Veronika Cejpová u koní vyrůstala odmalička. Dnes je jednou z nejúspěšnějších westernových jezdkyň a trenérek v České republice.

 

„Ke koním jsem se narodila. Můj taťka už měl koně za mlada a já jsem se narodila mezi koně a poté jsem mezi nimi i vyrůstala. Měli jsme je i doma, takže jsem dělala všechnu tu péči okolo, včetně krmení, sekání trávy, sušení a vožení sena a všechny tyto práce, které s koňmi souvisí. Já jsem vedle ježdění i koně zapřahala, takže všechny tyto zkušenosti mám a ve vyšším věku jsem je mohla dále uplatňovat,“ vypráví Veronika v úvodu rozhovoru pro EquiRadio.

 

Díky tatínkovi se dostala také k westernovému ježdění. „Taťka se už jako mladý zajímal o kovboje a líbil se mu tento styl. V té době nebylo nic tak dostupného, jako je teď. Byl i velmi šikovný, ušil si své westernové sedlo a mě ušil vlastní dětské. Měli jsme koně doma a bylo potřeba se o ně takto starat. Neměli jsme stroje, takže jsme všechno dělali s koňmi, například co se týče sekání trávy a obracení sena. Měli jsme ještě i takové ty původní pohrabáče a obraceče sena, které se připřahali za koně, takže toto všechno jsem zažila. Vím tedy moc dobře, co tato práce obnáší a v první fázi to bylo převážně o té práci. Naučila jsem se to všechno automaticky a brala jsem to tak, že koně potřebují hlavně tu péči a starost. Až poté za odměnu bylo nějaké to ježdění,“ pokračuje Veronika Cejpová.

 

 

Její první soutěžní zkušenosti se vážou k rodeu a není náhodou, že u toho byl opět otec Veroniky. „Táta se strejdou se rozhodli, že udělají takové vesnické rodeo podle dostupných informací z Ameriky. Začali nejprve v rodinném kruhu s přáteli, kteří se o tento sport také zajímali. Uspořádali tak první rodeo v České republice, z čehož se postupně stala tradice. Když jsem povyrostla a mohla jezdit na koni sama, tak jsem se začala při těchto rodeích také zapojovat na našich koních,“ vzpomíná na začátky v rodeových disciplínách. 

 

V té době totiž ještě jiné westernové akce u nás neprobíhaly. Změna přišla až se založením Western Riding Clubu v devadesátých letech minulého století. „Tehdy jsem začala vnímat, že se nejezdí pouze rodeo. Viděla jsem, že jezdci měli své koně hezky přiježděné a líbilo se mi, že to není pouze o té rychlosti. Líbilo se mi, jak je všechno pěkně uhlazené a přesné. A jelikož jsem perfekcionista, tak mě to zaujalo. Koně chodili v klidu na volných otěžích, ale byli zároveň extrémně přesní ve cvicích a manévrech, a to mě přimělo si své koně také takto začít přiježďovat. Postupně mě rodiče začali brát na all aroundové závody a já jsem pomalu z rychlostních disciplín přecházela na ty, kde je důležité právě zmíněné přiježdění koní,“ popisuje, jak dospěla ke změně svých jezdeckých priorit. Rychlostní disciplíny později zcela opustila, jelikož se příprava koní výrazně lišila.  

 

 

„Zajímala jsem se také o přirozenou komunikaci a chtěla jsem s koňmi vždy dělat všechno v klidu. Za ty roky jsem se s koňmi zdokonalila především v obrovské trpělivosti. Pořád jsem se snažila cvičit a opakovat,“ uvedla ve vysílání EquiRadia. 

 

I díky tomu se postupně vypracovala v úspěšnou jezdkyni a trenérku, byť to pro ni nebylo vůbec snadné i kvůli omezeným finančním možnostem. „Já jsem se v podstatě všechno naučila sama, jelikož jsme neměli mnoho peněz a nemohli jsme si dovolit platit trenéry. Proto jsem vše hlavně okoukávala od ostatních a poté se to snažila aplikovat na svého koně doma,“ uzavřela Veronika Cejpová vyprávění o jejích začátcích ve westernovém sportu. 

 

Foto: poskytla Veronika Cejpová