Vyhráli jsme s L’ Estranem počtvrté za sebou Gran Premio Merano a jsme první v historii, komu se to povedlo. Je to neskutečný pocit - hlavně po všem, co jsem letos prožil kvůli zranění. Každé Gran Premio je samozřejmě těžké, ale mám dojem, že letos byl ten tlak na psychiku před dostihem asi největší.

Byli jsme favoriti a všichni čekali, že to zvládneme. Po dlouhé zdravotní pauze jsem logicky nebyl tak stoprocentní, jako kdybych absolvoval celou sezonu bez přerušení. V tom byl ten letošní ročník pro mě výjimečný. Každé druhé místo nebo klopýtnutí by se bralo tak, že jsem to nezvládl. O to větší emoce jsou teď po vítězství.

Letos nás potrápilo počasí. Původně jsem si myslel, že bude v Meranu dva dny pršet, ale ono stále nepršelo a vypadalo to docela dobře. A pak asi deset minut před slavnostním nástupem v paddocku začaly padat provazy vody.

Čtěte více: Ovace vestoje v Meranu. Bartoš a L'Estran počtvrté ovládli Gran Premio

Blesklo mi hlavou: "No tak teď to bude něco…" Nikomu z nás to nepomohlo, spíš to ztížilo situaci všem, protože se na dráze udělalo kluzko, a to znamenalo těžký dostih.

Průběh dostihu se vyvíjel trochu jinak, než jsem si myslel. Počítal jsem s tím, že vpředu půjde Il Superstite, Gangster de Coddes a já si za ně v klidu sednu na třetí místo. Jenže na té třetí čtvrté pozici chtěl být přece jen každý, takže nastala trochu tlačenice a jel jsem tak pátý nebo šestý. Díky rychlejšímu tempu se pole pěkně roztáhlo a na skákání jsme měli dostatek místa.

Problém byl, že to klouzalo. Mně s L’ Estranem to podjelo na třetí překážce, za další dva skoky zase. Tím pádem byly náročnější i doskoky, živé ploty jsme více prolétli než přeskočili. L’ Estran cítil, že mu to klouže a po první čtvrtině dostihu si chvilku úplně nevěřil. Naštěstí si s tím díky svým zkušenostem poradil a nakonec spoustu věcí naopak vyřešil on za mě.

Po cestě jsem také bojoval s horší viditelností. Měl jsem jenom jedny brýle splavené vodou, které jsem si po skoro každé překážce utíral. Pak už jsem musel jet bez brýlí. Po oxeru jsem se dostal na dobrou pozici, sundal jsem brýle, přešel na špici a bylo to v pohodě.

L’ Estran podal svůj vysoce nadstandardní výkon tak, jak to umí jen on. Tím je opravdu výjimečný. Pokud odhlédnu od počasí, jinak bylo toto vítězství srovnatelné s těmi předchozími třemi.

Chci ještě něco dokázat

Po doběhu samozřejmě v cílové rovině vypukla velká tlačenice jako obvykle. Dával jsem novinářům rozhovory ve třech jazycích - německy, anglicky a italsky, takže to bylo husté. Ne všemu jsem rozuměl a vlastně už ani nevím, co všechno jsem tam říkal. Pepa Váňa i Josef Aichner byli v slzách, hlavně pro majitele jako domácího to má obrovský ohlas.

Jinak tu publicitu zase až tak neprožívám. Za týden se běží další dostihy, jedu dál a nedívám se, co píší v novinách. Je ale pravda, že den před startem jsem chodil po městě a na večeři se chtělo se mnou pár lidí vyfotit a přáli mi hodně štěstí pro Gran Premio. Je vidět, že ten dostih má dopad na místní lidi a je příjemné, že i žokejové jsou tam trochu známí.

Novináři se mě ptali i na možný konec kariéry. S tím se peru vlastně po každém zranění, protože nikdy nevíte, jestli ty kosti budou nebo nebudou držet a co se stane při dalším pádu. V tomhle ohledu přemýšlím o konci kariéry skoro každý den. Ale když se cítím zdravý, tak mě to stále baví a chci ještě něco dokázat.

Rekordní čtvrté vítězství za sebou v Gran Premiu by samozřejmě bylo stylové zakončení kariéry. Jenže jak jsem vyhrál, od té doby vůbec na nějaký konec nemyslím. Dny jako byl tento člověka prostě nakopnou a chci jet dál. Jdu do toho ještě naplno.

Brunch Royal má kvalitu i zkušenosti

Teď se blíží Velká pardubická a směrem ke druhé říjnové neděli v tuto chvíli nemůžu říct skoro nic, protože zatím nevím. Theophilos ukončil kvůli zranění šlachy kariéru a je ze hry, z naší stáje jsou přihlášeni Brunch Royal se Santa Klarou.

Osobně bych radši jezdil Brunch Royala, protože to je kvalitní krosař a oproti Santa Klaře má spoustu zkušeností, což je ve Velké pardubické potřeba. Samozřejmě je velká nevýhoda, že dosud nikdy v Pardubicích nestartoval, ale je to kvalitní kůň. Byl bych rád, kdyby Velkou šel on a mohl bych na něm sedět.

Theophilos odchází do zaslouženého důchodu. Budu na něj ještě dlouho vzpomínat, prožil jsem s ním euforii po třetím vítězství ve Velké pardubické i loňský pád a zranění. Já si ale většinou pamatuji jen ty dobré věci, takže pro mě zůstane především koněm, s kterým jsem po mnoha letech zase vyhrál Velkou pardubickou.

Foto: Bohumil Křižan / Jockey Club ČR