„Odmalička jsem chtěla jezdit na koních a připadat si jako Popelka na Juráškovi. S ježděním jsem začala ve svých jedenácti letech, nejprve to bylo párkrát v týdnu na školních koních u bývalého dostihového jezdce pana Košťála v Dobřanech,“ zmiňuje své první působiště v plzeňském kraji profesionální ošetřovatelka sportovních koní Kateřina Pirnerová. 

 

O rok později Kateřina dostala svou první vlastní sportovní kobylku a její kariéra se začala ubírat spíše tím vlastním jezdeckým směrem. Účastnila se parkurových soutěží, v nichž dosáhla výkonnosti 130 centimetrů. Přišlo později také pár dalších koní, kteří jí provázeli cestou jezdeckého sportu. 

 

Kdy nastal onen zlom a co vás přesvědčilo stát se profesionální ošetřovatelkou? 

Už když mi bylo třináct let, tak jsem začínala vypomáhat Jiřímu Lužovi, který v té době jezdil v plzeňské stáji u pana Schneidra. Tam jsem nejdříve dojížděla pár dní v týdnu asistovat při sedlání koní a při jejich přípravě na závody, kam jsem poté také s Jirkou jezdila. Tato spolupráce nakonec trvala skoro pět let. 

 

Toto byla tedy vaše první ošetřovatelská zkušenost. Kam jste se poté přesunula? 

Ano, je to tak. Jirka měl v té době v tréninku hodně mladých hřebců a na úkor závodů jsem i částečně omezovala svoje studijní povinnosti. Naučila jsem se tam hodně nových věcí a byly to moje první závodní zkušenosti na této pozici. Po složení maturitní zkoušky jsem se v roce 2015 přesunula do Prahy a začala jsem spolupracovat s Danielem Uleščenkem, který měl v té době své koně ustájené v jezdeckém areálu Dance and Jump v Úžicích u Barbory Tomanové. Na tomto místě jsem s Danielem rozšiřovala své obzory i na mezinárodní úroveň parkurových závodů, účastnili jsme se mezinárodních mítinků v Lamprechtshausenu, v Linci a dalších významných areálech. 

 

 

Následovalo ukončení aktivní kariéry Daniela Uleščenka a prodej jeho stájové jedničky Moon Raye. U koho dále jste poté působila? 

Ještě před tím, než Daniel přestal jezdit, tak jsem se dostala do kontaktu s další tehdejší juniorskou nadějí Kateřinou Kučerovou. Domluvily jsme se nakonec na spolupráci, jelikož jí zrovna končila její současná ošetřovatelka Aneta Jindřichová a společně jsme také prožily důležité momenty, třeba při účasti v Poháru národů nebo při mistrovství Evropy v roce 2017 v Šamoríně. 

 

Jak náročné to pro vás na začátku bylo? Mám na mysli učení se všem novým úkonům při práci s takto kvalitními koňmi. 

Pořád jsou koně živá zvířata, o které je potřeba pečovat s maximálním nasazení a nikdy to vlastně ani nebylo jinak, a to ani na nejvyšší pětihvězdové úrovni mezi světovými jezdci. Tenkrát pro mě bylo klíčové, že do mě Danielovi rodiče vložili obrovskou důvěru. Měla jsem na starosti celý management jeho koní, a to mi dalo vážně hodně. Dobrý základ jsem měla už z předešlého působiště a poté jsem na to mohla už jen dále navazovat. Je potřeba si od začátku najít ten správný systém, něco jsem se snažila odkoukat a pochytit od zkušenějších ošetřovatelek v okolí nebo jsem si nechala poradit. Postupně jsem si vytvořila svůj vlastní pohled na věc, koně byli spokojení, výsledky se dostavovaly a v podobném systému pracuji dodnes. 

 

Narazila jste na téma pětihvězdových závodů. Jak jste se dostala na tuto úroveň a u koho jste mohla působit? 

Na konci roku 2020 jsem ukončila své angažmá u Terezy Svobodové a během těchto tří let jsem s ní rovněž prožívala důležité momenty její juniorské kariéry, například mistrovství Evropy ve Fontainebleau v roce 2018 a o rok později v Zuidwolde. Přestěhovala jsem se zpět do rodného města a myslela jsem si, že s koňmi už dál pokračovat pracovně nebudu a zkusím něco jiného. To mě samozřejmě po měsíci a půl přešlo, takže nastal opět takový ten klasický scénář a velmi záhy přišla nabídka na spolupráci od ženy světového jezdce Maxe Kühnera. Neváhala jsem moc dlouho a řekla jsem si, že i kdyby to bylo jen chvilkové, tak to bude obrovská životní zkušenost. 

 

Jak dlouho jste s Maxem Kühnerem spolupracovala a co vám to dalo? Změnil se poté nějak váš pohled na jezdecký svět? 

Nakonec to byla pouze půlroční spolupráce, ale za tuto dobu jsem se podívala na nová místa, poznala nové lidi a získala další poznatky v mém pracovním oboru. Zjistila jsem, že je to i na této úrovni vše velmi podobné, jen je to vše více rozsáhlé a pozvednuté do vyšších čísel. Max Kühner má výhodu v ohromném množství koní, které může průběžně točit na různých závodech, v podstatě jen přelétává mezi areály na celém světě a občas se zastaví doma odjezdit koně, které delší dobu nikde nebyli. Nejvíce jsem se osobně zdokonalila a získala jistotu při řízení kamionu plného jeho TOP nejlepších sportovních koní. Opravdu jsem pokaždé dostala tu důvěru a byla jsem poslána do stovky kilometrů vzdálených závodišť. Po takových pár jízdách jsem si uvědomila, že mě to vlastně moc baví, i když to přináší obrovský tlak a pocit nejistoty. Zjistila jsem, že to je vlastně úplně normální a že to takto funguje u většiny nejlepších světových jezdců, ošetřovatelé cestují sami s koňmi po celé Evropě a jezdci se pouze přemisťují do finálních destinací.  

 

Jakým způsobem probíhá organizace a řízení celého chodu u tohoto jezdce? 

Max má k dispozici dvě hlavní ošetřovatelky a dva kamiony, které se různě střídají na závodech a postupně se vzájemně doplňují. Jezdili jsme na závody, kde probíhaly vedle soutěží nejvyšší pětihvězdové úrovně i soutěže s nižší obtížností a pro mladé koně, takže jsme skutečně měli hodně práce s transportem a přesnou skladbou koní pro konkrétní mítink. 

 

Co pro vás bylo nejnáročnější při této životní zkušenosti? 

Hodně náročné po psychické a fyzické stránce bylo zmíněné cestování, řízení kamionů a přeprava nejlepších koní na světě. Nejdříve jsem z toho byla velmi vyděšená. Stačí si jen představit ten pocit, že máte za sebou plný kamion koní, zapojený přepravník vzadu a celé to závisí jen na vás. S tím jsem se nakonec srovnala a tyto životní zkušenosti si ponesu s sebou dál. 

 

Zmínila jste, že většina jezdců pouze přelétává do cílových destinací. Jak konkrétně to probíhalo u Maxe Kühnera? 

Když byly závody na nepříliš vzdáleném místě, tak Max jezdil i svým osobním autem. Nastávaly i situace, kdy měl pouhý jeden a půl dne na zastávku v domovské stáji, kde musel odskákat zbylé koně a přebalit si věci na další navazující závody. V těchto případech využíval tedy také převážně leteckou dopravu. 

 

 

Čím byl ovlivněn váš návrat zpět do Čech po šesti měsících? 

Už když jsem tuto nabídku přijímala, tak jsem věděla, že to nebude dlouhodobá záležitost. Chtěla jsem pouze získat nový náhled, rozšířit si obzory a pochytit další nové zkušenosti. Bylo to vážně velmi náročné. Max Kühner, jako jeden z mála jezdců této úrovně, i sám pracuje ve své vlastní leasingové společnosti. Když nebyl zrovna na závodech, tak od brzkých ranních hodin chodil jezdit několik koní a poté trávil zbytek dne až do večera v kanceláři. V tomto se trochu odlišoval od jiných jezdců, celý chod si živí z vlastních zdrojů, ale na to konto je to mnohem více náročné pro další lidi v jeho týmu. Dalším důvodem byla touha po návratu zpět domů za svými přáteli a do domácího prostředí s koňmi. 

 

Můžete nám prozradit vaše další plány?

Chtěla bych si nyní trochu více řídit sama svůj čas, zůstat na volné noze a spíše jít cestou „Freelance“ ošetřovatelky. Mám to tedy nyní nastavené tak, že když mi zavolá někdo z mých bývalých zaměstnavatelů nebo i kdokoliv jiný, že potřebuje aktuálně vypomoct na závodech, tak jsem k dispozici. To je nyní třeba případ jezdců Viktora Skuteckého a Terezky Svobodové a jezdím třeba pracovně i do Záhořan. Nebráním se ani dalším zahraničním výjezdům, takže takto bych nyní ráda postupovala a využívala své nové získané zkušenosti při ošetřovaní sportovních koní. 

 

Foto: Lukáš Najman, wfld_photography, Stephane Roze, Filippo Gabutti / poskytla Kateřina Pirnerová