Marina Groutskij je drezurní jezdkyní a trenérkou a rozhodčí. V rozhovoru zavzpomínala nejen na své jezdecké začátky, ale také na tvrdé podmínky členství v tehdejších jezdeckých klubech na území Sovětského svazu.
Vy pocházíte z tehdejšího Sovětského svazu, kde jste začínala i s jezdeckým sportem. Vzpomenete si, kdy to bylo, a jak to v době vašich začátků v jezdeckých klubech fungovalo?
Já jsem začala s jezdectvím na podzim roku 1973. V té době do jezdeckých klubů nebrali dívky, ale pouze chlapce. Dívky se ke koním dostaly, pouze pokud byly z koňské rodiny nebo jejich rodiče zastávali nějaký vysoký post. Chlapci mohli do klubů nastupovat mezi desátým a dvanáctým rokem. Podmínky pro možnost ježdění na koni byly velmi přísné. Jezdci museli být v dobré fyzické a psychické kondici, například se nestalo, že by mohl jezdit někdo s nadváhou. Mojí trenérkou tehdy byla paní Petuškovová.
Vy jste byla úspěšná v drezuře, věnovala jste se dříve i nějaké jiné disciplíně?
Já jsem původně začala s parkurem. Jak jsem již zmiňovala, podmínky pro členství v klubech byly velmi přísné, takže já když jsem začala jezdit, musela jsem za devět měsíců absolvovat zkoušky. Každý musel projet parkur vysoký devadesát centimetrů, další rok se jednalo o parkur sto dvacet centimetrů vysoký. Bylo to velmi náročné, protože jsme na absolvování kurzu měli pouze jeden pokus, který se nám buď vydařil, nebo jsme museli klub opustit.
Nakonec jste se ale stejně začala věnovat drezuře, co vás na této disciplíně oslovilo?
Mně se vždycky strašně líbil úbor drezurních jezdců, konkrétně frak a cylindr. A ty holky v nich byly tak krásné. Já jsem celou tu dobu čekala, zda zůstanu jako jezdec v klubu, kde jsme stále museli prokazovat určitý růst. Když někdo nebyl dostatečně úspěšný, klub se podíval po někom jiném.
Jaké byly v jezdeckých klubech podmínky pro profesionální jezdce?
V klubech mohli vždy zůstat tři junioři, tři mladí jezdci a tři senioři. Ti dostávali mzdu a byli profesionálními jezdci. Pro jezdce sice byla přísná kritéria, ale zase měli možnost jezdit na velkém množství kvalitních koní. Já sama jsem sedlala přes sto padesát koní.
Jakých úspěchů jste ve své drezurní kariéře dosáhla?
Za úspěch považuji kromě dobrých umístění na závodech i povedenou přípravu drezurního koně. Já jsem například ze spousty téměř beznadějných koní sama udělala úspěšné drezurní koně. V závodní kariéře jsem obdržela státní odznak a knížku mistra sportu. Také jsem zvítězila na moskevském mistrovství. Vzpomínám si, jak mi přátelé říkali, ať to s nimi jdu oslavit, ale já byla tak vyčerpaná, že jsem na to neměla vůbec sílu. Být úspěšný v drezuře v té době v Sovětském svazu znamenalo tvrdě dřít. Kromě toho jsem obdržela i cenu Venus Federacie SSSR za rozvoj jezdectví v Sovětském svazu.
Co je podle vás klíčovým faktorem pro dosažení úspěchu v drezuře?
Drezura je podle mě o lehkosti. Nemám ráda, když se člověk s koněm v obdélníku přetahuje. Ale také musí být tato disciplína přitažlivá pro diváky. Jezdec musí mít jiskru, takovou, aby se na něj lidé chodili dívat. V dnešní době se však jedná o finančně náročný sport a je potřeba být vždy ve správný čas na správném místě. Nyní je důležité mít dobré zázemí a dobré podmínky pro provozování tohoto sportu.
Věnovala jste se kromě ježdění i něčemu jinému?
Já jsem byla také drezurní rozhodčí. A to nejen v Sovětském svazu, ale několik let jsem také jako drezurní rozhodčí působila v Izraeli. V Sovětském svazu jsem jezdectví dokonce vyučovala na vysoké škole, kde jsem měla přes sto dvacet studentů. Poté jsem se v roce 1995 přestěhovala i se svým synem do České republiky.
Po příchodu do České republiky jste se už věnovala pouze trénování, s kým vším jste spolupracovala?
V prvé řadě bych asi měla zmínit jezdkyni podle mě s fenomenálním talentem, Terezu Hábovou, kterou jsem trénovala pět let. Byla jsem její první drezurní trenérkou a absolvovaly jsme společně její první drezurní mistrovství České republiky, na kterém vybojovala druhé místo. Dodnes si však myslím, že měla Terezka vyhrát. S klisnou Librou jsme doma trénovaly cviky až do Grand Prix. Také jsem nějakou dobu spolupracovala s militaristou Jardou Hatlou. Byla jsem trenérkou například i Adélky Neumannové, Sharon Novotné nebo Michala Košťála, se kterými jsem došla až do stupně IM1. Zmínila bych i Michaelu Veselíkovou.
Kde všude jste v České republice působila?
Měla jsem klienty po celých středních a jižních Čechách. Byla jsem například ve stáji Equestrians, trénovala jsem ale i v Rudné, Trnové nebo v Řitce. Nejraději však vzpomínám na deset let strávených v Radimovicích, stejně jako na majitele areálu Marka Šebesťáka. Poté jsem se musela na nějakou dobu jezdectví vzdát, kvůli boji s rakovinou, ale do sedla jsem se opět vrátila.
Momentálně se trénování aktivně nevěnujete, plánujete se k tomu ještě vrátit?
Já jsem byla už velmi přepracovaná, nejprve tvrdé podmínky v Sovětském svazu, poté přes dvacet let práce bez jediné dovolené a žádného volna. Také jsem bojovala s rakovinou, což byla velmi nepříjemná zkušenost, naštěstí můj syn Efim a dcera Viktoria stáli po celou dobu při mně. Nyní bydlím v Praze, uzdravila jsem se a přemýšlím, že bych se k trénování ještě vrátit chtěla.
Foto: poskytla Marina Groutskij
