Milan Vítek je jednou z nejvýraznějších osobností jezdectví a chovu koní v České republice i v bývalém Československu. Snad se ho nedotkne, když prozradíme, že na jaře oslavil 83. narozeniny. „Pořád často jezdím, tedy vozím se,“ říká s úsměvem bývalý člen československé reprezentace, který zažil časy v národním družstvu s kolegy, jako byl Juraj Hanulay starší, Andrej Glatz, Boris Boor, Jiří Pecháček nebo Jan Malina.

 

„Poprvé jsem seděl na koni, když mi bylo dva a půl roku. V Páteříně, což je součást Bílé Lhoty u Litovle, měli babička a děda hospodářství. Děda byl kulak. Měl statek a 40 hektarů, které mu nakonec zestátnili. Choval zvířata a samozřejmě i koně. Idolem pro mě byl můj strýc Franta, byl to můj kmotr a prima chlap. Sloužil jako četař u dragounů a také vlastnil statek, samozřejmě i jemu ty majetky zabavili. Od něj jsem dostal první sedlo v deseti letech,“ vzpomíná a dodává, že první kontakt s opravdovým sportem přišel v době jeho středoškolských studií v Opavě. „Hledal jsem, kde bych mohl jezdit. Jednou jsem jel do Kylešovic, kde zrovna cválali na koních. Jeden z nich shodil nějakou slečnu, a já jsem ho chytil a přivedl jsem ho domů. Jmenoval se Uranus. To nikdy nezapomenu.“

 

 

 

Milanovi Vítkovi prošla rukama dlouhá řada koní. „Velice nadějný byl Junák, měl plnokrevného otce Bramína a chodil steeplechase, ale pak mi ho nabídli do parkuru. Už v druhém společném roce, tedy v roce 1965, jsme měli bronzovou medaili z mistrovství republiky, a získali jsme i zlato v soutěži družstev,“ popisuje Milan Vítek a dodává: „Vybrat životního koně není snadné. Zato hned několik jich bylo doslova vydřených. Třeba Jagar. To byl tažný kůň, pod sedlem byl k neudržení. Když jsme přišli o Junáka, kvůli špatně naordinované narkóze, nabídli mi právě Jagara. Byl to polobratr Junáka ze stejné maminky, ale vůbec nic neuměl. On neuměl ani cválat, stál jen v maštali nebo tahal vůz. Neznal ani výběh! Ale byl ohromně silný. Na prvních závodech ve Vítkově se mě Ferda Palyza ptal, jestli se chci zabít, když ho viděl,“ směje se Milan Vítek. Jagar se pod jeho vedením dostal z povozu do parkurů stupně T a do národní reprezentace. Právě spolu šli v roce 1968 Pohár národů v Lipsku.

 

 

 

Dalším výrazným jménem v jeho kariéře je Topas, trakénský plemeník z Albertovce. S ním závodil v osmdesátých letech. K charakternímu hřebci se váže zajímavý okamžik, který baví dodnes hodně pamětníků. Podělila se o něj s námi Ludmila Vítková, manželka Milana Vítka a rovněž úspěšná jezdkyně a mistryně republiky: „Byla neděle a Milan měl s Topasem jet na Velkou cenu Ostravy. Volal mi, ať přijdu do Albertovce, a že nesmím zapomenout vzít foťák. Že tam budou vystavená stará auta – veteráni. Přišla jsem tam, a u jednoho kabrioletu stál majitel, který zrovna někomu povídal, kolik to auto stojí, a že přes něj budou skákat. V tu chvíli mi to sepnulo, proč jsme měla přijít a donést foťák. Začalo mi být zle. Kdyby ten Topas jen pustil nohu a to auto poškodil, my bychom museli prodat našeho žigula, a stejně bychom na to neměli. A ten majitel pronesl památnou větu: Nemějte strach, bude skákat ředitel,“ směje se Ludmila Vítková s tím, že ač jí polévalo horko, vše dobře dopadlo. Topas navíc pak odjel ve stejný den Velkou cenu Ostravy a ještě i připouštěl. „On měl výjimečnou povahu,“ dodává.

 

 

 

Často se skloňuje také jméno Lyrik, který rozhodně nepatřil k jednoduchým koním. „Když jsme přišli po operaci o Topase, neměl jsem koně do sportu. Ozval se mi Stanislav Hošák, že Eva Bajerová má koně, který je ze skvělé kobylky Lipky. Chtěla ho jezdit právě Eva, ale postupně jak sílil, už na něj nestačila fyzicky. On měl obrovský potenciál, ale když přišel na Albertovec, nebyl schopen se ani přiblížit ke kládě na zemi. Bál se, byl psychicky úplně mimo“ popisuje začátky s koněm, s kterým to ani po dlouhé práci nebylo při soutěžích snadné.

 

S krátkou vzpomínkou přispěla i Ludmila Vítková: „Jednou třeba mi manžel volal, že už pojede z Albertovce domů, jen ještě vezme Lyrika na chvíli ven. Uplynuly dvě tři hodiny a nic. Pak jsem se dozvěděla, že jen šel někdo kolem a zvedl ruku na pozdrav. Lyrik s Milanem utekl, on byl opravdu pako. Nebo když jsem jela jednou na drezury do Karlových Varů, a byly u toho i parkury, Milan mi řekl, že tam pojede s Lyrikem závodit také, a to se slovy: Tam můžu, tam mě nikdo nezná,“ směje se při vzpomínce Ludmila Vítková. Přes všechny Lyrikovy démony se dvojice dostala do družstva a závodila v Pohárech národů. V roce 1990 získali na mistrovství ČSR v soutěži jednotlivců stříbrnou medaili, v roce 1992 si vyjeli titul vicemistrů na českém šampionátu a na mistrovství ČSFR vybojovali bronz. V sezoně 1993 byli členy reprezentačního družstva, které získalo druhé místo v Poháru národů.  Hnědák se nakonec ke stáru natolik zklidnil, že na jízdárně vozil děti při výcviku. 

 

 

 

Dnes si už málokdo umí představit, jak složité to měli jezdci před desítkami let. Žádné pohodlné vybavení z moderních materiálů vyvíjených speciálně pro sport, žádné nákupy hotových koní, obytné kamiony. Když Milan Vítek začínal, na závody se nejčastěji chodilo „po kopytě“. Pokud bylo třeba dostat se dál, jezdilo se vlakem, a to i do zahraničí. Posádka koňská i lidská byla naskládaná v jednom vagónu a byla vydána na milost či nemilost zřízenců dráhy, kteří s nimi šibovali, jak se hodilo. „Bylo to těžké, ale byla to krásná léta. Jen díky tomu máme tolik vzpomínek, hezkých i vtipných, jak jsme ve vagonu spali a jedli jednu konzervu, jak jsme se ve stanicích snažili koupit pivo na cestu, a to jsme z výčepu nosili v kýblech na oves. Dnes je všechno rychlé, snadné, trpí tím vztahy mezi lidmi,“ říká Milan Vítek. 

 

 

Profesní život Milana Vítka, který vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně, dnešní Mendelovu univerzitu, je spojený hlavně s hřebčínem v Albertovci. Prakticky celá osmdesátá léta tam působil jako ředitel a pak se vrátil ještě v roce 2005. „Na Albertovec jsem jezdil už jako kluk. Zažil jsem tam ještě majora Pytlíka, Prokopa Večeřu, Ericha Režnara a Františka Lamicha. Ten mě navrhl v roce 1982 poprvé jako ředitele.“

 

Milan Vítek vedl hřebčín do roku 1990 a poté ještě jednou. Mezi lety 2005 a 2010. „V Albertovci jsem zažil i první military“, říká a dodává, že právě všestrannost je disciplína, která je jeho srdci nejblíž. Také však přiznává, že z vývoje, kterým toto místo koním zaslíbené prochází v posledních letech, není veselý. Prožil tam šťastné i nešťastné okamžiky, třeba v roce 2008, kdy ve Velké pardubické přišel o vítězství bělouš Amant Gris chybou jezdce, o život přišel Klip a ve stejný den zemřel majitel hřebčína Josef Hájek. „Toho jsem si moc vážil. Jako řediteli mi pan Hájek starší dával velkou důvěru, s ním to tam mělo perspektivu.“ Právě Josef Hájek ho v roce 2005 oslovil pro druhou ředitelskou etapu. Milan Vítek, i přesto, že se před tím zařekl, že do Albertovce už nevkročí, se vrátil. A s ním se také vrátil úspěšný chov dostihových koní a pořádání jezdeckých akcí. 

 

Krátkým, ale ne nevýznamným, mezníkem je také Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem, kde byl ředitelem v roce 2003. „Ministr zemědělství Jaroslav Palas tehdy odvolal MVDr. Norberta Záliše. Mě pak oslovil, zda bych tu pozici nechtěl vzít. Moc se mi do toho nechtělo, bylo to daleko a už jsem se cítil unavený. Vzal jsem to s tím, že tam nechci být dlouho, že se bude hledat za mě náhrada,“ vzpomíná Milan Vítek a dodává, že rozdíl mezi Albertovcem a Kladruby je hlavně ten, že Národní hřebčín je instituce s velkým I, a že v tamním ředitelském křesle cítil větší respekt z práce. „Albertovec jsem měl blízko a jezdil jsem tam do práce na koni, to bylo takové rodinné,“ říká Milan Vítek, který působil mimo jiné i jako šéf Agrární komory v Opavě.

 

Dnes má Milan Vítek koně už jen pro radost. „Máme tři koně velké a dva poníky, respektive dcera je má. Jsou ustájení u Pusté Polomi, kde bydlí. Pořád jezdím, tedy vozím se. Na koni sedím minimálně každý týden, a pokud je příležitost, sem tam si něco skočím,“ říká s úsměvem. 

 

Foto: poskytl Milan Vítek