Matouš Kořínek je mladý parkurový jezdec, který na území České republiky závodil v kategorii dětí a juniorů. Po tříletém působení v různých stájích v zahraničí se vrátil domů, kde nyní může využít získané zkušenosti při výcviku vlastních či svěřených koní.

 

Jak vznikla myšlenka odejít pracovat a sbírat zkušenosti do zahraničí?

Doma mi vždy říkali, že Evropa je hlavní kontinent jezdeckého sportu a že mám mít oči vždy otevřené a jít se učit někam ven. A jelikož jsem věděl, že se koním chci věnovat a jezdectvím se živit, počítal jsem s tím, že to jednou přijde. 

 

Mému odchodu do zahraničí předcházelo to, že koně, které jsem měl doma k dispozici, byli již pokročilého věku a ta nejlepší sportovní léta už měli za sebou. Měli jsme sice nakoupenou spoustu hříbat, ale to znamenalo další tři roky čekání, než dorostou.

 

A kromě toho jsem také v osmnácti letech dostal zánět mozkových blan, takže jsem půl roku nemohl vůbec nic dělat. A tak se to všechno sešlo dohromady a já jsem si uvědomil, že asi nastal ten správný čas postavit se na vlastní nohy a jít sbírat zkušenosti někam do zahraničí.

 

Kam jste šel? 

První místo v zahraničí, kam jsem šel, bylo na jihu Německa. Toto místo mi vyjednal Radek Housa a měl jsem s sebou i dva své koně. Jednalo se o malou vesničku Villingendorf  vzdálenou asi hodinu od Stuttgartu, kde měl stáje Daniel Güss. Jeho otec Ewald Güss byl v době, kdy jsem u nich působil, jediným jezdcem ze spolkové země Baden-Württemberg, který dokázal zvítězit v Bundes šampionátu.

 

Byly pro vás začátky těžké? Neměl jste problém s jazykem?

Samozřejmě každé začátky jsou těžké. Nechat všechno doma za sebou a jít někam, kde vůbec nevíte, co vás čeká, jak budete dlouho pryč a na všechno tam zůstanete úplně sám. Naštěstí mě velmi dobře přijali a já se tam cítil více jako člen rodiny než pracující člověk. Paní domácí nám připravovala snídaně, vařila obědy, po závodech jsme se scházeli na večeři, poseděli, společně hodnotili videa.

 

Co se týče jazyka, šel jsem do Německa s tím, že zvládnu mluvit lámaně anglicky. K tomu jsem dva měsíce docházel na doučování z němčiny, která byla ještě horší než ta moje už tak špatná angličtina. Ale měl jsem štěstí, že většina lidí ve stáji uměla anglicky a se mnou se více méně všichni bavili anglicky. Až na samotného Ewalda, který uměl pouze německy, takže jsem se tam německy nakonec stejně musel naučit. 

 

 

Jak vypadal váš běžný den?

Běžný den vypadal tak, že ráno se začínalo v sedm hodin. Šest koní se dalo do kolotoče, mezitím se jim vykydaly boxy a připravilo se jim seno a jádro. To se opakovalo, dokud nebyla stáj hotová, což bývalo někdy kolem desáté hodiny. Pak jsme se všichni sešli na snídani, na které jsme si dohodli plán na zbytek dne a kdo bude pracovat s kterými koňmi. Po snídani jsme šli jezdit až do půl jedné, kdy byl oběd. Po obědě jsme měli dvě hodiny pauzu, to jsme si mohli jít nakoupit nebo třeba na chvíli lehnout. Poté se šlo pracovat až do večera, dokud nebylo vše hotové, nakrmili jsme koně a mohli jsme jít na večeři a odpočívat. 

 

V čem pro vás bylo toto angažmá nejvíce přínosné?

Určitě jsem se tam naučil spoustu nových cvičení. Také jsem zjistil, jak pracovat s talentovaným koněm, abych se s ním během krátké doby dostal na vyšší stupeň obtížnosti. Měl jsem s sebou jednu svou devítiletou klisnu, s níž jsme se během dvou měsíců propracovali z jedné přešlé stotřicítky do parkurů na výšce 140 centimetrů. Získala za tak krátkou dobu velké množství zkušeností, protože jsme týden co týden byli na závodech. Tomu jsme samozřejmě museli uzpůsobit trénink v průběhu týdne.

 

Proč jste se tuto stáj po roce rozhodl opustit a kam jste dál pokračoval?

Oba koně, které jsem měl s sebou, už dosáhli svého maxima a bylo na čase je prodat. Také jsem chtěl vidět i nějakou jinou stáj, ve které už byli koně primárně na zisk. Stáj Ewalda Güsse byla přeci jenom spíše rodinná a když koně potřebovali víc času, tak se jim dal. Pokračoval jsem tedy v únoru roku 2020 do stáje Alberta Zoera v Holandsku. Tento jezdec dosáhl skvělých výsledků s koňmi Okidoki a Sam. Byl to také první holandský jezdec, který kdy byl vedoucím světového žebříčku. Takže kromě toho, že se jednalo o vyloženě prodejní stáj, protože otec Alberta byl velký koňský kšeftsman, lákalo mě i pracovat s jezdcem takového jména.

 

Jak dlouho jste v této stáji působil a co vám to dalo?

Byl jsem tam přibližně rok a hodně mi to otevřelo oči. Když jsem do této stáje přicházel, myslel jsem si, že už jsem seděl na hodně koních. A hned za první týden jsem jich jezdil víc než kdy předtím dohromady. Koně tam byli určeni k prodeji, takže jsem se musel naučit s každým najít řeč, aby jejich předvedení vypadalo co nejlépe a mohli se co nejrychleji prodat. A jakmile se nějaký prodal, nahradil ho velmi rychle jiný.

 

Já jsem měl na ježdění vždy patnáct koní. Když se nějaký z nich ukázal jako jeden z těch lepších, vzal si ho Albert a já místo něj hned dostal jiného. Za měsíc se tři nebo čtyři z mých svěřených koní prodali, do týdne je však opět nahradili další. 

 

Hodně mi tedy dalo to, že jsem mohl jezdit opravdu velké kvantum koní. Kromě toho jsem na sobě nesl i trochu větší zodpovědnost, než tomu bylo v předešlé stáji. Jelikož jsem byl v tu dobu nejlepší jezdec ve stáji, měl jsem za úkol dohlížet na ty ostatní, kdy třeba přijdou do práce. Takže už mi byla svěřena větší důvěra a já jsem musel začít přemýšlet i nad tím, jak celá stáj funguje.

 

 

To zní velmi dobře. Proč jste odešel?

Před návratem domů jsem chtěl poznat a zkusit ještě něco jiného. Před nástupem do nové práce jsem strávil dva měsíce doma, protože začala doba covidová a můj děda tuto nemoc prodělal. Rozhodl jsem se tedy, že chci strávit nějaký čas s rodinou, než zase odjedu za hranice. Do té doby jsem jezdil domů vždy jednou za půl roku přibližně na týden.

 

Kam jste tedy nastoupil po dvou měsících doma?

V březnu roku 2021 jsem nastoupil do Gestüt Sprehe. Tam mě čekala opět úplně jiná pozice, než které jsem měl předtím. Tentokrát jsem dostal na starost kromě patnácti koní i několik lidí. K dispozici mi byla ošetřovatelka i pracovní jezdec. Všechno jsem si organizoval sám, a když vše dobře fungovalo, nikdo mi k tomu nic neříkal. 

 

Jak dlouho jste u Sprehe strávil a co se vám tam nejvíce líbilo?

Celkem jsem tam byl asi deset měsíců. Líbilo se mi, že už mě brali opravdu jako profesionála a měl jsem možnost vyzkoušet si řídit veškerý provoz stáje. Kromě toho jsem potkal i spoustu dalších jezdců z celého světa, se kterými jsem mohl věci konzultovat a vyměňovat si zkušenosti.

 

Poté už vás to táhlo domů?

Já bych u Sprehe asi zůstal i déle, ale naši koně, kteří byli v době mého odjezdu malá hříbátka, už dorostla do věku, kdy by se měli začít obsedat a jezdit. Také mi začali volat lidé, že by mi k nám domů dali koně na ježdění. Tak jsem si řekl, že to, co dělám u Sprehe, bych vlastně mohl dělat doma s tátou, na kterého jsem se velmi těšil a část koní, které bych připravoval, by byli naši vlastní. Takže po třech letech sbírání zkušeností v zahraničí jsem se vrátil je aplikovat k nám domů. A mohu potvrdit, že všude dobře, ale doma nejlíp. 

 

Foto: poskytl Matouš Kořínek