Pokud by se Vladimír Mestenhauser pohyboval v ledním hokeji, platil by nejspíš v NHL za schopného skauta. Málokdo má takový „čuch na talenty“ jako on. Z mělnického jezdeckého klubu, kde působí jako trenér a předseda, vzešla dlouhá řada jezdců, kteří slaví či slavili úspěchy v domácím i mezinárodních sportu. 

 

S oddílem, který před třemi lety oslavil sedmdesáté výročí založení, a který spoluzakládala také Eva Palyzová, je Vladimír Mestenhauser spojený už od roku 1965. „Nejprve jsem jezdil na oslíkovi. V roce 1974 jsem začal závodit a záhy jsem se dostal do juniorské reprezentace. A v roce 1976 jsem také spadnul do funkce předsedy, kterou vykonávám dodnes. Nikdy jsem nebyl členem v jiném klubu,“ říká Vladimír Mestenhauser, který se k jezdectví dostal díky strýci. 

 

„Vždy mne přitahovalo vše živé, choval jsem králíky, slepice a můj strýc mě sebou bral na jízdárnu, když tam měl „svůj“ den. Zametal jsem, pomáhal a vždy jsem byl za to potom povoděn na nějakém hodném koni. Jak jsem rostl a sílil, vtáhlo mne to naplno, trávil jsem v klubu každou volnou chvilku a nasměrovalo mne to i ke studiu SZTŠ Čáslav. Tam jsem bydlel na internátě a každé odpoledne trávil u koní v okolí. Kolín, Kutná Hora, Hlízov, Uhlířské Janovice, a už ani nevím, jak se to kde jmenovalo. I během studia na vysoké škole zemědělské jsem „koňařinu“ nasával, kde se dalo. Dokonce i při vojenské službě,“ popisuje.

 

 

Jezdecký klub v Mělníku a Vladimír Mestenhauser, to jsou dva neoddělitelné pojmy. Pod jeho rukama je stále zvelebováno tamní zázemí. „V roce 1995 jsme si svépomocí postavili z demontované konstrukce z vojenského prostoru haličku 40 x 18 metrů, která nám věrně slouží dodnes. V loňském roce se nám po čtrnáctiletém úsilí podařilo postavit halu standardních rozměrů pro skokový trénink a vybavit ji dostatkem skokového materiálu. Také jsme loni získali těsně vedle pískového kolbiště plochu, kde v případě potřeby postavíme parkur pro trénování „na trávě“. Vedle pískového kolbiště máme velký drezurní obdélník, na něm bychom ale rádi co nejdříve postavili ještě jednu halu. Ta by měla mít rozměry 50 x 22 metrů. Doufáme, že se nám to povede co nejdříve. Plánujeme i prodloužení kolbiště. V ohrožení je nyní opracoviště, přes jehož část povede průtah Mělníkem,“ líčí dění v klubu Vladimír Mestenhauser, který má na starost nejen provoz a údržbu areálu, ale také veškeré jednání s úřady, organizaci hobby závodů, zootechnickou práci, nezřídka sedí na traktoru při senoseči nebo za volantem při přepravě koní na závody.

 

Klub disponuje sedmi desítkami oddílových koní. „Téměř polovina jsou poníci. Asi dvacítka jsou hříbata či mladí koně do tří let,“ vysvětluje předseda klubu. Jeho svěřenci se učí od základů postavených na dobře zvládnuté drezuře, mnoho jich v začátku kariéry stejnou měrou a se stejným úspěchem soutěžilo v drezuře jako v parkurovém skákání, než se vyhranili. 

 

 

Klub v Mělníku platí za líheň talentů a za vším stojí Vladimír Mestenhauser, který má trenérskou licenci už od dvaadvaceti let. „Když jsem ještě sám měl ambice jezdit, stále jsem cítil, že vlastně nevím, jak to dělat. Proto jsem se vydal v roce 1986 na roční stáž do SVŠT Bratislava. To pro mě byl opravdový životní zlom. Tam jsem pochopil, že nemám šanci jezdit dobře, když nebudu mít trenéra a po návratu jsem se rozhodl přestat jezdit a začít pořádně trénovat ostatní,“ vzpomíná.

 

Jezdců, kteří uspěli na národní i mezinárodní úrovni, prošlo oddílem mnoho. K nejzvučnějším jménům patří Zuzana Zelinková, která absolvovala jako členka parkurového A-kádru mnoho soutěží Pohárů národů, čtyřikrát reprezentovala na seniorském mistrovství Evropy a zažila také Světové jezdecké hry v roce 2014 v Caen. Na kontě má také tři mistrovské tituly z nejtěžší kategorie jednotlivců. 

 

 

„Mnozí se už rozutekli do jiných klubů, třeba Anna Abtová, Aneta Červená, Kristýna Gutová, Eliška Hasnedlová, Anna Helebrantová, Lenka Heřmanová, Vanesa Humeni, Tomáš Kraupner, Natálie Libichová, Milena Majznerová, Karolína Mlčochová, Anna Poláková, Sára Roubalová, Denisa Ryndová, Jana Ondrová, Romana Hanzlíková–Urbanová,  Karolína Wiesnerová,“ vyjmenovává trenér, kdo všechno začínal v Mělníku. „Myslím, že zapomenout bychom neměli ani na některé jezdce, kteří už nejsou aktivní, jako sestry Hrudkovy, Krulichovy, Veroniku Krátkou či Lauru Wiesnerovou.“

 

A pak jsou tu ti, co zůstali mělnickému oddílu věrní. Třeba reprezentantka Alena Machová, která stála u loňského úspěchu týmu ve finále Poháru národů EEF ve Varšavě. Trvale sice žije v Rakousku, ale v Česku je stále mělnickou členkou. Dále je to také Denisa Vegrichtová, dvojnásobná mistryně ČR a finalistka mistrovství Evropy Rozálie Sovová, Markéta Miková, Karolína Prušáková i dcera Vladimíra Mestenhausera Kateřina.

 

 

Není ani možné vyjmenovat všechny, kdo prošli mělnickým oddílem. A procento úspěšných jezdců, kteří se pohybují nebo pohybovali v nejvyšších patrech výsledkových listin, je tam nebývalé vysoké. „Myslím, že to ani není čuch na talenty. Spíš čuch na to, jak zajistit potřebné podmínky konkrétnímu jezdci, který projevil zájem o tréninky. Aby se pak všechno naučil správně. Myslím, že to se nám daří. Trénování mládeže je úžasné v tom, že když se poskládají všechny potřebné faktory, roste výkonnost sportovce raketově. Za pár tréninků máte děťátko úplně někde jinde. Proto mě to asi stále nepřestává bavit, je to velmi tvůrčí činnost. Za ta léta praxe už dokonce přesně odhadnu, co koho čeká za pár měsíců či roků,“ říká Vladimír Mestenhauser.

 

„Jezdectví se rozvíjí neskutečným tempem. Když jsem jezdil po juniorských mistrákách já, bývali tam koně přivázaní ve štontech. Než jsem dojel na mistrovství republiky v Tatranské Lomnici, vystřídal můj kůň tři nákladní auta – Robura, stěhovák na nábytek a „dobytčák“. Když jsem začal trénovat, bylo možné závodit až od 14 let a na mistrovství byla jedna kategorie juniorů, od 14 do 18 let. Tehdy nebyl velký problém, aby Milena Majznerová brala zlatou tři roky po sobě. Dnes může vyhrát minimálně polovina startovního pole v každé kategorii. Na prvním evropském šampionátu juniorů, který jsem absolvoval se Zuzanou Zelinkovou, byl vidět obrovský rozdíl ve výkonnosti jezdecky vyspělých států a „rozvojových“. Dnes i na této úrovni jsou schopni vyhrát reprezentanti států, dříve jezdecky neznámých,“ popisuje Vladimír Mestenhauser.

 

I v sezoně 2022 bude připravovat nadějné jezdce. "Pracuji třeba s Jolankou Štenglovou nebo Gabrielou Šimkovou. Těch, co mají šanci to někam dotáhnout, je ale v klubu víc," uzavírá úspěšný trenér.

 

Foto: poskytl Vladimír Mestenhauser