První dostihová vzpomínka Rachael Blackmore spadá do druhé poloviny devadesátých let. Sedmiletá holčička byla zrovna na návštěvě u kamaráda a v televizi běžel přímý přenos z Aintree u Liverpoolu. Dcerka farmáře a učitelky z irského hrabství Tipperary, která zrovna začínala jezdit na poníkovi, zatajila dech. Při sledování Velké národní pocítila adrenalin, s jakým se do té doby nesetkala.

Podobné pocity měla, když v dětství párkrát zhlédla americký film National Velvet s dvanáctiletou Elizabeth Taylor v hlavní roli. Ve fiktivním příběhu z roku 1944 se dívce Velvet Brown podaří v přestrojení za muže vyhrát Velkou národní. Po odhalení své pravé identity sice o vítězství přijde, ale do rodné vesnice se vrací jako hrdinka.

Rachael o tak velké metě nikdy nesnila. A snad právě proto na ni dosáhla a podařilo se jí změnit fikci ve skutečnost. Minulou sobotu se v sedle hnědáka Minella Times stala první vítěznou jezdkyní v historii Velké národní. Dostihu, jehož se až do poloviny sedmdesátých let ženy nesměly ani zúčastnit a který je dodnes považován za nejtěžší zkoušku pro koně i jezdce.

Čtěte více: Den, který vešel do historie. Rachael Blackmore vyhrála Velkou národní

"Znamená to pro mě strašně moc. Snad si to zatím ani pořádně neuvědomuji, vůbec jsem nečekala, že by se mi něco takového mělo někdy podařit. Už samotná účast v tomto dostihu pro mě byla něco neskutečného a z loňského desátého místa jsem pak dlouho čerpala sílu," řekla v jednom z mnoha víkendových rozhovorů.

Mezi gratulanty nechyběl irský prezident Michael D. Higgins, který vítězství jezdkyně v Aintree označil za "historický počin, který je osobním i sportovním úspěchem". Raduje se i liverpoolský rodák Ringo Starr. Někdejší bubeník Beatles napsal na Twitter: "Dobrá práce, Rachael. Dobrá práce, Liverpoole. Mír a lásku."

"Rachael byla vždycky hvězda. Je neuvěřitelná, vidím v ní trochu její rodiče. Má všechno, co správný žokej musí mít. Je takticky brilantní a zároveň velká koňařka, umí zajet chytře a připravit koni ideální průběh dostihu. Soustředí se víc na svého koně než na to, co se děje v dostihu. Není to vůbec snadné, ale v jejím podání to snadně vypadá," řekl stanici Racing TV šampion rovinových trenérů Aidan O'Brien, který se s Rachael a její rodinou zná mnoho let.

Zatímco okolní svět nešetří chválou, samotná jezdkyně zůstává ve svých komentářích až nečekaně střízlivá. "Doufám, že je vidět, jak vůbec nezáleží na tom, jestli je jezdec mužem nebo ženou. Mnoho lidí dokázalo něco podobného už přede mnou. Myslím si, že to pomůže dalším holkám, ale tohle téma jinak nepovažuji za důležité. Určitě nejsem poslední, komu se to podařilo," dodala.

31letá vysokoškolačka, o níž stanice BBC mluví jako o "skromné průkopnici", je hrdinkou zvláštního ražení. Její relativně krátká kariéra je lemována řadou historických zápisů, samotné Rachael se však daří být obdivuhodně nad věcí. Přátelé a kolegové ji popisují jako klidnou sílu, která zúročuje svůj talent, cílevědomost i tvrdou práci. A jsou si jisti, že ještě zdaleka neřekla své poslední slovo.

Původně chtěla být veterinářkou

Vyrůstala na farmě svých rodičů v městečku Killenaule. I když nepochází z dostihové rodiny, od útlého věku jezdila na ponících. Jezdeckými začátky ji provázel poník Bubbles, jehož dodnes považuje za jednoho z klíčových koní svého života.

Ve třinácti letech porazila v klání poníků v Corku současného irského šampiona Paula Townenda. Profesionální budoucnost v dostihovém sportu si však dlouho nedokázala představit. "Chtěla jsem to zkusit jako amatérská jezdkyně, ale nevěřila jsem, že bych se někdy mohla stát profesionálem. Nepovažovala jsem to za kariéru," smála se později.

Zvažovala dráhu veterinářky, ale nakonec vystudovala koňskou vědu (equine science) na univerzitě v Limericku. A mezitím intenzivně jezdila. Jak si povzdechla maminka Eimir, kvůli dostihovým povinnostem Rachael nedorazila ani na promoci.

Své první vítězství s amatérskou licencí slavila 10. února 2011 na valachovi Stowaway Pearl v proutěných překážkách Tipperary Ladies’ Handicap Hurdle v Thurlesu. Trenérovi Sharku Hannonovi ji tenkrát doporučil šampion Davy Russell. Postupně nastřádala sedm vítězství v oficiálních dostizích a dalších jedenáct na okruhu point-to-point.

Čtěte také: Dámská jízda v Champion Hurdle. Honeysuckle vyhrála i po jedenácté

V březnu 2015 se přece jen rozhodla přestoupit mezi profesionály a její kariéra od té doby nabrala výrazně na obrátkách. Prakticky každou sezonu se jí podařil nový milník. V roce 2017 se stala první ženskou šampionkou "conditional" jezdců v Irsku, další sezonu poprvé startovala ve Velké národní a na Alpha des Obeaux se dostala až na patnáctou překážku Chair.

Předloni dosáhla prvního vítězství na festivalu v Cheltenhamu v sedle A Plus Tarda, poté přišel první úspěch na úrovni Graded1 s Minella Indo. Oba valachy trénoval Henry de Bromhead, v jehož stájích v Knockeenu v hrabství Waterford působí dodnes. Vyšplhala se na druhé místo šampionátu irských překážkových jezdců a stanovila národní rekord jezdkyně s největším počtem překážkových vítězství za jednu sezonu.

Letos v březnu získala jako první žena Champion Hurdle, posléze i prestižní titul nejúspěšnějšího jezdce celého National Hunt Festivalu s bilancí šesti vítězství. A o tři týdny později přišla Velká národní...

Nepřemýšlet, co by se mohlo stát

Na cestě k těmto výsledkům prokázala obdivuhodnou píli, ale i potřebnou tvrdost. Když se před dvěma lety stala tváří obchodního řetězce Killdare Village a zapózovala na sérii módních fotek pro list The Irish Times, zaskočila novináře lehkostí, s níž konverzovala o svých zraněních. "To nic nebylo, jen zlomený nos, klíční kost a zápěstí. Nic zvláštního," popsala jeden ze svých pádů.

"O zraněních nepřemýšlím. Pokud začnete myslet na to, co by se mohlo stát, není to práce pro vás," řekla v rozhovoru pro The Irish Times, byť jedním dechem zmínila bývalého kolegu Robbieho McNamaru, upoutaného na vozík.

Momentálně žije naplno dostihy. Jejím partnerem je žokej Brian Hayes, spolubydlícím další kolega Patrick Mullins. S váhou 57 kg patří k jezdcům, kteří se nemusí týrat shazováním kil a pocením v sauně.

Po každém vítězství nezapomene poděkovat koni ani lidem kolem sebe. "Koně jsou jako lidé, mají různé povahy a libůstky. Je krásné, když cítíte, že jsou spokojení a oddaně plní vaše pokyny. Mnozí z nich samozřejmě vědí, že vyhráli, člověk to pozná na tom, jak se nesou. Jsou extrémně inteligentní a milují závodění. Vítězství jde z velké části za koněm, v devíti případech z deseti. Dostih vyhrává nejlepší kůň. Pokud máte jako žokej to štěstí na něm sedět, je to už půlka úspěchu," řekla v rozhovoru pro The Irish Times.

Velká národní? Menší tlak než Cheltenham

Své největší úspěchy Rachael Blackmore paradoxně zažívá v sezoně, kdy musejí tribuny zůstat prázdné kvůli Covidu-19. Při točení do závěrečné fáze letošní Velké národní tak zřetelně slyšela místního komentátora, jak hlásí, že Minella Times má čtyři délky k dobru.

"Za normálních okolností bych v tom hluku neměla šanci nic zachytit. To byla malá částečná výhoda této nešťastné doby, v níž závodíme bez diváků," smála se v pondělním ranním vysílání rozhlasové stanice RTE Radio 1.

Hlavní rozdíl mezi Velkou národní a Cheltenhamem podle ní spočívá v odlišné míře tlaku. "Když jsem vyhrála v Cheltenhamu, můj první pocit byla úleva, protože ten tlak je mnohem větší. Ve Velké národní od vás lidé nečekají tolik, protože startuje 40 koní, běží se více než čtyři míle a stát se může cokoli," vysvětlila.

Čtěte také: Když Velkou vyhrál "pohřební vůz". Báječná léta s Charliem Mannem

Dostihoví novináři Rachael připomínají, že z druhého místa v irském šampionátu aktuálně ztrácí na vedoucího Paula Townenda - svého dávného soupeře z dostihů poníků - jen deset "čárek" a vzhledem k jeho zranění by mohla ještě na historický titul zaútočit.

Sama to ale nevidí tak jednoznačně. "Nikdy si nedávám velké cíle a ani teď s tím nechci začít. Beru den za dnem, jak přichází a snažím se dostat z mých koní to nejlepší. Samozřejmě, ráda bych někdy vyhrála Gold Cup nebo získala titul, ale není to nic, co bych chtěla na začátku sezony plánovat. Jedna věc, kterou se v dostizích naučíte velmi rychle, je to, že se častěji prohrává než vyhrává. Zotavujete se z pádů i zklamání, ale žijete pro dny jako byla minulá sobota..." konstatuje.

Jisté je, že už teď je Rachael inspirací pro tisíce dívek nejen kolem koní. "Chodí nám domů nádherné dopisy od malých holčiček, které Rachael píší: ,Chci být jako ty! A to je prostě nádherné," usmívá se maminka Eimir.

Foto: Aintree racecourse