Ošetřovatelka a pracovní jezdkyně Jana Štětiny Kritina Bělohlavá se sportu věnuje od malička. Po juniorské extralize v basketbale přišlo na řadu i jezdectví. Více než osm let se jezdkyně vzdělávala v oldřichovské stáji Milana Pěchoučka, kde se naučila i obsedat a pracovat s mladými koňmi.

 

Jak jste se dostala ke koním?

Ke koním jsem se dostala náhodou. Nikdo z rodiny se jim nevěnoval a zhruba do deseti let mě jezdectví vůbec nelákalo. První bližší kontakt s koňmi byl v mém případě v rodinné stáji v Bernarticích na Tachovsku, kudy jsme často s rodiči jezdili na kole.

 

Kde jste začínala jezdit a kde jste se nejvíce naučila?

Bernartický Jezdecký klub byl tím prvním, který jsem pár let navštěvovala. Na jaře 2013 jsem přestoupila do tachovské Oldstaje, kde jsem působila až do loňského roku, tedy více než osm let. Zde jsem se bezesporu naučila nejvíce. V době, kdy jsem tam šla poprvé, jsem ze své jezdecké kariéry měla za sebou teprve pár cválání na lonži. Během těch osmi let jsem v Oldřichově prošla od prvního skákání až po obsedání a rozvoj mladých koní. Velkým přínosem bylo také sledovat denní management takto velké obchodní stáje.

 

Sportovní kariéra vás nelákala?

Ona by mě možná i lákala, ale od začátku mám velký blok ze skákání. Byly doby, kdy jsem se rozklepala i před nájezdem na křížek. Přirozeně jsem se tak přesunula do role ošetřovatele/pracovního jezdce a maximálně mi to vyhovuje.

 

 

Jak jste začala s prací ošetřovatelky? Kolik vám v tu dobu bylo let?

Ono by asi těžko šlo vyznačit nějaký milník, kdy má práce ve stáji i na závodech začala být pro ostatní přínosem a ne přítěží. V době, kdy jsem nastoupila, mi bylo čtrnáct let, to jsem pomáhala hlavně Míše Rodové a Martinu Štorkánovi, od kterých jsem se snažila odkoukat co nejvíce. Pomáhala jsem jim převážně doma, jelikož jsem v té době hrála juniorskou extraligu v basketbale, takže toho času tolik nezbývalo. Poté, zhruba od roku 2018, jsem začala objíždět závody s Terezkou Jakubcovou, a to už veškerá zodpovědnost typu balení, holení koní, zaplétání, a hlavně stíhání startů byla na mně. 

 

Kolika stájemi jste prošla?

Doposud jsem prošla třemi stájemi. Kromě dvou výše zmiňovaných působím od letošního ledna v Plzeňské stáji Schneider. 

 

Jak vypadá váš běžný den?

Ne všechny dny jsou pro mě stejné, jelikož stále studuji a moje pozornost se tak musí ubírat i tímto směrem. Většinou ale chodím na osmou do stáje, připravím koním krmnou dávku a počkám, než přijede Honza Štětina, který rozepisuje denní plán. Od toho se odvíjí následující program, teď přes zimu mají koně pauzu a chodí převážně do terénu nebo na lonž, přes sezónu naopak s většinou koní pracujeme na jízdárně. Po obědě buď pokračuji, nebo jedu do školy, kde trávím zbytek dne. Po večerech se nyní věnuji psaní diplomové práce.

 

Představte nám blíže vaše současné působiště.

Sportovní stáj Schneider se nachází na kraji Plzně a disponuje šestnácti boxy, jízdárnou, halou, výběhy a kolotočem. Jako velkou výhodu vnímám malý fajn kolektiv a celkový klid na práci.

 

Máte ve stáji nějaké své oblíbence, kterým věnujete více času?

Tím by byl určitě 5letý Ralph, který mi byl hned od začátku sympatický svou chutí skákat. Honza mi ho ochotně půjčuje docela často a mně se tak daří nejen odbourávat strach, ale také si to skákání občas užít. V současné době je to i Gylordovo poloviční bratr Casper, se kterým jsme už ušli cestu od prvního nasazení sedla po první společné skoky.

 

Co vše by měl profesionální ošetřovatel umět?

Z mého pohledu jde především o umění zvládat time-management a mít jistý smysl pro pořádek. Myslím si, že manuální věci se naučí téměř každý a jde spíše o to, zvládat celkovou organizaci práce, a hlavně mít vůli postavit koně na první místo.

 

Jak se vám daří oddělovat práci a volný čas? Máte kromě koní i nějaké jiné koníčky?

Od letoška je to pro mě významně snazší, jelikož jsem ve stáji autem zhruba za deset minut. Zároveň je nás na takhle nízký počet koní relativně dost, zejména když zrovna nejsou závody, takže moje docházka není nijak striktní. 

 

Kromě koní se celkově ráda hýbu, stále hraji basketbal, v létě často jezdím na kole, v zimě chodím na kruhové tréninky a podobně. Zároveň se také snažím pravidelně navštěvovat rodinu. 

 

Vybavujete si nějakou vtipnou příhodu s koňmi?

Vtipným momentem, který se odehrál už pár let zpátky, bylo první ježdění venku jedné, jinak moc hodné, kobylky. Jela jsem na přeskok a v momentě, kdy jsem přehodila nohy, jsem spadla. Když jsem se sbírala, přišla Terezka Jakubcová, která ji v té době primárně jezdila, a nevěřila, jak jsem z ní mohla spadnout. Tak jsem řekla, že jí to ráda ukážu, najela jsem stejnou diagonálu a skutečně se mi podařilo zopakovat naprosto totožný scénář. Přestože jsem věděla, co přijde, se mi nepodařilo zůstat v sedle a ustlala jsem si tak na stejném místě naprosto totožným způsobem. Potřetí už jsem nejela.

 

Co vás na této práci nejvíce baví? Co naopak děláte nerada?

Baví mě její různorodost. Asi by mě nebavilo celé dny sedlat koně nebo celé dny jezdit. Mám ráda ten balanc. Na rozdíl od většiny mi nevadí holit koně, nejsem ale velký nadšenec do zaplétání.

 

Jaké máte cíle a plány do budoucna?

Zatím ani nevím, zda zůstanu ještě nějakou chvíli u koní, nebo jestli se už budu ubírat jiným směrem. Pokud bych zůstala, tak mám cíl už několik let stejný, a to umět kvalitně odjezdit koně a mít ze své práce dobrý pocit.

 

Foto: poskytla Kristina Bělohlavá