Podkovařina Martinu Jirouškovi není cizí vzhledem k rodinné historii, která sahá až do 19. století. „Řemeslem jsem se vyučil na Střední škole řemeslné v Jaroměři v oboru Kovářství, i když původně jsem chtěl být uměleckým kovářem. Tento vysněný cíl jsem si časem splnil, a to pod vedením mistra svého oboru Lukáše Mochana,“ dodává Martin Jiroušek s úsměvem na rtech. V rozhovoru prozrazuje například to, že se liší způsob kování drezurních a skokových koní od kočárových koní. Je rád, když majitel i kůň jsou spokojeni.

 

Díky vaší mamince jste byl u koní od mala, věnoval jste se někdy i jízdě na koni? Jste s rodinnými koňmi v kontaktu i v současnosti?

Jako malý jsem jezdil, dokonce jsem i složil pony licenci, ale vždy to bylo spíše na hobby úrovni. Doma koně máme, ale je to hobby mé mamky a taťky. Já s nimi spíše přijdu do styku jednou za šest, sedm týdnů na překování. Jinak s nimi moc do kontaktu nepřijdu kvůli pracovní vytíženosti, protože se vracím domů až k večeru. Ale rád se jednou či dvakrát do roka svezu v kočáře, jako přísedící. 

 

Podkovařina je u vás v rodině již několik generací, kdy to chytlo i vás?

Já jsem původně chtěl jít do učení na obor Umělecký kovář. Když jsem nastupoval na střední odborné učiliště, tak byl v Jaroměři ročník na uměleckého kováře již plný, tak jsem šel na kováře. Tuto školu jsem se rozhodl dokončit nejen proto, že koně máme v rodině, ale také abych mohl navázat na rodinnou tradici, která u nás v kraji sahá z otcovy strany až do konce 19. století. A upřímně, jsem za to velmi rád, jelikož to je krásná práce, byť občas náročná.  

 

Vy jste tedy původně chtěl dělat uměleckého kováře, vrátil jste se k tomu někdy?

Ano vrátil. Mám to jako hobby a útěk před okolním světem. Ve své kovárně tvořím a navrhuji různé plastiky ze starých podkov. A nejen to, například teď mám rozpracované zábradlí ve stylu jarní louky, zde vykovávám každou květinu zvlášť, pak dále páva, kde ve vykovaném ocase na jaře nádherně prokvítají plazivé květiny.

 

Po roční praxi v Německu jste se vrátil na nějakou dobu domů, ale následně jste odcestoval za dalšími zkušenostmi do Švýcarska. Co vás k tomu přimělo?

Po návratu z Německa jsem si dodělal školu na již zmiňovaného uměleckého kováře. Kvůli tomu jsem se nevěnoval naplno práci, takže jsem v tu dobu neměl stálou klientelu. V tom přišla možnost vycestovat do Švýcarska, tak jsem neváhal a využil toho. Byl jsem nadšený, že získám nové zkušenosti a poznatky a k tomu navíc vydělám dostatek peněz na kvalitní nástroje. Měl jsem v úmyslu tam zůstat rok, ale pak přicházely další a další nabídky, tak jsem se zdržel. A jsem za to rád, byla to pro mě vynikající zkušenost do budoucna. 

 

Mohl byste porovnat úroveň tohoto oboru u nás a v zahraničí?

V tomto konkrétním případě je pořád vidět velký rozdíl. V zahraničí se koňským kopytům věnují opravdu mnohonásobně víc. To zahrnuje nejen péči o koňská kopyta, ale především o povrchy, na kterých se koně pohybují. U nás podle mě chybí pečlivý harmonogram, ať už se týká pohybování koní nebo jejich krmení. Ale nemohu všechny házet do jednoho pytle, i u nás se najdou lidé, kteří se snaží držet krok se zahraničím. Bohužel spousta amatérských jezdců se o tuto problematiku vůbec nezajímá. A přitom bez kopyta není kůň.

 

Ono je ale hrozně těžké srovnávat Českou republiku třeba s Německem, které je na koně specializované. Tam lidé jezdectvím opravdu žijí, což je vidět i na závodech. U nás na Skokových pohárech jsou plné tribuny v neděli na Velkou cenu. V Německu se pořádají velké akce mnohem více a tribuny jsou narvané k prasknutí a nejde přitom o lidi od koní, ale o rodiny s dětmi, které se na závody jedou podívat.

 

Zmiňoval jste, že pro koňská kopyta jsou důležité i jiné aspekty, než pouze jejich pravidelná a dobrá úprava. Co to tedy je?

Určitě musím zdůraznit tu pravidelnou úpravu, což se váže především ke klientovi a k tomu, jak plní termíny. Potom to je celkový management koně a jeho strava. Dalšími věcmi jsou podestýlka nebo podklad, na kterém se pohybují. Co se týče mladých koní, kteří jsou teprve ve vývinu, je důležitý dobrý pastevní odchov, kde se koně mohou pohybovat převážně na tvrdším povrchu. Tím jsou myšleny pastviny, nejlépe kopcovité, kde jsou koně celý den na čerstvém vzduchu a nestojí někde v bahně u balíku sena.

 

Podkování jde ruku v ruce s prací veterináře. Je nějaký veterinární lékař, se kterým spolupracujete?

Spolupráce s veterináři je pro podkováře opravdu velmi důležitá. Je pro nás vždy příjemnou jistotou, když máme za zády veterináře například s rentgeny a společně se můžeme snažit koni poskytnout stoprocentní péči. Zejména u problematických koní je dobrá spolupráce s veterináři, kteří se zabývají ortopedií. Já osobně hodně spolupracuji s MVDr. Martinem Brátem. Ale jak jezdím po celé republice, často se setkávám s doktorem Seitlem, doktorem Trundou nebo Philippem Gennem. Když kovu na Slovensku nebo v Polsku, tak tam mají svoje veterináře.

 

 

Vy kováte koně z různých disciplín, je v tom nějaký rozdíl?

Já se zabývám především kováním sportujících koní, hlavně v drezuře, skákání a military. Také mám několik klientů věnujících se vozatajství. Rozdíl v tom jistě je, kočároví koně musí mít záběr, podkovy musí dobře držet a od koně se požaduje tahový výkon. Nesmí se jim podkovy klouzat na žádném typu povrchu. Drezurní kůň musí ukázat eleganci a dobrý pružný krok. Skokoví koně zase potřebují silný odraz a balanc v obratech. U všech koní je ale důležitý jejich komfort a musíme dbát na jejich zdraví. 

 

Pro kočárové koně jsou tedy nějaké úplně odlišné požadavky?

Kočároví koně jsou na tom trochu jinak. Zaprvé se většinu času pohybují na tvrdém povrchu, takže podkovy se mnohem rychleji ošoupávají a je potřeba je častěji překovávat. Je důležité brát v potaz i to, kde se koně pohybují. Například v různých historických centrech mohou být dlažební kostky, a tak se koním musí dávat gumové podkovy, aby povrch nebyl porušen.

 

Co vás na vaší práci nejvíce baví a co je na ní naopak náročné?

Tak v žádném případě se nejedná rutinní práci. Každý den jedu na jiné místo a každý kůň je úplně jiný. Také jsem velmi rád, když mohu vidět a sledovat koně které kovu, jak jsou úspěšní na závodech nebo se i dobře prodají. Dále mne potěší, když se klienti sami ozvou, že se jim daří nebo že se jim moje práce líbí. Velmi náročné pro mě je, když jsou koně nevychovaní. Mojí náplní práce je koně přijet okovat, či udělat korekci kopyt, ne ho učit zvedat nohy. Také mě občas vysiluje komunikace s klienty, kteří si nehlídají termíny a snaží se vše zachránit na poslední chvíli.

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Ráno vstávám tak mezi pátou a šestou hodinou, dám si snídani, jdu se projít se psem, popřemýšlím, co mě ten den čeká, a vyrážím pracovat. Když jedu do Německa, což je tak jednou do týdne, musím vyrážet už ve čtyři hodiny, neboť to mám tři hodiny cesty. Denně okovu tak šest až osm koní. Poté přijedu domů a připravím nové podkovy na další den. 

 

Foto: fotoateliér TRAUDY, poskytl Martin Jiroušek