Monika Kacerovská začínala sportovat v jezdeckém klubu na Mělníku, kde také složila Zkoušky základního výcviku jezdce. Poté se však za prací přesunula do Německa, a to rovnou do stájí Sprehe, kde pracuje již přes čtyři roky. 

 

Jak jste se dostala ke koním? Kde a jak probíhaly vaše začátky?

Za první přičichnutí ke koňskému světu vděčím mým rodičům, kteří mě na naší milované chalupě v Krušných horách vzali k sousedovi, který tehdy koupil poníka pro svoji vnučku. Byl to černobílý shetlandský pony Fido. Mně byly necelé dva roky a od té doby se mě nezbavil. Vydržela jsem u jeho výběhu sedět celé dny a jen tak se na něj dívat, jak se pase. Když jsem už byla větší, mohla jsem ho čistit a dokonce na něm občas i sedět. Jenže to byly bohužel jen víkendy a já chtěla chodit ke koním i přes týden. Proto jsme s rodiči našli stáj, kam jsem mohla pravidelně docházet. Vzhledem k tomu, že jsem měla závodní ambice, ale zmiňovaná stáj neumožňovala složení Zkoušek základního výcviku jezdce, musela jsem hledat jinde.

 

Na internetu jsem našla, že JK Mělník Vladimíra Mestenhausera nabízí tuto možnost na jeho koních a ještě s přípravným soustředěním předtím. JK Mělník jsem „znala“, protože jsem sledovala úspěchy jeho jezdců a koní. Byla jsem naprosto nadšená, že budu mít možnost skládat licenci právě tam. A o to víc jsem pak byla překvapená, když po úspěšně absolvovaných zkouškách přišla od pana Mestenhausera nabídka, zda nechci zůstat v jeho stáji. Pro mě i rodiče to bylo něco neskutečného. Samozřejmě jsme souhlasili a pro mě tím začala nezapomenutelná fáze jezdeckého života, ze které čerpám dodnes. Tréninky, čas a možnosti, které mi pan Mestenhauser věnoval, mě posouvaly každý den. Kvalitnější start do jezdeckých začátků si snad ani nelze představit. Je více než jasné, že právě základ od pana Mestenhausera mě dostal tam, kde jsem teď.

 

Co vás přivedlo na myšlenku vycestovat za prací do zahraničí?

Hlavní myšlenkou bylo otevřít si nové obzory, zlepšit se v jazycích a krom toho také finanční důvody. Chtěla jsem si koupit své vysněné auto a hlavně jsem potřebovala získat prostředky na léčbu mého tehdy velice nemocného koně.

 

Prošla jste i jiné stáje nebo vaše cesta vedla rovnou do Sprehe? Jak dlouho zde jste?

Moje cesta vedla rovnou do Sprehe, kde jsem zůstala po celou dobu. Dnes je to něco málo přes čtyři roky.

 

Jak jste se k práci ve Sprehe dostala?

Vlastně úplně náhodou přes stránku na Facebooku. Nejdříve jsem nevěděla, že se jedná o Sprehe. Nabídka byla do stáje v Německu. Když jsem zjistila, o jakou stáj se jedná, byla jsem velice potěšena. Hřebčín Sprehe jsem měla jako ikonu. Jejich úspěchy a hřebce jsem měla nastudované od A do Z. Nikdy mě však nenapadlo, že bych přímo s těmito, pro mě nedosažitelnými, hřebci mohla pracovat. Bylo mi ctí, že jdu do zahraničí, a rovnou do takhle prestižní stáje. Když jsem pak měla možnost vidět a pracovat s hřebci, které jsem znala do té doby jen z časopisů, bylo to pro mě neskutečně naplňující.

 

 

Co je vaší každodenní pracovní náplní?

Hlavní náplní mého dne je péče o mých osm koní. Krom toho také zajišťuji chod stáje a další organizační věci pro kolegy a jejich koně. Snažím se, aby moji koně strávili maximální možný čas mimo box. Chodí tedy alespoň třikrát až čtyřikrát ven. Ať už jde o výběh, ježdění, práce na lonži, nebo jen procházka na ruce. K tomu ještě asistuji naší veterinářce při péči o všechny ostatní koně ve stáji, i když se snažím, aby k nám nemusela jezdit kvůli každé maličkosti, kterou jsem schopna vyřešit sama. Samozřejmě bych ale byla ráda, kdyby naši koně veterináře nepotřebovali vůbec. Nadstavbou nad normální pracovní dny jsou potom závody, výjezdy na tréninky a asistence na našich přehlídkách hřebců pro veřejnost. Ty byly vloni bohužel kvůli koronaviru zrušené.

 

Co jste se v zahraničí nejvíce naučila?

Vzhledem k tomu, že jsem celou dobu ve stájích Sprehe, tak jsem se naučila styl, jakým se konkrétně tady pracuje s koňmi. Nebylo to vlastně nic úplně nového, ale každá stáj má své odchylky a specifika. Jsou to běžné každodenní věci, které ale celkově posouvají práci s koňmi zase o nějaký ten level výš. Opravdu hodnotnou zkušeností je pro mě také spolupráce s těmi nejlepšími veterináři a klinikami.

 

Překvapila vás úroveň jezdectví a koní v zahraničí? Dokážete popsat největší rozdíly?

Naprosto. Je to ale také ovlivněno tím, že z Čech jsem odcházela z menší rodinné stáje se soukromými koňmi rovnou do profesionální sportovní stáje na vysoké úrovni. Ne všechny stáje v zahraničí, ale nakonec i v Čechách, se dají házet do jednoho pytle. A ne všechny sportovní stáje mají tak vysokou úroveň. I tady v Německu je spousta stáji, kde je kvalita koní, jezdců a celkově výcviku na nižší úrovni. Rozdíly tu ale přeci jen vidím. Především financování jezdectví tady a v Čechách se opravdu nedá srovnat. Z toho pak vyplývá i více možností. Možnost zaplatit lepšího trenéra nebo dokonce koupit lepšího koně je samozřejmě znát. Dalším obrovským rozdílem je z mého pohledu i celkový přístup k závodům. Hodně se tu klade důraz na stylové ježdění. Pokud se nepletu, tak stylové soutěže jsou v Čechách stále v menšině. 

 

Můžete zmínit nějakou veselou příhodu s vašimi svěřenci?

Veselou příhodu asi nemám. Pro mě je ale vtipné, jak mi moji koně snad rozumí. Když přijdu ráno nebo po obědě do stáje a zeptám se, kdo chce do výběhu, tak na mě řehtají téměř všichni (tedy krom těch, co dělají, že spí). Když se ale zeptám, kdo chce jít pracovat, tak byste slyšeli i jehlu na zem spadnout.

 

Co vás na této práci nejvíce baví a co naopak děláte nerada?

Opravdu mě baví to, že mám možnost jezdit velmi nadané a kvalitní koně. Nejvíc mě ale baví pozorovat, jak moji svěřenci rostou ve výcviku, zlepšují se a celkově dospívají. S mým největším oblíbencem jsem měla možnost být od jeho obsedání a teď už jezdí na uzdě a začíná s přípravou na piaffy a pasáže. To je pro mě něco ohromujícího. Vyrostl mi před očima tak rychle. 

 

Nerada se loučím s koňmi, které jsem měla nějakou dobu ve své péči. Ale pořád jsme stáj i prodejní, takže tohle je běžná realita. Naštěstí pro mě už nejsem v té hlavní prodejní sféře. 

 

 

Jak se vám daří oddělovat práci a volný čas? Máte nějaké jiné koníčky než koně?

Nedaří. Než jsem odešla z Čech, měla jsem hodně koníčků, ale tady bohužel ani jeden z nich nemám možnost provozovat. Po práci máme ještě šest soukromých koní a tím pádem moc času na cokoliv jiného nezbývá. Velmi mi ale chybí volejbal a lezení na stěně. Naštěstí mám teď už šestiměsíční hříběcí princeznu, která mi vše vynahrazuje.

 

Než jste odešla pracovat do zahraničí, sportovala jste aktivně v ČR?

Ano, těsně před ochodem jsem ještě stále závodila v parkuru. Když se na to ale zpětně ohlížím se zkušenostmi, které mám teď, moje dřívější úroveň se s tou nynější absolutně nedá srovnat. 

 

Máte nebo měla jste nějakého vlastního koně? Je nějaký kůň, kterého byste označila za výjimečného a často na něj vzpomínáte?

Ano, mám svého koně. Jak už jsem zmínila, i on byl jedním z důvodů odchodu do Německa. Dnes už je to sice pán v letech, ale naprosto plný života. Užívá si koňského ráje u mé kamarádky. A je to právě on, kdo byl, je a bude mým výjimečným koněm. V každé fázi mého jezdeckého života byl nějaký kůň výjimečnější než ti ostatní, ale on zůstane napořád tím, kdo všechny překoná.

 

Jaké máte cíle a plány do budoucna?

Já raději nic neplánuji. V koňském světě se mění všechno tak rychle a často nekontrolovaně, že jsem se naučila moc neplánovat. Každopádně se budu snažit, abych v blízké budoucnosti přijela zpět do Čech. Chtěla bych věnovat více času mojí rodině, přátelům a mému koni. Čas je to, co už vám nikdo nikdy nevrátí, a já cítím, že ty roky, co jsem strávila v Německu, mi v Čechách chybí. Především čas strávený s rodinou. Navíc loni ještě situaci komplikovaly restrikce kvůli koronaviru. Po návratu bych ráda své zkušenosti nabité v Německu zúročila doma v Čechách. Pokud k tomu bude příležitost, ráda bych se vrátila ke skokovému ježdění a k parkurovým koním všeobecně. 

 

Foto: poskytla Monika Kacerovská