Barbora Linhartová si svého lusitánského hřebce připravila sama až do drezurní Grand Prix. V roce 2022 vybojovali třetí místo na mistrovství České republiky v kategorii seniorů. Hřebec ale za sebou má i skokovou kariéru, závodil v parkurech až do 120 centimetrů.

 

Kterého koně ze své kariéry byste označila za toho výjimečného?

Mojí životní jedničkou je můj současný závodní parťák, 14letý plemenný lusitánský hřebec Duque II D´Atela,neboli Míla. Je z chovu výborného portugalského chovatele Francisco Bessa de Carvalho a jeho otec Soberano se v barvách Portugalska zúčastnil s Carlosem Pinto světových jezdeckých her.

 

Jak a kde jste se potkali poprvé? Čím si vás tento kůň získal?

Roli sehrála náhoda. Dospěla jsem v té době k rozhodnutí, že můj další kůň bude určitě lusitán. Toto plemeno se mi líbilo, protože má skvělý charakter. A navíc v té době se v mém okolí zranilo pár známých při ježdění mladých teplokrevných koní a já si říkala, že tohle už prostě nedám. Zmínila jsem se o tom na soustředění ve Svinčicích před Luckou Marešovou, která mi řekla, že má jednoho ve stáji a je na prodej. Ale já v té době ještě dalšího koně nechtěla, byl to plán do vzdálené budoucnosti, tak jsem to přešla. Asi o měsíc později jsem se zúčastnila přednášky s francouzskou psycholožkou Biancou Roch, o které jsem věděla, že lusitána jezdí a je s ním velmi úspěšná, a tak jsem se jí v pauze zeptala na její zkušenosti. Někdo to slyšel a přišel za mnou, že Katka Říhová zrovna jednoho lusitána prodává. Byl to ten stejný, co stál u Lucky. Když už si ke mně našel cestu podruhé, tak jsem si řekla, že bych se na něj měla jet aspoň podívat a Katce jsem napsala. A byl ze stejného chovu, jako ten od Bianky. Ale já pořád koně kupovat nechtěla, jela jsem se na něj podívat s tím, že aspoň si udělám představu a že třeba bude malý a bílý, což jsem určitě nechtěla. Byl malý a bílý a nejevil o mě příliš zájem. Když mi Katka nabídla, jestli si na něj chci sehnout, tak jsem si pomyslela, proč ne, když ta možnost je, stejně se mi nelíbí a aspoň uvidím, jací jsou na ježdění. A bylo to, byla jsem ztracená. Byl strašně pohodlný a velikostí akorát pro mě. Od první chvilky jsem měla pocit, že to je ono, že tenhle kůň mi přesně sedí. Takže to nebyla láska na první pohled, ale na první svezení. 

 

Jaké byly vaše společné začátky?

Veselé. Neměla jsem vůbec žádné zkušenosti s hřebci a měla jsem hrozný strach, že mi buď přeroste přes hlavu, nebo že to přeženu a „zlomím ho“. Pořád byla ve hře kastrace, po hřebci jsem netoužila. Když jsem ho vedla poprvé do výběhu, málem mi skočil na záda. Reagoval hodně na všechny koně, hlavně na valachy a v tu chvilku mě vůbec nevnímal. Na prvním soustředění s portugalským trenérem Pedro Nevesem vyskočil z boxu a lítal kolem výběhů. Pedro mě tam varoval, abych si dala pozor, aby nezačal být nebezpečný, že by bylo lepší ho vykastrovat. Ale pak si na něj sednul, viděl, jak se chová a řekl mi, že to bude dobré, že má skvělou hlavu, že to zvládneme. Tak jsem mu věřila. Ale nervy jsem ze začátku měla, každá akce vyžadovala speciální plánování, zvlášť když jsme někam jeli i s přítelovým valachem. Tam jsme měli speciální postup nakládání, protože když člověk nebyl dost rychlý, tak se Míla hned sápal na dělící přepážku. Naše auto totiž nebylo pro převážení nadrženého hřebce zrovna ideální. Na toho valacha byl extra vysazený, nejspíš proto, že to byl šiml, to byla vždycky jeho preferovaná barva. Jednou nám při nakládání spolu utekli, tak jsem už viděla černé scénáře, velký šiml po něm kopal, aby se ho zbavil, ale zaběhli naštěstí jen do otevřeného výběhu, kde se oba začali hned pást. Přeci jen žrádlo je žrádlo.

 

 

Je něco, v čem vás jako jezdce posunul dál?

Naučil mě toho strašně moc, všechno, co mi předal, už jsem použila mockrát u jiných koní. Ať už šlo o manipulaci s hřebci, tak s výcvikem. Všechno jsme se učili spolu. Co jsem si pokazila, to jsem si musela také sama opravit. Takže snad u dalšího koně už to bude všechno rychlejší.

 

Míla má za sebou i skokovou kariéru, s Tomášem Hůlkou závodil na parkurech do 120 centimetrů. To je u tohoto plemene celkem neobvyklé. Byl to váš nápad? 

Skákání si Míla vymyslel sám. Jsem zastánce toho, že kůň má mít všestranný trénink, tak jsme mu postavili v hale malý kolmáček, že zkusíme skákání ve volnosti. Míla k němu přiběhl a začal ho sám skákat tam a zpátky. Vždycky bylo vidět, že ho to hrozně baví. Chtěla jsem s ním trochu skákat já, abych se to naučila, ale člověk, který to neumí, a ještě se bojí, opravdu není s nezkušeným koněm ta nejlepší kombinace, tak si na něj začal sedat Tomáš, aby ho to naučil. No a rozuměli si, tak začali jezdit na závody. 

 

Jak vůbec spolupráce s Tomášem vznikla a vypadala?

Skákání měl Míla jako doplňkovou aktivitu přes zimu. Takže to reálně vypadalo tak, že na začátku roku s Tomášem párkrát cvičně zaskákali doma a pak odjeli pár závodů, než přišlo jaro a začala nám drezurní sezóna. Šlo jim to dobře, startovali pak spolu i na lusitánském šampionátu v Německu, kde skončili druzí. Když pak už chodili L** jsem si řekla, že to stačí. Přeci jen to není skokové plemeno, nemá na to konstituci a nechtěla jsem riskovat zranění u koně, co začínal chodit Inter I. 

 

Jaké má základní charakteristické znaky?

Je strašně kontaktní. Opravdu s člověkem vede určitou formu konverzace, často i nahlas něco povídá, dá se říct, že tu hubu nezavře, což máme asi společné. Vždycky ho všichni ve všech stájích, kde jsme byli, měli rádi. Je to prostě Milouš, ta přezdívka se k němu opravdu hodí. Dřív byl hrozně pracovitý, dělal všechno s hrozným nadšením. Teď už je chytrý, tak zlenivěl. Ví, že doma o nic nejde, a když se nemá před kým předvádět, považuje práci za zbytečnost. Na závodech je ale ve svém živlu, tam je to nejlepší parťák, jakého si umíte představit. Myslím, že to vážně miluje. 

 

 

Má nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?

Když skákal, tak hodně vyhazoval před skokem i za skokem, myslím, že si s ním Tomáš docela užil, na oprácku to bylo vždycky veselé. Se mnou to nedělal nikdy, správně pochopil, že já bych z toho moc nadšená nebyla. Pod sedlem se vždycky choval slušně, jen jednou si se mnou na oprácku stoupnul na zadní, to mě, přiznávám, docela dost překvapilo, jen tak stál, já se ani nehnula, abychom se nepřevrátili, pak se vrátil na všechny čtyři, jako by se nic nestalo. Už to pak nikdy neudělal. Doma vyžaduje pořád nějaké pamlsky, když k němu přijdu a nic nemám, je uražený. Má perfektně vycvičené lidi ve stáji, vidí člověka a hned se snaží upoutat jeho pozornost, aby z něj něco vyrazil. 

 

Co všechno jste spolu zažili, vybavíte si nějaké veselé historky nebo zajímavé zážitky? Co naopak společné slabé chvilky?

V roce 2016 jsme závodili na lusitánském šampionátu v Německu. Pro mě do té doby určitě největší závody. No a uprostřed krokové pasáže se Míla zapíchnul a jal se přeznačkovávat bobky, které zůstaly v obdélníku od koně před ním. Přes veškerou snahu jsem s ním nehnula, dokud nebyl hotový. Tak trapně jsem se do té doby ještě necítila, trapnější to bylo o to víc, že se to samé stalo i v druhé úloze. Od té doby si na to dávám pozor, holt hřebec to má jasně nastavené. Ze zážitků bylo pro mě určitě nejlepší koupání v moři, tedy když už se Míla do té vody dostal, protože vlny se mu ani trochu nelíbily. Až když zjistil, že ostatní koně jsou ve vodě a on venku zůstal sám, nechal se přesvědčit, že má do vody vlézt. Od té doby se dívá s velkou podezřívavostí na všechno na zemi, co kdyby se to náhodou hýbalo. 

 

Kterých společných úspěchů si ceníte nejvíce? 

Z těch závodních určitě letošního třetího místa z mistrovství ČR ve velké rundě, ale měla jsem radost i z každého letošního dobrého umístění na závodech ve Francii. Pro mě je ale hlavním úspěchem, že mám skvělého koňského kamaráda, který je hodný, myslím, že i dobře vychovaný, a přitom pořád svůj a snad taky pořád spokojený. To mi dělá radost nejvíc.

 

Co máte v plánu do budoucna?

Uvidíme. V optimistickém plánu bych chtěla na začátku příštího roku pokračovat s přípravou a závoděním ve Francii a po návratu zase v ČR. Myslím, že ve workingu už moc závodit nebudeme, spíš bych s ním chtěla dělat jiné věci. Učíme se teď spolu práci ve volnosti, hrajeme si někdy bez uzdečky, tak možná to někde ukážeme, myslím, že to by se mu hodně líbilo. A taky doufám, že bude pokračovat jako plemeník. Jsem moc ráda, když si ho někdo vybere právě kvůli jeho charakteru a jeho hříbátka mají zatím stejně milou povahu jako on. 

 

Foto: poskytla Barbora Linhartová