Petra Masárová se ke koním dostala díky objížďce, která je vedla přes Starou Bělou, kde se nachází klub Baník Ostrava. Tam také strávila třináct let. Klíčovým faktorem úspěchu je podle ní smysl pro detail, kdy jezdec musí vnímat svého koně a věnovat se jeho přípravě se vším všudy.

 

Kdo vás ke koním přivedl? Kde jste začínala jezdit?

Ke koním mne přivedla moje maminka. Nepocházím z koňácké rodiny, byla jsem panelákové dítě. Ale měli jsme chatu, ze které jsme jednou museli jet domů objížďkou. Jeli jsme tedy přes Starou Bělou. A moje maminka kdysi dávno jezdila v původním klubu Baník Ostrava, který se nacházel ještě v centru Ostravy. Takže když jsme jeli okolo nového působiště ve Staré Bělé, mamka se tam chtěla zajet podívat. To mi tehdy bylo devět let. Jeli jsme se tam několikrát podívat a o rok později jsem tam začala docházet.

 

S kým jste v začátcích trénovala?

Mojí první trenérkou byla skvělá žena, paní Vájková. Přesně si pamatuji, jak jsem jezdila na koni jménem Qvestor, ze kterého jsem spadla. A paní Vájková mě na něj hned posadila znovu a řekla: „Petro, musíš si na něj hned sednout. Protože jak si teď nesedneš, nesedneš si už nikdy.“ Už je to strašně dlouho a tato trenérka se mi velmi vryla do paměti.

 

Jak to na Baníku tenkrát chodilo?

Když jsem tam ještě za komunistů začala chodit, fungovalo to tam pro děti tím stylem, že dvakrát týdně jsme měli jezdecké lekce s paní trenérkou a o víkendu byly povinné služby. Já jsem jezdila úterky a čtvrtky, pondělky a středy byly vyhrazené pro pokročilejší jezdce.

 

Kdy jste začala skákat? Nelákala vás někdy nějaká jiná disciplína?

Skákat jsem začala v patnácti letech. Bylo to krátce po revoluci a na Baníku se kompletně vyměnilo vedení. Nastoupil tam pan Hudeček. V tu dobu mi taťka koupil mého prvního koně, klisnu Valdii, na které jsem pak začala i skákat. Jiná disciplína mě nelákala, vždy jsem věděla, že chci skákat. Drezura mě baví, dokonce jsem byla na krátkou dobu v německé drezurní stáji u pana Kocha. Tam jsem nasbírala hodně zkušeností. A i když bez drezurní přípravy skákání nejde, parkur pro mě byl vždy jasnou volbou. 

 

Jak probíhaly vaše první oficiální závody?

Na první závody jsem jela s klisnou Valdií do Frýdku-Místku a hned jsme vyhrály. Absolvovala jsem tenkrát parkury na výškách 100 a 110 centimetrů. Dnes se tam již závody nepořádají, ale pořád tam koně má soukromě pan Míček.

 

Jak dlouho jste setrvávala na Baníku?

Na Baníku jsem byla dlouho, celkem třináct let. V roce 2000 jsme s manželem z Baníku odešli a nějakou dobu jsme se stěhovali na různá místa. Po pěti letech jsme koupili stáj v Rychvaldu, kde dodnes provozujeme náš klub Caballero. 

 

 

Kdo vás ve vaší jezdecké kariéře ovlivnil?

V době na Baníku mě nejvíce ovlivnil Jaroslav Jindra, který tam přešel z Dubicka. Hodně nám mladším radil a pomáhal a byl nám velkým vzorem. Později mě dost ovlivnil můj manžel, kterému jsem za všechno opravdu moc vděčná. Také jsme asi před šesti lety navázali spolupráci s panem Vinckierem, takže tomu vděčím za to, že mi ukázal správný směr. Ale bez koho bych koně nikdy dělat nemohla, jsou samozřejmě moji rodiče, kteří mě od malička podporovali, a taťka mi pomohl s koupí mých prvních koní. 

 

Vaši první klisnu Valdii jste již zmiňovala, který kůň následoval?

Mým druhým koněm, a troufnu si říci, že tím nejvýznamnějším, byla klisna Sindy Martex. Tato klisna ovlivnila nejen moji jezdeckou kariéru, ale i celý život. V jejích sedmi letech jsem s ní vybojovala druhé místo na mistrovství České republiky v kategorii žen. Bohužel ji poté postihly zdravotní problémy, tak jsme ji zařadili do chovu. To se ukázalo jako výborná volba, protože Sindy dala asi osm opravdu skvělých potomků. Například klisna Sandrina zvítězila s Anetou Červenou na mistrovství České republiky v kategorii dětí, Cesario startoval v Longines Ranking, první potomek Salvador vyhrál několik dvouhvězdových Grand Prix na Slovensku s Jurajem Krivjanským. V podstatě díky tomu, že Sindy měla výborné potomky, kteří se pak velmi dobře prodávali, tak jsme měli dostatek peněz na pořízení vlastní stáje a následné zvelebování. Bez těch jejích skvělých hříbat by to bylo opravdu těžké. Jednoho potomka Sindy jsme si nechali, a tím je klisna Lordina.

 

Hodně dobrých výsledků máte i s valachem Joker, dokonce jste s ním v roce 2011 startovala ve Velké ceně Litomyšle, kde jste po čistém základním kole porazila například Zdeňka Žílu, Davida Fialku nebo Jiřího Skřivana. Jak na Jokera vzpomínáte?

Jokerovi je nyní dvacet šest let a stále ho máme doma. Dokonce se na něm učila jezdit i moje dcera Natálka. Kromě startu v mojí první stopadesátce jsem ráda za čtvrté místo na mistrovství České republiky na Ptýrově. Jokera jsme v podstatě dostali zadarmo jako tříletého. Dá se říci, že nám zbyl. Byl velmi malý, ne moc hezký a neustále vyhazoval. Začátky s ním nebyly jednoduché, ale jak dozrál, byl skvělý. Poslední roky už přesně věděl, že v kolbišti se závodí a stačilo mu ukázat kurz parkuru. Vzpomínám si, jak se mi ve stočtyřicítce na Hradištku stalo to, že mi před posledním skokem v rozeskakování vypadly otěže, úplně na přezku. Já jsem věděla, že kdybych je začala rychle sbírat, tak bych ho akorát vyrušila. Narovnala jsem se a jenom jsem čekala na poslední kolmák. Joker dokončil čistě.

 

Co je podle vás důležité pro dosažení úspěchu v parkurovém skákání?

Smysl pro detail. Myslím si, že jezdec by neměl opomíjet ani drobnosti. Ať se to týká přiježděnosti, dobrých nájezdů, klidu… Od jezdce by měla být precizní veškerá příprava už od mladého koně, jejich rovnost a dobrá prostupnost. To se pak neprojeví jenom jako výhoda v rozeskakování, ale i v celkovém projevu a soustředěnosti koně. 

 

Jaké máty plány do budoucna? Čeho byste ještě ráda dosáhla?

V mém sportovním životě bych ještě ráda startovala v nějakém T. Chtěla bych mít ještě jednoho koně, se kterým bych mohla startovat v těch nejtěžších parkurech. Doufám, že jednoho takového už doma mám, a to vnuka výše zmíněné Sindy. Veškeré síly a prostředky ale směřuji k dceři Natálce, která by letos ráda startovala na mistrovství České republiky pony. Také neustále zvelebujeme náš areál, například bychom potřebovali nové lambríny do haly nebo novou fasádu. 

 

Foto: poskytla Petra Masárová