Pro Lucii Kruijsen, která se v této době zabývá převážně drezurní přípravou mladých koní, s nimiž následně závodí, byla nezapomenutelným koněm Pálava. Klisna plemene český teplokrevník se skokovým původem po Servátor 21. 

 

„Byla veliká, rezavá, tvrdohlavá, ale prostě jedinečná. Byla parťák pro všechno, skoky, drezuru, Hubertovy jízdy, ježdění bez sedla a bez uzdečky. To vše navzdory tomu, že pro drezuru neměla vůbec vlohy a že se mnou nedokončila spoustu parkurů. Na skákání měla však opravdový talent, ale já byla tenkrát začínající jezdec a všemu jsem se na ní teprve učila,“ takto vzpomíná na svou nezapomenutelnou klisnu její životní jezdkyně.

 

Jak probíhalo vaše první setkání a následné společné sžívání?

Viděla jsem ji přes plot zahrady svých prarodičů, přivezl si ji tam jejich tehdejší soused a já okamžitě šla zjišťovat, jestli bych se o ni mohla chodit starat. Mohla jsem nejen to, ale i na ní jezdit a posléze závodit, což pro mě byl splněný sen, bylo mi čtrnáct let. 

Začátky byly nadivoko, bez trenéra, bez dohledu, na poli a v lese, skákaly jsme přes co se dalo. Z cihel a klacků jsem si stavěla skoky a „drezurovala“ tak nějak podle knížek. První úspěch byl na našem prvním veřejném tréninku, kdy jsme dokončily čistě parkur Z a postoupily do rozeskakování, kde byly dvě bedny a kombinace a já to přežila, nezkazila a ona vše přeskákala bez problémů a bez zastavení. To bylo moje „mistrovství světa“ tehdy. A pak přišla naše úplně první drezurní zkušenost, to byly oficiální závody a já na ně jela tak nějak omylem. Skončily jsme třetí v L, z čehož jsem se radovala ještě měsíce, koupila si cylindr a drezuru už chtěla dělat navždy.

 

V čem jste si nejvíc rozuměly a proč jste si padly do oka?

Byla úplně stejná jako já – tvrdohlavá, zarputilá a nenechala se sebou jen tak někým manipulovat. A ne znamenalo opravdu ne, přitom ale měla obrovské srdce a neublížila by mouše. Byla pro každou srandu. Měla jednoduše osobnost a charakter. Byla to prostě láska.

 

Je něco, v čem vás konkrétně jako jezdce posunula Pálava dál? 

Naučila mě všem základům, posunula mě obrovsky. Před ní jsem dováděla bez sedla na ponících a jela kam to zrovna šlo nebo pouze krokovala sporťáky po jiném jezdci na jízdárně dokola.

 

Měla nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?

Většinou se nechtěla nechat naložit. V terénu byl občas trošku problém zastavit, když přepnula do dostihového módu. A protože já byla začátečník, co se na ní všemu učil a ona to samozřejmě věděla, tak se mnou pravidelně nějaký ten parkur vyštycovala. Pak třeba další den měla dobrou náladu a chuť, tak šla do všeho a přenesla mě přes všechno čistě a jelikož byla rychlá, tak jsme buď vyhrály nebo se umístily. Takové to všechno nebo nic.

 

 

Vybavíte si nějaké veselé historky nebo zajímavé zážitky? Co naopak společné slabé chvilky?

Chytly jsme spolu asi pětkrát lišku na Hubertově jízdě. Jednou jsme uklouzly v parkuru na trávě, skákalo se tenkrát bez ozub a Pálava to vymanévrovala a zůstala sedět jako pes a já na jejím hřbetu, mám z toho fotografii. Vypadá to jako nacvičený cirkusový kousek. 

Také jsem s ní chodila na procházky na ruce, bez vazáku a ohlávky a ona chodila za mnou jako pejsek. Plavily jsme v přehradě, cválaly ve sněhu, spaly spolu pod širákem, vozily děti na poutích, abych si vydělala peníze na závody. Historek by bylo na knihu. Jednou nás také na vyjížďce napadla fena staforda, která někomu utekla. Pálava dělala vše, aby mě ochránila. Byl to prostě kůň s velkým K.

 

Kterých společných úspěchů si ceníte nejvíce?

S ní si cením úplně každého mini úspěchu, protože to vše bylo moje poprvé. Pamatuji si, že jsem skončily druhé v nějakém mini-maxi a já skočila oxer na 140 centimetrech, což pro mě byla stodola a musela jsem zavřít oči po odskokovém křížků, abych to neviděla. Každá jediná stužka z obyčejného veřejného tréninku nebo nějakého parkuru stupně Z pro mě byla obrovským úspěchem a já se z toho radovala jako malé dítě.

 

Kam poté vedla její další cesta? 

Pálava už dlouho bohužel nežije, ode mě šla do rekreace a chovu. Je to už sedmnáct let. Myslela jsem na ní každičký den a doteď na ni vzpomínám velmi často, a ještě dnes mám u toho slzy v očích. Upřímně lituji toho, že nedožila u mě, ale tak to u koní chodí.

 

Foto: poskytla Lucie Kruijsen