reklama 11C


Libuše Mencke v Německu: Příběh jako z pohádky, lemovaný denní dřinou

 09.11.2019 06:30 | AUTOR: Pavlína Záhorová |
EXKLUZIVNĚ

ikonka

Hřebčín se třemi stovkami koní, 360 hektarů pozemků mezi Berlínem a Rostockem, vlastní výcvikové středisko - tak by se dala ve stručnosti popsat aktuální domovská stáj české drezurní reprezentantky Libuše Mencke, za svobodna Půlpánové.

reklama 12C

Česká drezurní jezdkyně Libuše Mencke původně odjela do Německa jen na zkušenou. Na svých cestách se však seznámila se svým současným mužem a její příběh nabral úplně jiný směr. Od roku 2014 je jejím domovem výcvikové středisko privátního hřebčína, které jí nabízí obrovský profesní rozvoj.
 
Prozraďte nám, kde aktuálně žijete a pracujete. Jak je to daleko od Prahy?
 
Náš areál se nachází mezi Berlínem a Rostockem, z Prahy je to přibližně 550 kilometrů. Jedná se o velký privátní hřebčín. Místo, kde žiji se svým mužem a dcerou, je výcviková stáj spadající pod hřebčín. Znamená to tedy, že chov a výcvik máme oddělené, ale ta místa nejsou daleko od sebe, pouze šestnáct kilometrů. Obě střediska se doplňují, kooperují a mají společnou kasu.
 

ČTĚTE TAKÉ: Martin Řezníček: Podmínky mám ideální. Halu, výběhy i klid na práci

 

O jak velký hřebčín se jedná?
 
Samotný hřebčín čítá na tři stovky koní, ve výcvikové stáji jich je mezi čtyřiceti a padesáti. Přesný počet závisí na více okolnostech - jaké je roční období, kolik koní se prodá, zda jsme zrovna přijali nový ročník a podobně. K hřebčínu patří přibližně 360 hektarů. Velká část z toho jsou pastviny, kde chovní koně tráví většinu svého času. Hříbata se rodí na volných podestýlkách a jsou zde ustájena až do tří let. Na noc se zavírají především v zimním období, v létě jsou v podstatě pořád venku. Máme šedesát chovných klisen, což vychází v průměru na čtyřicet hříbat ročně, a disponujeme i vlastními plemeníky.
 
Dá se tedy říct, že jste absolutně soběstační jak v chovu, tak vzhledem k uvedeným plochám i ve výrobě krmiva a podestýlky?
 
Ano, je to tak.
 
Předpokládám, že to pro vás musela být obrovská výhra hlavně během loňského suchého roku, kdy šly ceny sena do neuvěřitelných čísel. Pro řadu podniků to bylo likvidační.
 
Jednoznačně. Samozřejmě i my jsme měli sena méně, ale přizpůsobili jsme situaci celý management a dalo se to díky velké ploše luk zvládnout. Část roku jsme koně uživili v podstatě na zeleném, ať už přímo na pastvinách, nebo jsme koním čerstvou posekanou trávu vozili.
 
Vraťme se k samotnému výcviku koní. Jaký zde funguje v tomto směru systém?
 
Když jsou koně tříletí, začínáme s nimi pracovat. Úplně první část, základní návyky, lonžování a první jezdec v sedle, to vše se děje ještě na hřebčíně. Teprve poté přichází koně k nám do výcvikového střediska. Zde už jsou v boxech, přes den chodí dále do výběhu a připravují se do sportu, případně na prodej. Snažíme se mít individuální přístup. Některé klisny se obsednou, pak zapustí a vrací se zpět na pastvu, u jiných koní třeba vyhodnotíme, že ještě nejsou dostatečně zralí a s výcvikem počkáme až na další sezonu.
 
Od kdy žijete v Německu?
 
V Německu se pohybuji od zimy 2011. Když jsem ukončila vysokou školu, odjela jsem na popud mého táty na zkušenou a původní plán byl takový, že vyrazím do světa a s nabranými znalostmi a dovednostmi se zase vrátím domů, kde vše uplatním. Chvíli jsem jezdila sem a tam, v létě 2012 jsem získala práci a v Německu už zůstala. Nejdříve jsem si řekla, že se zdržím půl roku, najednou z toho byl rok a v zimě 2013 jsem poznala svého současného muže. Následující rok jsem již pracovala pro hřebčín, začali jsme spolu žít a dnes spolu máme dceru.
 
To je příběh jako z pohádky, v osobní i profesní rovině. Jistě je obrovskou výhodou mít za sebou tak velký hřebčín a možnosti.
 
Ano, je to obrovské zázemí. Co se týká koní, mám úžasný výběr. Chov je vždycky sázka do loterie, ale díky tak velkému hřebčínu se v každém ročníku najdou jeden, dva až tři opravdu excelentní koně. S každým koněm se člověk něco naučí a dokáže být efektivnější. Mít za zády tak velký hřebčín, navíc s takovým jménem, je sen, díky kterému se mi podařilo profesně ohromně posunout. Nešlo by to však ani bez veliké podpory rodiny, a to jak z mé strany, tak i ze strany manžela.
 

ČTĚTE TAKÉ: Lada Šobichová: Láska hory přenáší. Mě před lety zavedla až do Belgie

 

Předpokládám, že to s sebou přináší i spoustu každodenní dřiny a času stráveného ve stáji.
 
Německo je jezdeckou velmocí a nabízí díky své tradici a know-how jedinečnou možnost se rozvíjet. Člověk však musí chtít, být vnímavý. Vedle nikdy nekončící dřiny to celé také stojí spoustu peněz. Momentálně jezdím devět sportovních koní, což je taková hranice, která se dá ještě za jeden den zvládnout, aby byla práce odvedena kvalitně. Je to ovšem díky tomu, že mám k ruce ošetřovatelku, a já se věnuji opravdu pouze ježdění.
 
 
Ilustrační foto archiv Libuše Mencke



reklama 13C




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE