reklama 11D

Ke kravám a zase ven. Jak Natálie Roučková získala chuť skákat

ikonka

Ke koním ji v raném dětství přivedl na Císařském ostrově Karel Černoch, dětstvím ji provázely koňské filmy a obrovské nadšení. O svých jezdeckých začátcích tentokrát vypráví úspěšná parkurová jezdkyně Natálie Roučková.
27.02.2019 09:00  |  Autor: Lukáš Klingora  |  Rubrika: Sport  |  
EXKLUZIVNĚ
| FANCLUB
reklama 12D

Slabost Natálie Roučkové pro koně začala už ve dvou letech. V dětství si vyzkoušela ledacos, zálibu pro skákání prý v sobě objevila při překonávání ohradníku ve výběhu krav a od té doby ji nepustila.

 

Pamatujete si ještě, kdy jste se poprvé posadila na koně a kdo vás ke koním přivedl?

Kdy to bylo poprvé, tak to vím úplně přesně. Ve dvou letech mě a mou nejlepší kamarádku Terezku Černochovou na Císařském ostrově posadil na koně její tatínek, obrovský milovník koní Karel Černoch. Pak už byla naše mánie jasná. Ani jednu z nás to od té doby nepustilo.

 

Věnujete se parkuru od vašich začátků, nebo jste někdy vyzkoušela i jinou jezdeckou disciplínu?

Vždy, když jsem jako dítě viděla nějaký film o koních, tak jsem vše následně zkoušela. Když jsem viděla Phar Lapa, druhý den jsem zkrátila třmeny a už jsem jako žokej cválala po loukách. Když jsem viděla Černého Tulipána, snila jsem o tom, jezdit jednou koně Voltaira, což se taky dokonce splnilo. Pak jsem koukala na Sedm statečných a chtěla jezdit western a putovat krajinou.

Když jsme ale zkusili dát kobylce westernové sedlo, začala vyhazovat a opravdu jasně mi dala najevo, že mám jezdit Anglii. V Jizerských horách nebyly pískové jízdárny, a tak jsem jezdila po loukách. Hop do výběhu ke kravám a zase ven - tam začala chuť skákat překážky. To jediné jsem ale ve filmu neviděla, a tak jsem hledala trenéry. Skákání je jedinečné tím, že to rozhodně není nuda a ten pocit, který vám dá kůň na odraze, je prostě obluzující.

 

Vzpomenete si, kdy a kde jste absolvovala své první oficiální závody a jak dopadly?

První start byl někdy v roce 1997 s Lindou. To byla mladá čtyřletá kobylka mé mámy, kterou jsem obsedla. Ona nic neuměla, já také ne, ale obě nás to bavilo. Bylo to myslím v Pticích. Ačkoliv se rozhodně nedostavovaly žádné úspěchy, nám to nevadilo. Vesele jsme jezdily dál a pod vedením Pavly Loudové a Jardy Loudy to nakonec klaplo.

Závodila jsem na Řitce, už jsem dávala kobylku málem do přívěsu, když za mnou všichni přiběhli, že musím na dekorování, že jsem vyhrála. Vůbec jsem nechápala, jak je to možné. Bylo to honební L a na tu trasu, co mi Louďáci vymysleli, dodnes nezapomenu. Dneska bych už tak odvážná nebyla…

 

Kdo vás v úvodu vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil?

Mou první obrovskou mentorkou, jak se chovat u koní, jezdit a pracovat ve stáji, byla Uli Weinacker v Německu. Úžasná dáma, která bohužel nedávno zemřela. Pak byli zásadní již zmiňovaní Jarda a Pavla Loudovi a také Michael Moudrý, což byl takový moudrý triumvirát a hlavně má druhá rodina.

Samozřejmě jsem "koukala jak vejr", když jsem viděla jezdit Aleše Opatrného a chtěla jsem být taky tak dobrá. A tak jsem se učila dál, až nás nakonec souhry okolností nebo kamarádů nějak svedly dohromady a byla z toho láska. Vzal si mě pod křídla a vděčím mu za strašně moc věcí, co mě naučil a učí stále. I když už si kolikrát myslím, že snad už všechno vím, vždycky se něco objeví...

Určitě jsem ale vděčná všem, se kterými jsem kdy spolupracovala, a to Zdeňkovi Žílovi, Zuzce Zelinkové, Vaškovi Opatrnému, Dirku Ahlmannovi, Tjarku Nagelovi - všichni to jsou neskutečné osobnosti a neskuteční koňáci! A v neposlední řadě jsem vděčná taky Vladovi Hrnčiarovi  z Tarpanu, který byl skvělý "šéf" a dopřál mi sen o profesionálním jezdci, profesionálním týmu ve složení Johana Černá, Lucie Holická, Jarmila Beranová, a mnoha závodech a skvělých koních.

 

Kolik koní vám již prošlo rukama a na které z nich nejraději vzpomínáte?

Myslím, že to mohlo být přes sto koní. A na kterého nejraději vzpomínám? Vlastně průběžně na všechny. Každý měl nějakou svou výjimečnost nebo neřest, a hrozně mě baví srovnávat nově příchozí koně s těmi, co už jsem zažila. Například nezapomenu na Butterflye-T, na kterého se nedalo nasednout, jednookého hrdinu Zandira, kterého teď skvěle jezdí Ondra Pospíšil, nebo současného dechberoucího Clintgolda, který by skočil podle mě přes jakýkoliv nesmysl, který bych dokázala vymyslet.

Pak ale také vzpomínám na neskutečné talenty Genetu, Ahorna - T, Calistu -T a výjimečného Cohibu, který vyhrál v sedmi letech mistrovství České republiky, a pak bohužel náhle zemřel. S Barčou Bínovou, mojí kamarádkou a tehdy i ošetřovatelkou mých koní, po něm pláčeme dodnes, protože jsem u něj zažila ze všech koní to největší možné vzájemné porozumění a myslela jsem nějakou dobu, že vlastně ani bez něj dál jezdit nebudu.

Aleš ale věděl, jak mě dál nakopnout, a začali se zase objevovat další koně na ježdění od něj, některé od R. Tebbela, A. Himmelreicha či M. Hughyecz.

 

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry?

Změnilo se to neskutečně! Je spoustu nových talentů, kvalitních koní i trenérů. To je naprosto úžasné a na mezinárodních závodech se sbírá mnoho úspěchů!

Otevření hranic bylo zásadní. Vždyť jsme při výjezdech na závody do ciziny potřebovali tuny papírů a i tak bylo ještě nutné rozdat nějaké peníze celníkům a modlit se, že se na hranicích nezasekneme víc než tři hodiny. Ale zase nás jezdilo málo, vždycky jsme na sebe čekali, pomáhali si a jezdili třeba za sebou, volali si vysílačkami mezi kamiony, a byla obrovská legrace.

Dnes jede každý sám za sebe se svým týmem a je to takové hodně vážné. Jiný tlak, a to už i v dětském či juniorském věku. Vlastně to mají mladí možná kvůli tomu těžší - očekává se od nich mnohem víc.

 

Jaké sportovní ambice jste měla v době svých sportovních začátků a jaký je váš současný jezdecký sen?

Já jsem chtěla vždycky jezdit co nejlíp tak, aby na mě mohli být trenéři pyšní. Pak, když jsem byla větší a zjistila, co to všechno stojí a začala jezdit koně jiných majitelů, tak jsem se teprve začala snažit i o výsledek a o vydělání nějakých peněz zpět.

Momentálně mě naplňuje vyskákat mladé koně postupně alespoň na úroveň 145 cm, a pak jim najít vhodné majitele, a tak se zbavit zodpovědnosti, že musím objíždět jen ty větší závody, neb starší syn Patrik už je školou povinný. Navíc s ním už také musím na závody, protože se věnuje Pony games.

Nicméně moc by mě potěšilo dosáhnout lepšího umístění například v nějakém kole Světového poháru či na mistrovství seniorů, ale to by byl jen bonus. Pořád především oceňuju každý - pro koně i lidi - bezproblémový průběh závodů.





reklama 13A

NEPŘEHLÉDNĚTE