Přesně před dvaceti lety - v pondělí 12. srpna 2002 - probíhaly na chuchelském závodišti rychlé práce, jako v kterýkoli jiný týden. Praha o víkendu čelila první povodňové vlně, ale do areálu závodiště se voda nedostala.

Většina jezdců a trenérů zachovávala klid. Dopoledne sice přišlo varování z chuchelské radnice, že hrozba záplav začíná být reálná, ale ještě při obědě v prvním patře tribuny si nikdo nepřipouštěl, že za několik hodin začnou evakuace koní.

Přispívaly k tomu i vzpomínky na předešlé povodně, které závodiště ve své historii zažilo. Pamětníci si vybavili například události z roku 1981, kdy byla zaplavená dráha, ale k tehdejším secesním tribunám hladina nedosáhla.

Psali jsme: Odešel Antonín Černocký. Dlouholetému řediteli ZH Tlumačov bylo 72 let

Už odpoledne však začaly přicházet první indicie, že ohrožení závodiště nemusí být jen teoretického rázu, byť odhady mluvily "pouze" o dvacetileté vodě. Mezi prvními trenéry, kteří se rozhodli své koně preventivně odvézt z Velké Chuchle, byl Ferdinand Minařík mladší.

"Když jsem v pondělí přijel ze stáje domů do Radotína, slyšel jsem hlášení místního rozhlasu, že Radotín je jedním z nejohroženějších míst a za hodinu už vyzývali lidi k evakuaci. Zavolal jsem na povodňové číslo, jaká je pravděpodobnost, že povodeň zasáhne i závodiště Velká Chuchle. Řekli mi, že 90 procent. K tomu, abych své koně odstěhoval, by mi stačilo i 50 procent. Táta mi vyprávěl, že v roce 1981 čekali až do rána a to už koně stáli v boxech po břicha ve vodě. Takovou hrůzu už nechtěl nikdy zažít a dost mě tím vyděsil," vzpomínal později Minařík.

V deset hodin večer už byla část chuchelských koní ustájena v Mostě. Na přijetí většího počtu plnokrevníků byla v zásadě připravena jen závodiště jako Most, Karlovy Vary nebo Lysá nad Labem, menší skupinky koní směřovaly ke svým majitelům a ochotným soukromníkům.

Pondělní transporty měly stále spíše preventivní charakter, přesto se nezastavily až do rána. Personál stájí, které prozatím zůstaly, přespával u koní, neboť se v noci čekala další povodňová vlna.

Odlesk vody uprostřed dráhy

Krátce po půlnoci z pondělí na úterý se černé předpovědi začaly naplňovat. Přes kanály pod Strakonickou ulicí se na úrovni startu na 1800 metrů dostala na dráhu voda a hladina začala rychle stoupat.

"V Chuchli jsem tenkrát nejen pracoval, ale i bydlel na ubytovně ve společném pokoji s Honzou Palíkem. Brzy ráno 13. srpna zazvonil telefon. Volala trenérka Ivana Pejšková, ať Honzu honem pošlu do stájí, že je tam voda. V první chvíli jsem si to vůbec neuměl představit, ale pak už jsem neusnul. Mohlo být asi pět hodin ráno. Vybavuji si ten první okamžik, kdy jsem přišel do práce a zahlédl ten netypický odlesk vody uprostřed dostihového oválu. A pak to začalo jít ráz na ráz," řekl ve středečním podcastu EquiRadia dostihový manažer a komentátor Chuchle Areny Praha Jiří Zlámaný.

Za rozbřesku se zbylí koně ze stájí u lahovického oblouku brodili v metrové hloubce po chodníku podél cílové roviny. K "dolním" stájím vedle dostihové školy se v krátkém čase sjely přepravníky ze širého okolí. Začala poslední fáze evakuace.

"Koně to snášeli docela dobře. Asi zapůsobil pud sebezáchovy, spolehli se na člověka. Byli hrozně hodní, i ti, co nejsou zvyklí cestovat," líčila později trenérka Ivana Pejšková. Na některé plnokrevníky však přece jen dolehla nervozita sdílená lidmi okolo, ryzáka Mesiáše doslova odnesla do přepravníku šestice vodičů.

Čtěte také: Hrdinka jménem Vignetta. S každým dostihem se zlepšovala, líčí Seménka

Třebaže část ze 150 tehdejších chuchelských koní byla odvezena již v pondělí, transport se nepříjemně protahoval. Cesta do Mostu a zpátky trvala čtyři hodiny, a tak část lotu Ivany Pejškové zamířila do Hýskova u Prahy, aby se auta stihla rychleji otáčet. Okolo 15. hodiny vyjel poslední transport.

Ve zvláštním šeru, zcela nezvyklém pro letní ráno, se vyhlídky závodiště dál zhoršovaly. Kolem osmé hodiny ráno byl vypnut elektrický proud. O hodinu později již voda podle srovnání s dobovými fotografiemi dosáhla úrovně záplav z roku 1981.

"Celý štáb závodiště se začal zabývat tím, jak zabezpečit tribunu, kdyby voda dosáhla až k tribuně. Horní stáje se zaplavovaly rychle, parkoviště bylo v mžiku zatopeno až do úrovně pasu nebo prsou člověka, a hladina dál stoupala. To už jsme věděli, že je zle. Nakonec byla zatopená i Radotínská ulice, v níž se pod vodou skryla i avie, která nestihla odjet. Vzalo to tak rychlý spád, že ve tři hodiny odpoledne jsme opouštěli Chuchli pěšky přes kopec. Když jsme se ve středu vrátili, už tady bylo obrovské jezero a všude okolo zlověstné ticho," líčí Jiří Zlámaný.

Náhlé ticho, které v dalších týdnech nahradilo dřívější stájový ruch i provoz na rušné Strakonické ulici a blízké železniční trati, si i po letech vybavují všichni pamětníci.

"Pamatuji si, jak jsem se u železničního přejezdu nalodil na lodičku, protože jinak se na závodiště nešlo dostat. Celý život si budu pamatovat to absolutně depresivní, válečné ticho,” potvrdil v podcastu EquiRadia tehdejší prezident Jockey Clubu ČR Václav Luka starší.

Všude jen voda...

Ve středu 14. srpna se na místě chuchelského závodiště rozkládalo velké jezero, na jehož ploše byly patrné jen vrcholky stromů a vlajkových stožárů. Stáje a seník byly zaplaveny po střechu, budova dostihové školy do prvního patra. Pod vodou zůstaly paddock, sázková hala v přízemí tribuny i veškeré zázemí vážnice a šaten jezdců.

"Podobný obrázek nikdo nikdy na centrálním dostihovém závodišti v České republice neviděl. Letecké snímky ukazují místo klasického dostihového oválu a přilehlých budov jen velkou vodní plochu. Všude kolem nic než voda," napíší později internetové stránky závodiště.

Ke kulminaci povodňové vlny došlo ve středu kolem 15. hodiny. Voda se zastavila pár schodů pod restaurací v prvním patře tribuny a pozvolna začala klesat. Ve čtvrtek se po dvou dnech opět dalo dostat do tribuny suchou nohou, a to přes terasu nad paddockem.

Od pátku se daly zblízka posoudit devastující následky, které nejničivější povodeň novodobé historie v areálu závodiště zanechala. Na dráze zůstalo naplaveno nejen obrovské množství bahna a odpadu včetně barelů a přepravek z nedalekého pivovarského skladu, ale i několik dřevěných chatek z rekreačních oblastí na soutoku Vltavy a Berounky. Smutný obrázek skýtaly i stáje a přízemí tribuny.

Jockey Club v provizoriu

Mezitím obnovil svou činnost Jockey Club v provizorních prostorách na Praze 4. Žádné přerušení sezony nenastalo, již 18. srpna se běžely dostihy v Karlových Varech a do konce měsíce následovaly ještě čtyři další mítinky. Přihlášky a startovní listiny se v prvních dnech zveřejňovaly na dostihových webech, vzniklo také povodňové konto.

"Jockey Club operativně přesídlil do hotelu v Michli, kam se přestěhoval úřednický aparát, aby vše mohlo dál fungovat. Těch problémů bylo strašně moc, v první chvíli jsme si to ani neuvědomovali. Zaúřadovala neuvěřitelná semknutost lidí a všeobecná solidarita. Všichni se snažili pomáhat, jak mohli," řekl Václav Luka v podcastu na EquiRadiu.

Ve stejný den, kdy byla v Karlových Varech obnovena sezona, se oproti očekávání zastavil pokles hladiny uprostřed oválu. Ukázalo se, že dalšímu odtékání vody brání klusácká dráha a v následujícím týdnu musel být sjednán bagr, který ji na dvou místech prorazil.

Škody na závodišti šly do desítek milionů korun. Povodeň výrazně zasáhla především nového pořadatele TMM, který zahájil svou činnost teprve na začátku sezony. "Je to v podstatě ztráta jednoho roku života závodiště, kdy bylo cílem nejen zabezpečit hlavní sponzory, ale vůbec navázat kontakt se širší veřejností a vytvářet potenciál pro příští rok. Velká voda navíc odhalila všechny neduhy a nedostatky, které byly léta skryty a dosud jakž takž držely. Teď se ukázalo, co všechno ve stájích a jejich okolí bylo již nepoužitelné. Dost nás překvapilo, v jak špatném stavu se nacházela část vybavení závodiště," konstatoval tehdejší ředitel závodiště Petr Drahoš.

Úmorné odklízení i absurdní momenty

O konkrétním pozadí jeho slov se mohli přesvědčit četní dobrovolníci, kteří se od soboty 17. srpna začali denně scházet na brigádách při odklízení následků povodně. V bahně pomáhali jak zaměstnanci závodiště a Jockey Clubu, tak osazenstvo chuchelských stájí, dostihoví aktéři a příznivci z různých míst republiky.

Jejich hlavním stanem se stala restaurace v prvním patře tribuny, nad jejímž vchodem se v té době stále skvěl nápis “Klub majitelů. Vstup pouze ve společenském oblečení” z raných 90. let. Chuchelským dress-codem těch dnů a týdnů ovšem byly zablácené pracovní oděvy, montérky, gumáky, roušky a gumové rukavice, menu v "klubu" se skládalo především z guláše a fernetu. Kvůli obavám z kontaminace proběhlo v malé sázkové hale i hromadné očkování proti žloutence.

Jedním z mnoha malých vítězství bylo v této mimořádně pracné fázi vyhnání povodňového bláta z přízemí tribuny. Nutnost vyklidit a vyčistit veškeré prostory do posledního čtverečního metru však mnohdy přinášela i kuriózní situace a nečekané objevy, jako například nalezení do té doby nepoužívaných toalet v sázkové hale.

Čtěte také: Giannina bude na překážkách hodně dobrá, věští Adam Čmiel po hattricku

I sedm let po faktickém ukončení činnosti někdejšího Státního závodiště se z povodňového bahna vynořovaly pozůstatky nedávné historie. K řadě dveří v tribuně se dlouze hledaly klíče, v pozapomenutých "kumbálech" se nacházely lustry, stará výpočetní technika či povodňovou vlnou zcela znehodnocené zbytky archivu Státního závodiště se starými ročenkami a knihami různé provenience.

Dlouhé dny úmorné a jednotvárné odklízecí práce se dařilo zdolávat za pomoci humoru. Autor tohoto textu si na památku tehdejší atmosféry a absurdity některých zákoutí chuchelské tribuny schoval svůj fejeton ze sklonku léta 2002, v němž se mimo jiné praví:

"Každý pořádný hrad nebo zřícenina má svou bílou paní, strašidlo či jinou záhadnou postavu, která se ve svěřeném objektu stará o tajuplnou atmosféru. Výjimkou není ani tribuna chuchelského závodiště, uvedená do provozu v roce 1991 a prohlášená za zříceninu v roce 1991. I ona má své nadpřirozené jevy a legendární události, při jejichž líčení vstávají posluchačům hrůzou vlasy na hlavě a po zádech jim přebíhá nefalšovaný mráz. Traduje se, že za vlahých letních večerů je v nekonečném labyrintu tribuny slyšet záhadné kvílení a chrastění košťat a rejžáků. Není mnoho bohatýrů, kteří by dokázali vydržet v tribuně déle než jeden den. Ba někteří ani pár hodin. Nekonečné bludiště, v jehož kumbálech se skrývají mnohá nevyřčená tajemství, působí stísňujícím dojmem. A odér všudypřítomného Sava zanechává v ústech kolemjdoucího dobrodruha podivný pach, než se odvážný rek sklátí vedle košťat a stěrek bezvládně na zem. Bílou paní ani pohádkovou babičku v tribuně sice nepotkáte, pokud ale budete mít štěstí a flašku vodky, zjeví se vám pohádkově popíjející dělník, levitující v sektoru C4. Usedněte s ním na kus řeči a vyzvídejte tajemství tohoto ponurého místa, dokud je flaška plná! Například historku o bludném žokeji, který si kdysi v šatně jezdců odskočil na 30 metrů vzdálený záchod a už jej nikdy nikdo nespatřil. Povídá se, že dodnes bloudí v útrobách tribuny a hledá místo, na které za svého života nedokázal trefit…"

Most zastoupil Chuchli

Už začátkem září se na závodiště vrátilo prvních pět koní v majetku dostihové školy. Vzhledem k trvajícím omezením byli nucení trénovat v lese nad Velkou Chuchlí.

Další chuchelské stáje se postupně stěhovaly během října a listopadu. Původně preventivní evakuace se protáhla na měsíce, řada chuchelských koní se v provizorních podmínkách potýkala se ztrátou formy. "Do Mostu jsme přijížděli s tím, že tam budeme týden. Stále jsme si říkali, že voda sice vyletěla, ale že jí nebude více než metr a že se brzy do Chuchle vrátíme. Když se provizorium nakonec protáhlo na dva až tři měsíce, bylo to hlavně pro lidi těžké," podotkl Ferdinand Minařík mladší.

Většina podzimních vrcholů včetně Velké ceny Prahy a St. Legeru se ten rok běžela v Mostě. Do Velké Chuchle se dostihy vrátily až 13. dubna 2003.

Foto: Otakar Kroužecký