Jen málokdy vyvolal doběh velkého dostihu tak protichůdné emoce, jaké se odehrály 2. května 2010 v Newmarketu. Outsiderka 66:1 Jacqueline Quest ve finiši 1000 Guineas těsně zdolala francouzskou favoritku Special Duty a stala se klasickou vítězkou. Klisnu a jejího žokeje Toma Queallyho čekal u odsedlání majitel Noel Martin, na jehož strhané tváři se objevil široký úsměv.
Rodák z Jamajky, od útoku východoněmeckých neonacistů v roce 1996 ochrnutý a upoutaný na elektrický vozík, pojmenoval vítěznou hnědku na počest své milované manželky Jacqueline, která o deset let dříve podlehla rakovině. V tu chvíli mu nadšeně aplaudovaly tisíce diváků v okolí newmarketského paddocku, upřímně mu gratovaly týmy soupeřů od Saída bin Suroora po majitele Coolmoru a také čestný host Lester Piggott.
Velká chvíle Noela Martina však trvala jen pár minut. Klisnin trenér Henry Cecil věděl hned po doběhu, co bude následovat. Když mu blahopřála trenérka poražené favoritky Criquette Head-Maarek, zachmuřil se: "Kdepak, Criquette, oni to přehodí..."
A měl pravdu, dostihová komise změnila pořadí prvních dvou klisen kvůli křižování. Zdrcený Noel Martin a jeho přátelé opustili prostor pro vítěze a cenu místo nich převzali Head-Maarek a Stéphane Pasquire. "Bylo to nepříjemné, atmosféra už nestála za moc. Všem nám bylo líto majitele Jacqueline Quest, který byl na vozíku a nemohl uvěřit, že přišel o vítězství," řekla později Criquette Head-Maarek.
Pro Noela Martina to skutečně byla rána, ale zase ne taková, jak si všichni přítomní mysleli. "Můj hlavní problém v životě je, že od svých šestatřiceti nemůžu chodit a musel jsem přihlížet umírání své ženy bez toho, abych ji mohl obejmout. Cokoli dalšího nic neznamená. Prohrát dostih je triviální a hlavně vím, jak to chodí. Když se smíříte s realitou a pravdou, nemůže se vás nic dotknout ani zranit," poznamenal Martin.
Toto úterý dostihový nadšenec, který se nenechal zlomit nepřízní osudu, zemřel v jedné z birminghamských nemocnic. Bylo mu 60 let. Přestože potřeboval čtyřiadvacetihodinovou péči, do poslední chvíle se angažoval jako majitel. "Byl to výjimečný člověk, žil pro koně a dostihy. Snad nikdy jsem nepotkal nikoho s takovým nadšením. Lidé si myslí, že mají špatné dny, ale vždy, když mi něco takového přijde na mysl, vzpomenu si na Noela a vím, že jsem ve skutečnosti nikdy žádný špatný den neměl," řekl listu Racing Post jeho přítel a dostihový poradce Kevin McAuliffe.
360 dní trápení, 5 dní radosti
Noel Martin vyrůstal v Birminghamu. Ve čtrnácti letech odešel z domova, protloukal se různými profesemi a nakonec zakotvil v obchodu s realitami. Sen z mládí stát se žokejem vzal brzy za své, ale fascinace dostihovým prostředím a závodišti mu zůstala. Naučil se jezdit na koni, svou manželku Jacqueline potkal v sázkové kanceláři. Ze skromných začátků dítěte z chudé imigrantské rodiny se vypracoval v respektovaného podnikatele, jehož koně běhající v jamajských národních barvách vítězili před zraky královny Alžběty II.
Život šťastného a zdravého muže navždy změnil 16. červen 1996. Pracoval tehdy jako štukatér ve východoněmeckém Mahlowu, když ho napadli dva neonacisté. Hodili na jeho auto kus betonu, Martin následně narazil do stromu a probudil se ochrnutý na všechny končetiny. Útočníci dostali pět a osm let vězení a mezitím jsou už dávno na svobodě.
"Doma na Jamajce jsem se s rasismem nikdy nesetkal. Nikdy jsme neřešili, kdo má jakou barvu kůže. Pan Wong byl pro nás prostě pan Wong, Jamajčan. Harry Singh byl Harry Singh, taky Jamajčan. Když jsem přišel sem, najednou mě honili lidé s řetězy a já vůbec nevěděl proč. Chtěli vás zmlátit a vy jste si na to museli zvyknout," vzpomínal Martin.
Po návratu do Anglie diagnostikovali Jacqueline rakovinu. Manželé se domluvili na společné sebevraždě, ale nejprve se chtěli po osmnácti letech společného života vzít. Během svatebního dne se Jacqueline přitížilo a byla převezena do nemocnice. "O dva dny později zemřela, byli jsme manželi jen 36 hodin. Vždycky mi říkala, že pokud se nám nepodaří zemřít společně, bude na mě hrdá, když půjdu za splněním svých snů, dokud na to budu mít sílu," řekl Martin v dojemném rozhovoru pro Racing Post.
Myšlenka na sebevraždu ho neopustila ani v dalších letech, ale naživu ho udržovali jeho koně. Jacqueline Quest opakovaně startovala v grupě 1, Baddam slavil double na Royal Ascotu, kde v roce 2006 ovládl Ascot Stakes i Queen Alexandra Stakes. "Možná jen nevím, kdy je správný čas se vzdát. Ale vždycky mě nakonec napadlo: Co bude s koněm, co bude s Ascotem? To nejde…"
Několik cest na dostihy ročně ho stálo mnoho sil. "V zásadě jsem 360 dní v posteli, abych zažil pět dní radosti. Před opuštěním domu potřebuji pět hodin příprav a veškeré přesuny jsou dost vysilující. Můj život je více méně postel a televizní obrazovka s dostihovými přenosy. Většinu času přemýšlím o smrti a s myšlenkami na smrt se i budím. Jedinou věcí, která odvede mou mysl jinam, jsou koně..." vysvětloval před deseti lety.
Foto: Martin Cáp
