou cestou?

Já jsem v posledních letech již souběžně trénoval i závodil, ale jelikož nedělám rád polovičatě, rozhodl jsem se věnovat plně trénování. Moje trenérská kariéra je také velmi bohatá, ale o tom třeba někdy příště.

 

Foto: poskytl Roman Drahota