Ke koním se Veronika Krajníková dostala díky své sestře, která měla koně moc ráda a chtěla jezdit. „Táta to tak pojal, že bych s ní mohla nejdříve absolvovat nějaký jezdecký tábor, a když mi bylo devět let, tak nám koupil našeho prvního koně,“ říká Veronika v úvodu rozhovoru.

Vybavíte si místo, kde jste se posadila poprvé na koně?

To bylo u našeho známého u Sedlčan, kam jsme později jezdili právě na ty jezdecké tábory. Poprvé mě posadil na svého Haflinga, který se mnou hned vzápětí podběhl ohradu a já jsem zůstala viset na její horní kládě. Tak to byl můj první jezdecký zážitek. Paradoxem je, že ten první koupený kůň byla právě tento Hafling.

Věnujete se výhradně parkurovému skákání? Čím vás oslovila tato disciplína nejvíce?

Momentálně ano. Jako dítě jsem sice jezdila i na drezurní závody, ale už tenkrát byl pro mě parkur mnohem důležitější a zábavnější. Myslím, že když mi bylo okolo čtrnácti let, tak jsem absolvovala poslední závody v drezuře, a pak už jsem jenom skákala. Parkur je rozhodně více akční než drezura, a to mě na tom baví. Od svých začátků jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří se věnovali parkuru, takže to mě také do jisté míry ovlivnilo a vydala jsem se stejnou cestou.  

Jak probíhalo vaše zahájení jezdecké závodní kariéry? Vybavíte si své první oficiální závody?

Vzpomínám si na své zkoušky základního výcviku. Ty jsem skládala na půjčené kobylce v Poděbradech. První mé oficiální závody byly zřejmě na našem koni, který se jmenoval Orestes. Byl ze všeho dost vyděšený a na všechno koukal, takže dojít s ním dokola celý parkur nebylo úplně snadné.

V jakém areálu se odehrávaly vaše jezdecké začátky?

Úplně na začátku jsme měli koně ustájené v Jinonicích. Po pár letech jsme se přesunuli s koňmi do Líšnice, což je obec jihozápadním směrem od Prahy. Na tomto místě už bylo lepší zázemí, včetně jezdecké haly, takže jsme se už lépe mohli připravovat na závodní sezonu. Následně jsme postavili svůj vlastní areál u obce Třebotov. Je to náš soukromý rodinný statek s patnácti boxy. Dále zde máme kompletní zázemí pro sportovní přípravu koní, což zahrnuje velikou jezdeckou halu, venkovní jízdárnu, výběhy i krásné terény. Je tady všechno, co potřebujeme.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Na prvních závodech jsem plakala radostí, říká Johana Vášáryová

Kdo vás nejvíce ovlivnil ve vašich jezdeckých začátcích?

Bezpochyby mě od úplných začátků nejvíce ovlivňuje Laura Helebrantová, s níž trénuji dodnes. Dá se říct, že spolu spolupracujeme už téměř čtyřiadvacet let. To je osoba, které vděčím za to, co jsem s koňmi dokázala. Dlouhou dobu jsem trénovala s Jiřím Pecháčkem. Byl to pro mě velký vzor, a to nejen jezdecký, ale i svým charakterem a přístupem ke koním. Jsem moc ráda, že jsem zažila tu „starou jezdeckou školu“, kdy byla zásadní péče o naše koně. Vím, že na soustředěních nás pan Pecháček kontroloval, jestli jsme všichni vstali a šli si nakrmit své koně. Jsem moc ráda, že jsem si tímto prošla a ráda na to vzpomínám.

Jaké byly vaše počáteční jezdecké úspěchy?

Nejprve jsem byla úspěšná spíše na regionální úrovni a vítězila jsem v drezuře i ve skákání. Poté jsem se poměrně dobře umisťovala jako juniorka na mistrovství České republiky. Myslím, že to bylo většinou po pátého místa. Připsala jsem si také dvě vítězství na republikovém mistrovství v kategorii mladých jezdců.

Víte, s kolika koňmi už jste vstoupila do závodního kolbiště? Byl některý tím nezapomenutelným?

Závodila jsme už na 29 koních. Mým životním koněm je jednoznačně klisna Cikáda. Ta mě přenesla přes všechny nejtěžší a největší parkury v mém životě. Byla výjimečná v tom, že měla neskutečnou skokovou schopnost, ale trochu obtížněji se jezdila. Na druhou stranu zase byla schopná odskočit z jakékoliv vzdálenosti a téměř nikdy nezastavila. Byl to takový můj záchranář. S Cikádou jsem dvakrát získala titul mistryně České republiky a náš společný životní úspěch přišel v roce 2007. V Praze jsme startovali na čtyřhvězdovém CSIO a kvalifikovali jsme se do závěrečné nedělní Grand Prix, která byla postavena na výšce 160 centimetrů. Parkurem jsem s Cikádou projela s pouhými dvěma chybami, což byl veliký životní úspěch. Myslím si, že takto obtížný parkur už v životě nepřekonám.

Jaké jsou vaše aktuální ambice a které koně máte momentálně k dispozici?

V dnešní době už úplně veliké ambice nemám. K dispozici mám jednoho koně z vlastního chovu. Je to potomek mé životní klisny Cikády. Jedná se o letos sedmiletého valacha po hřebci Balou du Rouet. Cikaddo se zatím jeví velmi slibně a letos už závodil na úrovni 140 centimetrů. Mám pocit, že je velice podobný své matce, tak uvidíme, jak se budeme společně dále sportovně posouvat. Našim cílem je startovat na mistrovství České republiky v kategorii žen.

Foto archiv Veroniky Krajníkové