Ačkoli si Kateřina Tomanová prošla během své sportovní jezdecké éry také období, kdy uvažovala o drezuře, zůstala věrná parkuru. Přiznává, že dodnes trochu bojuje se strachem a trémou, ale pracuje na tom, aby to její výkony příliš neovlivňovalo.

 

Kudy vedla vaše cesta ke koním a jezdeckému sportu?

 

Mamka jezdila jako malá, a tak měla pro koně vždy slabost. Kdekoli jsme byli a měli tam koně, ihned jsme se na ně šli dívat nebo se svézt. Za úplný začátek, kdy jsem jezdectví začala brát vážněji, ale považuji období, kdy jsem začala jezdit na tábory na Statek Voleveč. Tam jsme později pronajali poničku Lucku, po ní již velkého koně Lorda, a poté jsme zde měli ustájené naše první dva koně - Rosada a Rulíka.

 

Vzpomenete si na svůj první okamžik v sedle?

 

Bylo to na statku Barochov, který máme nedaleko domu, a byly mi asi tři roky.

 

Kteří lidé vás v jezdeckém sportu nejvíce ovlivnili?

 

Určitě Lenka Rychlíková, Roman Drahota, Sandra Tomaidesová a momentálně Aleš Opatrný.

 

Jaké byly vaše úplně první závody?

 

Vzpomínám si, že to bylo na Voleveči na hobby závodech s mým tehdy pronajatým koněm Lordem, kde jsme skončili na pátém místě.

 

Směřovala jste od začátku k parkurovému sportu nebo jste měla možnost vyzkoušet i jinou disciplínu či sport?

 

Přestože jsem měla fázi, kdy jsem chtěla zkusit i drezuru, tak mě to vždy táhlo spíše k parkurům. Mimo koně jsem tíhla jedno období i k tanci, aerobiku, baletu, ale koně nakonec nad vším vyhráli.

 

Na jaké koně si z vašich jezdeckých začátků nejvíce vzpomínáte?

 

Asi nejvíce vzpomínám na mého prvního vlastního koně Rulíka, kterého jsme koupili od Francescy Kolowrat a s nímž jsem úspěšně složila ZZVJ. Několik let mi byl věrným závodním parťákem. 

 

Musela jste někdy bojovat se strachem?

 

Se strachem a stresem, dá se říci, bojuji dodnes, což mě v mnoha věcech brzdí. Snažím se ale dělat maximum proto, abych je potlačovala a tolik si je nepřipouštěla.

 

Foto archiv Kateřiny Tomanové