Natálie Šimková sídlí v dřísecké stáji Enfant Terrible. Zabývá se především obsedáním a výcvikem mladých koní. Se svou první klisnou Welindou, kterou považuje za svého životního koně, se účastní nejen parkurových závodů, ale také úspěšně startují ve vytrvalostních soutěžích.  

 

Jakého koně ze své jezdecké kariéry byste označila za toho výjimečného?

Výjimečným koněm je pro mě určitě má letos devítiletá klisna Welinda. Welinda je český teplokrevník po hřebci Flyinge Garibaldi z matky po hřebci Vulkán. Weli pro mě bude vždy na prvním místě nejspíše proto, že byla můj první vlastní kůň a prošla jsem si s ní v podstatě všechna své poprvé.

 

Kdy a jak jste se poprvé potkaly?

Na Weli jsme narazili úplně náhodou. Bylo mi tehdy čtrnáct let a po dlouhém prošení jsem přesvědčila rodiče, že se zvládnu postarat o svého vlastního koně. Tak jsme začali jezdit po celé republice a hledali toho pravého vysněného koně. Tehdy jsme neměli na koně moc peněz, tak přišla otázka, zda koupit už starého vysloužilého koně nebo jestli zvládnu mladého neobsedlého. A jelikož jsem vždy měla sen, že si svého koně najezdím podle sebe, rozhodli jsme se pro koně mladého. Tehdy jsme jeli do stáje v Táboře k panu Marešovi na dvouletého valacha a on se náhodou zmínil, že má ve stáji ještě dvě tříleté kobylky. Poté, co jsme Weli pustili do volnosti, jsem hned věděla, že je to ta pravá. Ta správně drzá kobylka, se kterou se nebudu nudit. Další věc, kterou si pamatuji je, že když jsem se na ni šla podívat do boxu, oblízala mi celý obličej. Tak jsme si ji za pár dní vezli domů.

 

Jak probíhaly vaše začátky?

Jako každé začátky i ty naše byly velmi náročné. Welinda byla můj první kůň, kterého jsem ve své jezdecké kariéře obsedala. Naštěstí byla ze sedla velice hodná a pracovitá. I když jsme do našich společných začátků neměly vhodného trenéra, byla se mnou Weli trpělivá. Ovšem nic mi nedala zadarmo, vždy vyžadovala přesné vedení a spravedlivé zacházení. Co byl u nás ale ten největší problém, byla práce ze země. Jakékoliv sedlání, čištění i vodění. Jak jsem říkala už před tím, Welinda byla velice tvrdohlavá a drzá kobyla. Hned ze začátku, co jsme si kobylku dovezli domů, jsem od ní obdržela několik kousanců a kopanců. Stálé utíkání z boxu a následný hodinový odchyt byl na denním pořádku. Trvalo velmi dlouho, než jsme se spolu naučily spolupracovat tak, abychom se u toho vzájemně nezranily. Jelikož jsme nikdy ani jedna nechtěly ustoupit, vždy jsem říkala, že je moje zrcadlo.

 

 

Vzpomenete si na váš první společný úspěch?

Pokud nebudu počítat závodní úspěchy, tak určitě to, že jsem Weli vůbec dokázala obsednout a úplně ji nezkazit. Přece jenom jsem byla dost mladá a v tu dobu v podstatě bez trenérského vedení. Další velký úspěch byl mé složení Zkoušek základního výcviku jezdce na velkého koně s tehdy čtyřletou Welindou, která zvládla vše na výbornou a dokázala mě velmi podpořit. A náš první závodní úspěch? To byly hned naše první závody, ze kterých jsme si odvezly první místo.

 

Čím si vás tato klisna získala?

Jak už sem dříve zmiňovala, Weli si mě získala hlavně svým obrovským charakterem. Je to prostě Paní kobyla. Jak ve stádě s mými ostatními koňmi, kde budí velký respekt a je vůdce stáda, tak i mezi lidmi ve stáji, kde se jí občas bojí a málokdo se vyhnul jejímu kousnutí. Tvrdohlavá, svérázná a velice chytrá. Řekla bych, že jsme se učily zároveň od sebe navzájem a dospěly spolu. Weli mi dala obrovský základ v přípravě mladých koní, což je momentálně hlavní náplň mé práce s koňmi. A jako jednu z hlavních věcí, za kterou jsem do teď nesmírně ráda, je, že mě naučila velké trpělivosti.

 

Má nějaké speciální libůstky, ať už ve stáji či pod sedlem?

Mezi její oblíbené činnosti určitě patří strašit všechny okolo. Ať jsou to ostatní koně ve výběhu nebo lidé, kteří prochází okolo boxu. 

 

 

Vybavíte si nějaké veselé historky? Nebo naopak slabší chvilky?

Zážitků máme opravdu spoustu. Nejradši mám ty z léta, kdy se každý rok na týden odstěhujeme někam do hor a chodíme na dlouhé vyjížďky v přírodě. Je to skvělý pocit si vyčistit hlavu od všeho spěchu. Jak pro mě, tak pro koně. Mezi mé oblíbené zážitky také patří letní plavení, které Welinda opravdu miluje. Nejhorší zážitek pro mě je ten, když si klisna před rokem a půl ve výběhu zlomila bodcovou kost na zadní levé noze. Kost byla rozdrcená na osm kousků a byla nutná okamžitá operace. Ze všeho nejvíce jsem se bála, že bude mít Weli velké zdravotní následky a už si na ni třeba ani nesednu. Naštěstí je kobyla opravdový bojovník a za dva měsíce byla v plné síle připravena opět začít pracovat a dokonce i normálně skákat a běhat endurance. 

 

Jakých společných úspěchů si nejvíce ceníte?

Jeden z největších úspěchů je pro mě první místo v závodu ve vytrvalosti na 64 kilometrů (stupeň L), kterou jsme s Weli jezdily spíše pro zábavu, než na výsledek. Ale nakonec se vytrvalost stala velkou součástí naší závodní kariéry a doufám, že budeme schopné se posunout ještě dále.

 

Patříte mezi ty, kteří si ve stáji najdou svého oblíbence, nebo se od toho naopak snažíte oprostit?

Snažím se od toho spíše oprostit, ale moc mi to nejde. Přirozeně si v každé stáji kam jezdím, najdu své oblíbence, kteří mi více sednou a jsou mi něčím sympatičtí. Od čeho se snažím více oprostit je vytvoření velkého pouta s koňmi, u kterých vím, že jednou půjdou dál a prodají se. Což ale neznamená, že s nimi žádné pouto nenavážu. Vždy je pro mě těžké se rozloučit s jakýmkoli koněm, kterého jsem měla.

 

Foto: poskytla Natálie Šimková