Před čtvrt stoletím vedl někdejší hřebčín Mimoň, kde připouštěla řada ve své době ceněných plnokrevných plemeníků. V loňském roce se Viktor Eichler vrátil na scénu jako majitel a držitel z Německa importovaného hřebce Rolanda.

V hřebčíně Fährhof narozený syn předčasně uhynuvšího Campanologista absolvoval v roce 2022 svou první kompletní připouštěcí sezonu a dostal osm klisen včetně jedničkové vítězky Rapet.

"Z těch osmi klisen bylo pět prvniček, ale všechny zabřezly na první říji. Rolando absolvoval svou první sezonu se ctí, ukázal se jako velice charakterní hřebec a naplnil předpoklady. Pokud by se nám v nadcházející sezoně podařilo získat kolem dvanácti klisen, byl bych spokojený," řekl Viktor Eichler ve středečním Podcastu Martina Cápa na EquiRadiu.

Čtěte také: Dubaj, Rijád, Riviéra. Janáčková Koplíková plánuje ambiciózní zimu

Rolando stojí ve Světlici u Humpolce. "Lokalita hraje při rozhodování majitelů klisen výraznou roli, i když myslím, že ne nejvýraznější. V době mého působení v Mimoni bylo poměrně podstatné, odkud lidé s klisnami jezdili. Ale třeba Rolando má první přihlášenou klisnu na příští rok z Ústí nad Labem, což není úplně blízko," zamýšlí se Eichler.

V oblasti, která nepatří k tradičním centrum tuzemského chovu anglického plnokrevníka, si všímá zajímavého jevu.

"Trochu mě mrzí, že se tady pohybují některé výborné klisny známé z dráhy, které dnes ovšem vozí děti a majitelé nemají o jejich připuštění zájem, neboť je vnímají jako rodinné koně. Což na druhou stranu ukazuje, jak široce využitelný plnokrevník je. V Česku fungují bývalí dostihoví koně v jezdeckých oddílech, chodí nižší parkury a spousta dětí se díky nim dostane ke koním. I to je další důvod, proč plnokrevníka chovat," podotýká.

Český chov podle Eichlera nejvíce brzdí nedocenění základního faktu, že plnokrevník potřebuje maximální péči, která stojí určité peníze.

"Na dvorku bohužel dobrého dostihového koně neodchováte. Občas se stane, že v chovu působí koně s dobrou kariérou a původem, chybí jim ale základní věci, které musí plnokrevník dostat. Kdyby těch koní bylo méně a lidé by to dělali tak, jak se to dělat má, výsledky by byly lepší. Už teď se českým odchovancům daří rok od roku lépe, takže je vidět, že určitá cesta existuje. Trochu mě mrzí, že se více nekomunikuje třeba možnost syndikátů chovných koní, díky nimž se mohou do chovu zapojit i lidé s menšími finančními prostředky," konstatuje Eichler.

Dlouholetý majitel, chovatel a někdejší člen dostihových komisí zůstává ohledně budoucnosti na rozdíl od řady lidí v českém turfu optimistou. "Přesvědčil jsem se, že je v Česku hodně mladých lidí, kteří se dostali k plnokrevníkům a chtějí se aktivně věnovat chovu. Jsou často výrazně vzdělanější než byla koňařská obec před deseti nebo dvaceti lety. Vědí, co ten kůň potřebuje, jsou ochotni mu to dát a mají peníze, aby to byli schopni zvládnout. Proto věřím, že se chov bude posouvat dál a že budeme konkurenceschopní," vysvětluje.

Chov anglického plnokrevníka podle Eichlera otevírá účastníkům dostihového provozu nové obzory. "Z vlastní zkušenosti vím, že člověk by si to měl celé zažít od začátku. Měl by mít kobylku, z níž si odchová hříbě, pošle ho na dráhu a následně ho bude sledovat. Pokud jste chovatelem jakéhokoli koně, máte k tomu hříběti v průběhu celého života úplně jiný vztah, než majitel, který si každý rok koupí deset nových koní. Kdo nikdy koně neodchoval a neví, kolik práce a starostí se za tím skrývá, nemůže k němu mít tak blízký vztah. Myslím, že by vám to potvrdila řada chovatelů a majitelů," řekl Eichler v podcastu na EquiRadiu.

I na současné scéně vidí některé světlé body a příklady k následování. "Každá krize jednou přejde a pokaždé při ní zbohatne určitý okruh lidí. Pokud se je podaří přitáhnout ke koním, může to dál funfovat. Myslím si, že už teď je v Česku pár chovatelů a držitelů hřebců, kteří to dělají dobře. Jde o to, aby některý z těch plemeníků brzy dal výborného potomka a přesvědčil další lidi. Chov plnokrevníka je o naději a o pokoře. Když k němu budeme přistupovat s pokorou, může se i ta naděje vyplnit," uzavřel Viktor Eichler.

Ilustrační foto: Pavla Pechmanová