Josef Kubias měl ke koním vždy blízko. Jeho táta i děda byli podkováři. Děda se k tomu věnoval chovu huculů a zasloužil se o rozšíření tohoto plemene ve východních Čechách. „Díky tomu, že pocházím z koňské rodiny, byla moje cesta k nim velmi snadná. Když jsem se na koně poprvé posadil, neuměl jsem snad ještě ani chodit,“ vzpomíná Josef. Koním propadla i jeho maminka, stejně jako tři sourozenci. Z těch je jediný, kdo u jezdectví zůstal.
Již ve čtyřech letech se Josef účastnil ukázek a soutěží s vodičem, jak jinak než na huculských ponících. Hlavní trenérkou tehdy byla maminka. „Když jsem pak byl trochu větší, přestal jsem mamku poslouchat, a tak mě zapsala do Jezdeckého klubu Dolní Přím. Tam jsem následně získal jezdeckou licenci a v osmi letech odstartoval svou sportovní kariéru na pony.“
Na první závody vyjel mladý jezdec rovnou na parkurové oblastní mistrovství. „Nakonec jsem ale zůstal na startu soutěže oblastního mistrovství sám, takže jsem dostal pouze mašličku za účast. Se svými poníky jsem se zúčastnil i další soutěže, ve které jsem si měl splnit kvalifikační limity na národní šampionát. S jedním jsem dojel ke dvojce, s druhým snad ke trojce,“ směje se Josef a dodává, že éra poníků v jeho kraji rostla společně s ním a každým rokem se startovní listiny plnily víc a víc.
Kromě skákání se Josef zúčastnil i několika drezurních závodů, převážně s poníky. „Tím, že se v klubu často pořádaly drezurní závody, startoval jsem na nich také, ale vždy spíše abych navýšil účast. Jednou jsem vyjel na oblastní mistrovství velkých koní do Koles. Vůbec jsem ho jet neměl. Na koni, na kterém jsem startoval, jsem seděl poprvé den před závody. Dcera trenéra si totiž zlomila malíček, a tak jsme se na poslední chvíli dohodli, že pojedu já. Závody jsem vyhrál, což byl můj největší úspěch v rámci drezurních soutěží.“ Návrat do drezurního obdélníku úplně nevylučuje, skákání je mu ale mnohem bližší.
Za svého životního koně považuje jezdec valacha Casiuse, díky kterému se dostal do parkurů stupně ST. „Když jsem Casiuse dostal, chodil jsem maximálně Z a ZL. Díky němu jsem hned tu samou sezonu mohl startovat na mistrovství ČR, kde jsme skákali dvouhvězdové S. A i když to někdy vypadalo, že dělám vše proto, aby se to nepovedlo, vždy šel přes všechno. Letos už mu je devatenáct let, tak jsme ukončili sportovní kariéru. Z finančních důvodů jsem si ho nemohl nechat, tak jsem mu našel majitelku, která mu zajistí pěkný důchod a bude s ním chodit na vyjížďky. A já se za ním můžu kdykoliv zajet podívat.“
Základy jezdectví Josef získal od své maminky. V JK Dolní Přím se následně o jeho jezdecký rozvoj postaral pan Dušek. „V době mého působení ve stáji Karsit jsem trénoval s Pavlem Vachutkou, v současné době je mým trenérem Ruda Doležal. Ten mi zatím předal asi nejvíc. Vážím si hlavně jeho klidného a trpělivého přístupu. Když se mi opakovaně nepovede nájezd na nějaký skok, zůstává ledově klidný, čímž pohodu a jistotu při ježdění předává i mně.“
Působení ve stáji Karsit přimělo Josefa přerovnat své priority. Původní sen stát se pracovním jezdcem nahradil jiný, a to být vlastním pánem a na své vlastní koně si vydělat. „Uvědomil jsem si, že se ježdění chci věnovat hlavně pro radost a ne jen naplňovat požadavky majitelů. Momentálně se učím na podkováře a chtěl bych se podkování věnovat naplno. Koňské kopyto je pro zdravý pohybový aparát to nejdůležitější, a mě tato problematika opravdu zajímá a baví. Tím bych si do budoucna rád vydělal na několik vlastních koní.“
Josef se netají tím, že potřebuje spíše klidnější režim a závodní prostředí je pro něj mnohdy velmi stresové, zvláště když by se mělo jednat o starty s klientskými koňmi. „Já potřebuji spíš pohodovější přístup a netlačit na výsledky. Na Karsitu jsem měl možnost jezdit tak kvalitní koně, že jsem si je snad ani nezasloužil. Poté mi ale zbyl pouze Casius, který již byl v letech, a tak jsme skákali jen jednou za čtrnáct dní a jinak chodili převážně na vyjížďky. A to se samozřejmě nedá srovnávat s možností trénovat na několika koních denně. Mně to ale ani nevadilo, hrozně rád chodím s koňmi do terénu, a to klidně i pěšky na ruce.“
V Karsitu Josef brigádně pracoval v jeho patnácti letech. A i když to popisuje jako velkou dřinu, je za nasbírané zkušenosti velmi vděčný a na čas tam strávený vzpomíná rád. „Většinou jsem musel vstávat v půl páté, protože to bylo celkem daleko. Po příjezdu do stáje jsem nakrmil, poté jsme společně se stájnicí vykydali boxy. Následovalo ježdění a lonžování koní. Po obědě jsme překydali boxy a přišlo na řadu opět ježdění až do večerních hodin. Nakonec jsme dali večerní krmení a jeli domů.“
V současné době sídlí Josef ve stáji Rudolfa Doležala, kde má ustájenou svou čtyřletou klisnu. „Z našetřených peněž jsem si mohl dovolit zaplatit půlku, druhou půlku mi zaplatili rodiče. Jedná se o skvělou klisnu, za kterou vděčím právě Rudovi, který mi ji prodal. Musím říci, že v současné době bych nic neměnil. Utájení je výborné a nemusím se bát, že když jsem třeba několik dní pryč, že by o mou klisnu nebylo perfektně postaráno. Rudovi také občas jezdím pomáhat na závody, což mě také velmi baví. Kromě péče o koně si užívám i sledování soutěží.“
A i když měl Josef mnohdy náročné podmínky, zapálení a chuť mu rozhodně nechybí. „Já ty koně musím dělat pro radost. Kdybych to dělal pro úspěchy, skončil bych po první sezoně. A tím, že jsem si spoustu věcí musel odpracovat, naučil jsem se vážit si všech úspěchů dvakrát tolik. Sice jsem neměl ohromné možnosti, jako spousta jiných, ale právě to mě připravilo do života mnohem víc. Myslím si, že díky tomu u koní zůstanu, zatímco až děti, kterým vše platili rodiče, zjistí, co všechno obnáší mít koně, s tímto sportem skončí.“
Foto: poskytl Josef Kubias
