Jan Houštecký: U naší první klisny jsme nevěděli, že ji kupujeme březí

ikonka

Zájmu o chov a plnému nasazení v rozvoji firmy Equiservis ustoupilo ježdění. Do sedla se Jan Houštecký plánuje vrátit, myšlenky na chov se mu hlavou také občas proženou. O své cestě k chovu a do firmy Equiservis vypráví v rozhovoru.
15.05.2022 06:30  |  Autor: Denisa Vegrichtová  |  Rubrika: Chov  |   FANCLUB


Jan Houštecký se u koní pohybuje od dětství. Kromě ježdění našel velké zalíbení v chovu koní. Později se úplnou náhodou dostal do firmy Equiservis a jeho působení okolo koní musel omezit. Momentálně se k nim však s manželkou Hankou postupně vrací a plánuje i návrat do sedla. Nevylučuje ani možnost připuštění jejich klisny.
 
Jak jste se dostal ke koním? Kolik vám bylo let a kdo vás k nim přivedl?
Když jsem ke koním jako malý kluk ve třinácti letech přičichl, už mě to nikdy nepustilo. V roce 1990 si můj nevlastní otec společně s kamarádem koupil první klisnu, Floru. Nikdo však netušil, ani prodávající, že naše nová členka rodiny byla březí a na jaře nám dala klisničku Fany. Svého prvního koně jsem dostal od vlastního tatínka. Byl jím valach jménem Frank, další potomek již zmíněné Flory po otvi Quoniam II-69.
 
Vy jste i jezdil. Na jaké úrovni? V jakých stájích jste působil?
Ano, jezdil jsem, obsedal, vydával se na dobrodružné výpravy v sedle. Z nynějšího pohledu to občas byly i kaskadérské kousky, které bych dnes jako otec tří dětí jim rozhodně nedovolil. Ale moji rodiče tehdy netušili, co a jak probíhá, a tak jsem mohl „řádit“. 
 
Začínal jsem primárně jako samouk, ale jak jsem dostal svého prvního koně, postupně jsem zjišťoval, že to nestačí. Tak jsem se rozhodl docházet na Trojský ostrov, kde se mým trenérem stal Pavel Turek, který byl sice velmi přísný a pro ostrá slova nešel daleko, ale jako trenér byl naprosto dokonalý a naučil mě vše, co v sedle umím. Koho bych ale ještě nechtěl opomenout, je František Lomský starší. Pomohl mi připravit se na jezdeckou licenci a byl pro mě obrovským vzorem, a to jako výborný jezdec, chovatel i trenér v jedné osobě.
 
Na žádnou sportovní kariéru nedošlo, protože to hlavní, co mě pohltilo, byl chov. A vzhledem k časové náročnosti již příliš prostoru na ježdění nezbylo. Veškerý provoz naší malé stáje jsme řešili svépomocí. Vlastní stáj/chov jsem založil v roce 1997 při studiu na ČZU a mou první chovnou klisnou byla klisna Hlinka po hřebci 102 Div 56 a z matky Hláska.
 
Jak vás napadlo začít se věnovat chovu koní?
Mě to k tomu chovu a všemu okolo táhlo od začátku. A pořekadlo, že koně jsou jako brambůrky a nikdy vám nestačí pouze jeden, pro mě platilo do slova a do písmene. Ale tak to má podle mě většina chovatelů koní. 
 
Když se mi narodila první dcera, začaly ale i jiné starosti a už jsem se rozhodl klisny dál nepřipouštět, protože skloubit rodinu, práci a chov, který jsme měli asi osmdesát kilometrů od Prahy, už nebylo možné. A já nerad dělám věci napůl.
 
Na kterého koně ve své kariéře nejraději vzpomínáte?
Srdcovým koněm je pro mě klisna Hlinka, která mě provázela celou chovatelskou éru od jejího obsednutí ve třech letech až do její smrti v osmadvaceti letech. Porodila také první hříbě mého vlastního chovu, hřebečka Cyrus po hřebci Carbido. Za nejoblíbenějšího odchovance bych ale označil druhorozenou klisničku Loreen po hřebci 2516 Lopez.
 

Psali jsme: Stanislav Hakr: Začátky? Sbalil jsem bágl a jel stopem na Equitanu

 
Kolik jste měl celkem chovných kobyl? Co se vám na chovu nejvíce líbilo?
Nejvíc myslím jich bylo dohromady pět nebo šest. Jednalo se o teplokrevné klisny se starými českými a československými původy, což už se dnes bohužel moc „nenosí“.  Ale před nějakými patnácti až dvaceti lety se na takových klisnách chovalo, importy se k nám teprve pomalu dostávaly. 
 
Radost byla samozřejmě z každého porodu s dobrým koncem, protože chov je vždy do určité míry rizikový. A chovatele nejvíc potěší, když jeho odchovanec dělá svým novým majitelům radost, ať už ve sportu, nebo jako rodinný parťák. 
 
Co je podle vás základem úspěšného chovu? Máte v současnosti ještě nějaké chovné klisny?
Ať už je naším chovným cílem cokoliv, z mého pohledu je zásadní perfektní péče o chovné klisny a samozřejmě i o hříbata, zejména v prvním roce života. To zahrnuje vhodné krmení, prostorné pastviny, společnost dalších koní, veterinární a kovářský dozor… Někdy člověk dělá, co může a stejně to nedopadne dobře. Ale bohužel nejsme schopni ovlivnit všechno. Dnes máme s manželkou poslední klisnu z našeho chovu, po hřebci Carol, které je už ale devatenáct let a není úplně zdravá. Před třemi lety nám dala pěkného vymodleného hřebečka po Bernstein a víckrát jsme ji nepřipouštěli. Potom máme ještě čtyřletou klisnu plemene American Paint Horse, kterou jsem na podzim obsedl, a díky jejímu původu s manželkou uvažujeme, že bychom ji příští rok připustili. Ten chov ve mně přeci jenom stále bublá a manželka mě musí sem tam usměrňovat.
 
Momentálně jste s koňmi spojen také díky Equiservisu, jak jste se tam dostal? 
Při studiu pátého ročníku na ČZU jsem se při častých návštěvách „Ekváče“ ještě Na Celné potkal s tehdejší manželkou zakladatele a majitele Equisevisu Standy Hakra, Markétou Cipprovou. Ta mě Standovi tak trochu „dohodila“. Nastoupil jsem tehdy ještě před promocí, protože Standa asi měsíc po mém nástupu odjel na šest týdnů do Nepálu a já dostal na starost vedení celé firmy. Rozhodně jsem tuto variantu nijak neplánoval a naše spolupráce začala naprostou náhodou.
 
Práce v Equiservisu mě naprosto pohltila a postupem času vytlačila mé chovatelské, ale i jezdecké ambice a veškerou energii jsem věnoval péči o firmu, která se stala takovým mým „dítětem“. V začátcích nás bylo Na Celné i se Standou kolem sedmi lidí, momentálně se Equisevis rodina rozrostla přibližně na devadesát zaměstnanců.
 
Nyní je vás vidět s koňmi nejčastěji společně s manželkou Hankou. Kolik koní v současné době vlastníte? Plánujete ještě návrat do sedla a k chovu?
Aktuálně máme čtyři koně a poníka. O dvou klisnách jsem již mluvil, k nim patří ještě tříletý valach (syn naší starší klisny) a pětiletý valach mé ženy. S návratem do sedla jsem už moc nepočítal, ale na podzim jsem trochu neplánovaně obsedal naši APH klisnu. A manželka mi dost jasně naznačuje, že až bude obsednutý i ten nejmladší, což bude někdy letos na podzim, byla by ráda, kdybych začal zase jezdit více. Oba jsme pracovně vytížení, máme tři děti, takže to možná bude trochu náročné skloubit, ale asi nebudu mít na výběr. A co se chovu týče, uvidíme…
 
Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna?
Cílem je určitě spokojená a zdravá rodina, maximální rozvoj, úspěch Equiservisu a nespočet spokojených zákazníků. A jak jsem již zmiňoval, možná příští rok nevydržím a budeme připouštět. Držím se rčení, nikdy neříkej nikdy, život a čas ukáže!
 
Foto: poskytl Jan Houštecký