V neděli odpoledne za mnou ve vážnici závodiště Longchamp přišel jeden žokej. "Tohle ti bude sedět, ne?" povídal a ukazoval rukama, že je dnes hodně hluboko. Tak jsem se jen usmíval. Hluboko opravdu bylo a já věděl, že Subway Dancerovi to dokonale vyhovuje. Trochu mi to připomínalo loňský Ascot.

 

Před startem grupy 2 Prix du Conseil de Paris jsme byli v osmičlenném poli největšími outsidery. Mě to ale nechávalo v klidu. Vím, že ve své nejlepší formě a na měkku je Subway Dancer nechytatelný. Když mu všechno sedne a narazí na optimální podmínky, může vyhrát třeba i grupu 1. Na tomhle koni se člověk nemusí bát nikoho.

 

Bratr Zdeno byl s koňmi v Mostě, takže jsem si Subway Dancera sám dovezl do Paříže a zase zpátky. Zástupcem trenéra byla Ingrid, která stejně jako v Ascotu vodila. Je to trochu jako ve filmu Phar Lap. Ošetřovatel Tommy Woodcock řekl Phar Lapovi, ať běží a "Bobby" běžel. Takhle to mají Subway Dancer s Ingrid. Ona mu řekne - a on už ví.

 

Do Paříže jsme samozřejmě jeli s nohama na zemi. Myslet na 74 100 eur pro vítěze by bylo hodně troufalé, naší ambicí bylo získat 4 550 euro pro pátého v cíli a udělat si trochu radost.

 

 

Forma Subway Dancera na podzim stoupala podobným způsobem jako v předchozích sezonách. Myslím si, že jsem mohl vyhrát už před dvěma týdny v Lyonu. V Grand Prix des Provinces - Prix Andre Baboin si mě Francouzi trochu vychutnali. V rozhodující chvíli mě zavřeli. Když jsem je chtěl podjet, jeden na druhého houkli a zavřeli mi skulinu u bariéry. Subway Dancer doběhl čtvrtý asi délku od vítěze, bez toho incidentu mohl lehce vyhrát.

 

Všechno zlé je pro něco dobré. Bylo mi jasné, že kůň má formu, je v optimální pohodě a prakticky všechno včetně počasí mu hraje do karet. Subway je podzimní kůň, čekat od něj vrcholné výkony v létě na rychlé dráze nemá smysl.

 

V neděli naměřili hodnotu dráhy 5,3. Je však rozdíl mezi hlubokem v Longchamp a Chantilly. Zatímco v Chantilly mají pevnější drn a měkko tam nebývá tolik znát, v Longchamp je to něco úplně jiného. Bylo hluboko, ale zase mi to nepřišlo nějak katastrofální. Dráha byla tak akorát, jak jsme potřebovali.

 

Subway Dancer šel na start poprvé s lícními beránky. Dali jsme mu je, aby se trochu soustředil. On je takový, že na všechno kouká a zajímá ho, co kde lítá. Možná mu to nakonec trochu pomohlo, i když si nemyslím, že by to byla nějak zásadní věc.

 

Před dostihem se mě ostatní kluci ptali, jestli pojedu zepředu. Řekl jsem jim, že pokud to půjde, tak to zkusím. Brácha mi řekl, abych v případě pomalého tempa šel na špici a v rychlém dostihu jsem se měl schovat. Jenže po startu jsem měl takový moment, že jsem vůbec nevěděl, jestli je to pomalé nebo rychlé…

 

Jak se to v Longchamp začíná u 2000 metrů zvedat do kopce, hned mi vytanulo, jak jsem tam v minulosti párkrát udělal chybu. Třeba v Prix Dollar jsem Subway Dancera poslal do kopce a nahoře už byl bez chuti. Seběhl dolů a nebylo to ono. Tak jsem si řekl: Zkusím ho podržet a buď se dostanu dopředu, nebo mě někdo předjede. Naštěstí se brzo dostal na špici Mickael Barzalona se Silverwavem. To mi hodně pomohlo. Zaparkoval jsem svého koně za něj, ale pak jsem měl trochu strach z vedle jedoucího Cristiana Demura. Pokud by v závěru byl rychlejší, dostal bych se do pasti. Jakmile by došly síly vedoucímu koni přede mnou, zůstal bych za ním zavřený a přišli by koně zvenku…

 

 

Hned jsem ale chmurné myšlenky zaplašil. Takhle to prostě ve velkých dostizích je: buď, anebo… V jedné chvíli jsem si nakonec udělal místo. Nikoho jsem se nedotkl, akorát jsem se razantněji dostal do prostoru, otevřela se mi mezera a Subway Dancer zabral. Stály proti nám výborné tříleté klisny, na pevnější dráze by to asi vypadalo jinak, ale na téhle půdě se proti němu zákonitě trápily. Subway Dancer má prostorný cval, je mohutný a v podobných podmínkách si vyloženě libuje.

 

Po projetí cílem na mě volal Stéphane Pasquier, v paddocku nám připravili diváci ovace. Mělo to atmosféru. Francouzi s námi chtěli udělat rozhovory. Jenže já jim příliš nerozumím, tak jsem jim toho moc neřekl. Ve vážnici mi kluci gratulovali, že Subway Dancer šel parádně. Oceňovali jeho výkon, byl z toho cítit respekt vůči našemu koni.

 

Byl to pro mě zvláštní den. Vyhrát na tak zásadním závodišti jako je Longchamp a navíc ještě v grupě 2, se nepoštěstí jen tak. Mám teď vyhranou grupu 2, grupu 3, vyhrál jsem slovenské i rakouské derby… Všechno jsou to moc cenné úspěchy, ale nejkrásnější atmosféru mělo přece jen třetí místo v Champion Stakes, grupa 1 v Ascotu. Já to dodnes beru jako vítězství.

 

Vždycky si ale v podobných chvílích vzpomenu, že v tom nejsem sám. Je to úspěch týmu lidí. Moje poděkování a vděčnost patří hlavně trenérovi a majiteli, bez nich bych seděl doma. Je to každodenní tvrdá práce. Že jsme nakonec potkali koně jako Subway Dancer, vnímám jako velkou odměnu.

 

 

Podle mě je to stále nejlepší kůň v republice. Znovu dokázal, že jeho úspěchy nebyly žádná náhoda. Nemůžu uvěřit, že už vyběhal skoro 10,9 milionů korun a že je nejbohatším rovinovým koněm české historie. Jenže když si projedete jeho kariéru, dává to smysl. Vyhrál dva grupové dostihy, byl druhý v Prix Dollar a třetí v Champion Stakes. Desetkrát byl za peníze v grupách, čtrnáctkrát v blacktype. O kterém koni tohle můžete říct? Nejsou to náhody.

 

Přitom si myslím, že dobrých koní máme v Česku víc. Akorát ne všichni cestují do velkých zahraničních dostihů, ne všichni majitelé mají tu vytrvalost a tvrdohlavost to na téhle úrovni pravidelně zkoušet. Třeba Mikesh měl na vrcholu své formy podle mého názoru přinejmenším na francouzské listed a určitě si zaslouží dostat pořádnou šanci v chovu. A je tu i pár dalších.

 

Subway Dancera se tohle bohužel netýká, je valach. Kdyby zůstal hřebcem, nejspíš by se tenhle příběh ani neodehrál. Neměl by na dostihy hlavu a vůbec by se do Česka nedostal. Že ho v mládí rovnou vykastrovali a následně prodali za 3000 eur, má zřejmě své důvody.

 

Pan Martin Wolf říkal, že by mu klidně dal šanci startovat příští rok v Česku. Zaplatí mu registraci pro české dostihy, aby Subway Dancera případně mohl ukázat i domácímu publiku. Osobně si umím představit, že by se zjara rozběhl na měkku třeba ve Velké dubnové ceně. Myslím si, že pro diváky by to byla velká událost. Příští rok mu bude osm let, ale podle mého názoru ještě zdaleka neřekl poslední slovo...