Depeše, kterou 28. června 1914 obdrželi členové rakouského Jockey Clubu z Hamburku, nebyla nijak radostná: "Confusionarius čtvrtý, Ariel vítěz". Zhruba tak mohla znít zpráva z napjatě očekávaného německého derby, na něž cestoval v roli favorita jeden z nejlepších rakousko-uherských koní, v Napajedlích narozený vraník Confusionarius.

Ve chvílích, kdy obdivovaný hřebec uherského magnáta Mikuláše von Szemereho ztrácel gloriolu neporazitelného koně, už ale členy rakouské vysoké společnosti trápily úplně jiné starosti. Ze Sarajeva dorazily nepotvrzené zprávy, že rakouský následník trůnu František Ferdinand d’Este dopoledne podlehl atentátu. Ten den rázně a neodvratně ukončil jednu éru, o měsíc později začala první světová válka.

Nejstrašnější válečný konflikt, jaký lidstvo do té doby poznalo, sice nevymazal některé země z dostihové mapy, jak to učinila ještě strašnější válka o pětadvacet let později, dokonale však změnil identitu celé disciplíny, uzavřel slavná závodiště a zavál mnoho přímých aktérů dostihového dění na frontová bojiště.

Nepřátelé svých bývalých přátel

Dostihy ve střední Evropě prodělaly na přelomu 19. a 20. století bouřlivý rozvoj podle britského vzoru. Ne nadarmo se o vídeňské Freudenau mluvilo jako o protipólu britského Ascotu, minimálně pokud šlo o společenský lesk udávaný přítomností členů císařské rodiny.

Funkcionáři rakouského a uherského Jockey Clubu jako Karel Kinský, hrdina Velké národní 1883 s klisnou Zoedone, a Elemér Batthyány patřili začátkem 20. století mezi vážené postavy i na britských ostrovech a často přihlíželi vrcholným událostem tamní sezóny z královské lóže jako osobní hosté lorda Derbyho a dalších osobností.

Součástí oboustranně vřelých vztahů byly pravidelné importy špičkových anglických a francouzských koní do Rakouska-Uherska a Německa, jakož i dlouhodobé hostování anglicky mluvících žokejů a trenérů ve střední Evropě.

Sarajevské výstřely Gavrila Principa však veškeré tyto kontakty rázně ukončily. Brzy poté, co Velká Británie vstoupila do války, bylo Kinskému odebráno čestné členství v Jockey Clubu a jeho deset koní v britském tréninku i několik chovných klisen v Irsku bylo konfiskováno a prodáno ve veřejné aukci jako majetek nepřátelského cizince. Podobný osud potkal i britské koně barona Gustava Springera, kteří byli rovněž prodáni, hřebce Adulara zabavilo britské ministerstvo zemědělství jako plemeníka pro polokrevný chov.

Postižení majitelé nemohli udělat o moc víc, než protestovat v německy píšícím tisku. Kinskému, který dlouhá léta působil na ostrovech jako rakouský diplomat a podobně jako bratři Baltazziové byl s tamním turfem dokonale srostlý, se zhroutil svět. S pozicí nepřítele svých dřívějších přátel se nikdy nesmířil, postupně se stáhl do ústraní a zemřel v roce 1919.

Podobnou hořkost prožívala v prvních válečných měsících prožívala většina osobností rakousko-uherského turfu, kteří celý život budovali dostihový provoz v monarchii podle britského vzoru a nyní museli rozčarovaně opustit svou oblíbenou zábavu. Sport šlechty a urozených gentlemanů pozbyl v očích domácích pozorovatelů svůj původ i trvalou inspiraci a byl nucen se obrátit sám do sebe.

Přirozenou reakcí byl často vypjatý nacionalismus, nacházející vítané pole působnosti v pojmenování nově narozených hříbat. Mikuláš von Szemere v roce 1914 nazval polobratra pozdějšího napajedelského plemeníka Percyho Marschall Hindenburg.

Vítězové Velké pardubické i derby na frontě

Prakticky okamžitě po vypuknutí války začal dostihový provoz v Rakousko-Uhersku trpět nedostatkem žokejů a stájového personálu. Četní Angličané a další cizinci byli postupně internováni, a tak 250 rakouských plnokrevníků stojících na letním závodišti Kottingbrunn nemělo jak pořádně pracovat.

Nedostávalo se ani personálu k potřebné údržbě dráhy. Několik dostihových dnů bylo chvatně odřeknuto a ze stejného důvodu bylo odloženo i dokončení nového budapešťského závodiště, původně plánované na rok 1916.

Počáteční bezradnost z válečné situace se odrazila i na sázkovém trhu. Vedení rakouského ani uherského Jockey Clubu nedokázalo dostatečně pružně rozhodnout, za jakých podmínek se budou vracet již uzavřené sázky na zrušené dostihy. Nakonec se funkcionáři rozhodli sezónu předčasně ukončit s tím, že se uskutečnilo zhruba 60 procent plánovaných dostihových dnů.

Brzy začalo být jasné, že bude hůř. Kvůli prvním válečným událostem byl evakuován státní hřebčín Radovec, jehož koně byli rozptýleni do různých míst monarchie. Na závodiště Freudenau se dostalo asi 140 polokrevných a lipických klisen, který byly ustájeny pod širým nebem v okolí tribun.

Méně štěstí měl vítěz německého derby z roku 1911 Chilperic, jehož se jako plemeníka v Haliči zmocnila ruská armáda a mohutný ryzák se podobně jako vítěz Velké pardubické Jamagata ztratil ve víru války.

V doznívajícím létě 1914 přišly i první zprávy o padlých na frontě. V Haliči přišel o život hejtman Willy Reimer, jeden z nejúspěšnějších armádních jezdců, který dokázal čtyřikrát vyhrát Pardubickou armádní steeplechase, vytyčenou na identickém kursu jako Velká pardubická.

Někteří majitelé velkých stájí v Rakousku a Německu přistoupili na gentlemanskou dohodu, že se nebudou posilovat drahými nákupy a naopak sníží stavy svých koní. Na tomto závazku se shodli historicky nejúspěšnější vídeňský majitel Gustav Springer i bratři Weinbergové, zakladatelé německého hřebčína Waldfried.

První válečné rakouské derby se konalo až v polovině září 1915 po zrušení velké části jarní a letní sezony. Vítězství napajedelské klisny Tovább z populární stáje Antona Drehera sice svou sportovní hodnotou pokulhávalo za různými předešlými ročníky modré stuhy, ale to v dané situaci nebylo vůbec podstatné.

"Země, která po čtrnácti měsících vražedné a dosud nevídané války dokáže uspořádat tak nádhernou sportovní slavnost, musí být silná a cílevědomá, aby vydržela do možná vzdáleného, avšak jistého okamžiku naprostého triumfu naší spravedlivé věci a odměny za kruté oběti," psal v dobovém stylu časopis Sport und Salon.

Náhrada překážkových dostihů? Létání!

První světová válka byla posledním válečným konfliktem, v němž ještě hráli zásadnější roli koně. Podle dobových odhadů se zúčastnilo bojů asi 4,5 milionu koní, z toho třetina se rekrutovala z amerických zdrojů na samém konci války.

Na frontových bojištích skončila i nejedna bývalá dostihová hvězda. Vítěz Velké pardubické štábní veterinář František Bartosch, jenž musel kvůli službě v Haliči zapomenout na veškeré dostihové i chovatelské ambice, si v dobovém tisku pochvaloval anglického plnokrevníka jako "ideálního válečného koně, který se dokáže nejrychleji přizpůsobit novým podmínkám a je mnohem odolnější než méně ušlechtilí polokrevníci."

Bartosch jezdil na východní frontě bývalého steeplera Perkala a polokrevníka vysoko v krvi. Nadporučík Karel Esterházy si podobným způsobem pochvaloval valacha Harley Shute, vítěze Velké bratislavské steeplechase z roku 1912, a rytmistr Von Zobeltitz demonstroval schopnosti svého Herr Majora tím, že jej přímo z fronty přepravil na dostihy do Wiesbadenu, lehce vyhrál a vrátil se zpět na bojiště.

Mnozí amatérští jezdci a turfmani, kteří táhli jako dobrovolníci se svými regimenty na frontu, s sebou brali do války i své dostihové koně. A tak se v haličských bojích objevil i nejlepší německý překážkář začátku dvacátého století, mezitím již patnáctiletý Stormy Ocean, a také vítěz Velké pardubické z roku 1910 Paul Heston.

Nejen jména známých frontových koní se mezi turfmany starala o rozruch. Během prvních dvou let války odjela na frontu řada významných majitelů stájí. Vyznamenání za statečnost obdrželi zakladatel hřebčína Gomba Rudolf von Wiener Welten či vlivný majitel Alfons Rothschild, který kvůli vojenské službě dokonce promeškal triumf svého Sanskrita v rakouském derby 1916.

Rytmistr Stresemann, častý účastník dostihů v Praze a Karlových Varech, prodělal letecký výcvik a zranil se při jednom pádu na západní frontě. „Co se týká nervové zátěže, létání je dle mého názoru jedinou částečně adekvátní náhradou překážkových dostihů,“ prohlásil rozšafně populární amatérský jezdec.

Živelná evakuace koní z Chantilly

Jak vědí čtenáři Haškova Dobrého vojáka Švejka, heslo “Gott strafe England” bylo v Rakousku-Uhersku a Německu prvních válečných let všudypřítomné. Prestože válečné dění v roce 1915 už zasáhlo dostihový provoz ve všech zemích naplno, německý a rakouský tisk škodolibě glosoval omezení dostihového provozu v Anglii. Na tribunách závodiště Epsom byl zřízen lazaret a veškeré dostihy včetně náhražkové modré stuhy New Derby Stakes byly přesunuty do Newmarketu.

"Údajně hladovějící Německo, které chce Británie ekonomicky i vojensky pokořit, uspořádalo své derby v tradičním termínu i na tradičním závodišti. Jak se vám to líbí, vy velkohubí Britové, kteří jste nebyli schopni uspořádat své vlastní derby?" posmíval se list Fremdenblatt s tím, že bude třeba zvážit, zda anglický výraz derby nenahradit něčím lepším, například zcela korektním názvem "Hamburský letní dostih".

Ze západoevropských zemí bojujících s Německem se mezitím začala řada stájí stahovat právě do Anglie. Po německém vstupu do neutrální Belgie odešli do Newmarketu četní belgičtí majitelé, podobně reagovali i někteří Francouzi, třebaže tamní dostihový provoz v omezené míře pokračoval. Zajímavá anekdota se dochovala z německého obsazování závodiště Chantilly. Poté, co se první německé jednotky přiblížily k závodišti, většina chodců údajně naskákala na koně a odjela k Paříži, aby zachránila plnokrevníky před konfiskací.

Od roku 1916 se dostihový provoz ve většině bojujících zemí stabilizoval. Řídícím autoritám se podařilo načrtnout upravené modely sezón, které sice nesnesly srovnání s předválečnou dobou, ale už nedocházelo k rušení vypsaných vrcholů. Například v Anglii se roce 1916 uskutečnilo 370 dostihů oproti 1754 zkouškám v roce 1913.

V Rakousku-Uhersku se ve stejném roce běželo 985 dostihů, přičemž Jockey Club nechal uzavřené dráhy v Praze, Karlových Varech, Pardubicích i Bratislavě a vybral půl milionu korun na nouzových příspěvcích od majitelů stájí.

Dobrodružné útěky slavných žokejů

S postupujícím časem a potvrzením nepopulární předpovědi lorda Kitchenera o dlouhé válce začaly evropské dostihy ztrácet půdu pod nohama. V Anglii a Francii čelily vlády zesílenému tlaku veřejnosti požadující zákaz dostihového provozu, když většina obyvatel hladoví.

Mnoho závodišť proto přestalo být využíváno ke svému původnímu účelu. V Longchamp sídlilo francouzské letectvo, do Auteuil byla umístěna vojenská nemocnice, v Chantilly působilo několik armádních dílen a klusácký stánek ve Vincennes sloužil jako pole pro pěstování zeleniny a brambor. Zbytky francouzského dostihového provozu probíhaly bez sázek.

V posledním válečném roce se začala situace v očekávání blížícího se míru uvolňovat. Rakouský Jockey Club dokonce zvažoval vrácení licence „nepřátelským cizincům“ jako americkému žokeji Georgi Archibaldovi, vítězi německého derby 1914, který po vypuknutí války přišel o angažmá.

Vítěz německého derby 1914 přezdívaný turfmany "lev" už ale v té době o posílení zdecimovaných vídeňských dostihů nestál. Po dobrodružném přechodu přes švýcarské Alpy a Francii se dostal do španělského San Sebastianu a později do Anglie. Podobnou cestu, byť jiným směrem, absolvoval Australan Bernard Carslake, který na britské ostrovy doputoval přes Rumunsko, Rusko a Skandinávii.

Když v listopadu 1918 první světová válka skončila, nachýlila se ke svému závěru také jedna kapitola dostihové historie. Zatímco turf ve Velké Británii a Francii záhy navázal na dřívější zlatou éru, pro dostihy ve střední Evropě nastala dlouhá doba nejistoty. Ale to už je jiný příběh.

Ilustrační foto: Josef Ostrčil