reklama 11B


Kateřina Kocurová: Zkusila jsem spoustu sportů, ale voltiž je nejlepší

 13.03.2019 10:55 | AUTOR |
EXKLUZIVNĚ

ikonka

Na svém kontě má nespočet úspěchů z národních i mezinárodních závodů. Cvičí jako jednotlivec i jako členka výborné albertovské skupiny. Jaké byly její jezdecké začátky, nám tentokrát prozradila voltižní reprezentantka Kateřina Kocurová.

reklama 12D

Kateřina Kocurová je oporou voltižní skupiny JK voltiž Albertovec a přední příčky sbírá i v kategorii jednotlivců. Je několikanásobnou mistryní republiky. Jaká byla její cesta ke koním a k voltiži, nám prozradila v rozhovoru níže.
 
 
Pamatujete si ještě, kdy a kde jste se poprvé posadila na koně? Kdo vás ke koním přivedl?
 
Na svoje první posazení na koně si pamatuju, jako by to bylo včera. Bylo to v Albertovci v mých třech letech a mám dojem, že to byla kobyla, ale na jméno si bohužel nevzpomenu. Bylo to při příležitosti zkoušky voltiže. Bohužel hned potom voltiž v Albertovci skončila a nefungovala dva roky, ale naštěstí se vrátila a já hned začala znovu cvičit.
 
Pokud jde o první dojem, tak jsem se do koní zamilovala okamžitě. Kdekoli jsem někdy nějaké viděla nebo si na ně mohla sednout, tak jsem byla k neudržení a škemrala o jízdu nebo alespoň pohlazení. 
 
Zkusila jsem spoustu sportů, jako byla gymnastika, tanec, plavání, cyklistika, avšak nic mě nebavilo. Nejvíce mě oslovila voltiž. K té mě dovedli rodiče. Dozvěděli se o ní náhodnou a rozhodli se ji zkusit, což byla ta nejlepší volba, protože kombinuje více sportů a velkou roli v ní hrají zvířata, které odjakživa zbožňuji. 
 
Věnujete se voltiži od vašich jezdeckých začátků? 
 
Voltiži jsem se věnovala úplně od začátku a pak někdy kolem jedenácti let jsem začala jezdit i v sedle. Nejdříve na koních u nás ve vesnici, a pak když byla možnost tak i na našich voltižních, na kterých jsem absolvovala jezdecké zkoušky a jezdím je do teď. V rámci tréninků také skáčeme a provozujeme nějakou tu drezurní průpravu. 
 
Pro mě je voltiž nejlepším sportem na světě, protože se v něm naučíte úplně všechno a zažijete všechno-spolupráce v týmu, gymnastika, vytrvalost, boj s nervy, péče o koně, láska ke koni i pohybu, cestování, přátelé na celý život. 
 

ČTĚTE TAKÉ: Matěj Kotalík: Vzpomínám, že při prvním čestném kole jsem spadl

 
Kdy jste absolvovala své první oficiální závody? Vzpomenete si, s jakým to bylo koněm, a jak jste dopadla?
 
Své první závody si pamatuju také velmi dobře, bylo to “Velikonoční vajíčko” ve Frenštátě pod Radhoštěm v roce 2007. Startovala jsem tam se skupinou na koni Davidovi, ale umístění si přesně nepamatuji. Tuším, že kolem pátého místa.
 
Jelikož jsem byla opravdu malá, tak na nějakou speciální přípravu si nevzpomínám, ale určitě to byly klasické tréninky a tělocvičny. 
 
Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil. Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své jezdecké kariéře dosáhla? 
 
Nejvíce mě na začátku ovlivnili moji trenéři/lonžéři Andrea Videnková a Ladislav Menšík, bez kterým bych se nikdy nemohla dostat tam, kde jsem a pravděpodobně bych se tomuto sportu už ani nevěnovala. Třeba to že už v sedmi letech jsem startovala na mistrovství Evropy je neskutečné. Určitě nemůžu zapomenout na rodiče, kteří mě vždy podporovali a dělali pro mě téměř vše.
 
Vybavujete si slabiny nebo vaše silné stránky?
 
Jako malá jsem se nikdy nebála tolik jako ostatní, takže jsem se do věcí ve výškách hrnula doslova po hlavě, také jsem byla přirozeně dobře zpevněná, pružná a nikdy neměla problém z váhou. Můj největší problém byl asi všeobecně se zimou, kdy jsem promrzla ve cvičkách na tréninku a byla pak například týden nemocná, taky jsem neměla moc ráda soustředění, nevím proč, ale dlouho mi trvalo, abych se na soustředění těšila.
 
Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte, a který z nich byl tím nejvíce výjimečným?
 
Neřekla bych, že mi prošly přímo pod rukama, spíš “pod madlama”, protože naše koně jsem začala jezdit v sedle teprve asi před pěti lety, ale cvičila jsem na více než deseti klubových koní. Když nepočítám koně z jiných klubů nebo ty zahraniční. 
 
Moc ráda vzpomínám na našeho koně Davida, který byl skupinovým koněm a moji první koňskou láskou. Za nejvíc výjimečného považuji koně Aquarise, který se narodil v Albertovci a jelikož neměl talent na skákání jako jeho celá rodina, tak se už v raném věku stal koněm voltižním a byl opravdu jedinečný. Šest let nosil skupinu a jedenáct let byl aktivním ve voltiži, což je obdivuhodné. Navíc byl vždy spolehlivým a skvělým koněm. Nejvíce vzpomínám na mistrovství ČR v roce 2016, kdy jsem se díky něj stala trojnásobnou mistryní. 
 
Nyní si od podzimu užívá kvůli zranění zasloužený lehce předčasný důchod. Teď jeho místo nahradil Patriot, kterého zbožňuji, a je prostě skvělý. Opravdu si momentálně voltiž bez něj nedokážu představit. 
 
Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? Je podle vás v dnešní době snadnější, nebo naopak obtížnější dosáhnout sportovních vrcholů? 
 
Pořádání závodů se určitě zlepšilo, jak kvůli technice a novým znalostem tak i osvícenějšími lidmi v oboru, opravdu je to velmi dobré. Samozřejmě záleží na místě a organizátorech. Chtěla bych také zmínit mezinárodní závody ve Frenštátě, které jsou skvěle zvládnuté a rovnající se světovým CVI díky Adéle Svobodové a jejímu týmu. 
 
Voltiž se změnila neskutečně, celosvětová ale i česká úroveň jde raketovou rychlostí nahoru a ještě půjde. Dnes je určitě těžší se dostat na vyšší známky, protože se vymýšlí nové cviky, hranice se posouvají, koně jsou lepší, příprava je složitější, pravidla jsou přísnější.
 
Klíčových faktorů je spoustu, velkou roli hraje zázemí, podmínky pro trénink, znalosti provedení, spolehlivý kůň, efektivní tréninky, práce doma, umělecká kreativita, “boj s hlavou” a hlavně tomu obětovat svůj čas, který tento sport opravdu vyžaduje. Je to hodně kombinovaný sport a ani tohle někdy na úspěch nestačí, ale je důležité bojovat a nevzdávat se. 
 
Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích, o čem jste snila? Jaký je váš současný jezdecký sen, čeho byste rád dosáhla?
 
Upřímně když jsem byla malá, tak jsem moc “snů” neměla. Prostě jsem byla ráda, že cvičím. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem pokukovala po ostatních a chtěla se jim vyrovnat, což mě hnalo dopředu. Momentálně bych chtěla dosáhnout co nejlepších výsledků v jednotlivcích a postoupit do finále seniorů na mistrovství Evropy nebo světa. Ve skupině přemýšlím výš a jednou bych chtěla zažít pocit houpající se FEI medaile na mém krku.
 
Foto: archiv Kateřiny Kocurové, Daniel Kaiser



reklama 13D




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE