Ilona Heyrovská se dostala ke koním až ve svých jednadvaceti letech. Nejprve ke koním cítila veliký respekt, ale později poznala to pravé kouzlo jezdeckého sportu. „Kamarádka mi řekla, že má koně a ptala se, jestli bych se nechtěla přijít podívat. Řekla jsem jí, že se koní sice bojím, ale podívat se přijdu ráda. To byl ovšem ten průšvih, protože od té doby jsem tam trávila téměř všechen svůj čas a půjčovala si všechno, na co se dalo sednout,” vrací se ve vzpomínkách ke svým jezdeckým začátkům Ilona Heyrovská.  

 

Ve kterém areálu tyto vaše první jezdecké krůčky probíhaly?  

To se událo v jezdecké stáji v Popovičkách, kde v té době ještě byl plně funkční jezdecký areál, který je v dnešní době předělán na hotel. Celý areál provozovala sestra mé kamarádky, o níž jsem hovořila v úvodu rozhovoru. 

 

Na tomto místě jste tedy zjistila, že koně a jezdecký sport budou pro vás náplň po zbytek života?  

Když už se pro něco opravdu rozhodnu a začnu se tomu věnovat, tak to beru velmi důkladně. Jezdila jsem tam všechny možné typy koní a netrvalo to ani rok a pořídila jsem si svého prvního čtyřletého koně. Postupně přibývali koně další, najednou jsem měla celý svůj areál a chovně klisny a takto to plyne až do dnešní doby.  

 

Od koho jste získávala své začínající jezdecké zkušenosti?  

V Popovičkách se mě tenkrát ujala Ivana Šašková, která mě provedla úplnými jezdeckými základy a naučila mě, jak nejlépe ke koním přistupovat a zacházet s nimi. Většinou jsem se snažila, aby na mě pokaždé někdo koukal a předával mi nové informace. Když už jsem měla svého koně, tak mě trénovala Karolína Žižková a později jsem své drezurní koně připravovala pod vedením Alexandra Onoprienka, s nímž spolupracuji i nadále a nyní trénuje mé koně s jinými jezdci. Vyzkoušela jsem si i parkurové skákání, ale drezura mi byla vždycky jezdecky bližší.  

 

 

V rámci vaší sportovní jezdecké kariéry jste dosáhla té nejvyšší úrovně v drezuře. Jak na to vzpomínáte?  

Myslím si, že to nebyla pouze moje zásluha. Byla jsem celkem znevýhodněná mým pozdním začátkem a celkově ten posun nahoru pro mě byl asi trochu náročnější než pro jiné jezdce, kteří se sportu věnují od mala. Absolvovala jsem nějaké T drezury, přicházely i nabídky na ježdění koní v zahraničí, ale v té době už jsem provozovala svůj areál a toho jsem se rozhodně nechtěla vzdát. S odstupem času se mé sportovní ambice přeměnily spíše v zálibu v jezdecký sport a začala jsem se více věnovat budování vlastního areálu, chovu svých koní a následné práci s nimi. Mnohem více mě poté bavila práce s mladými koňmi, naplňoval mě rychlý a viditelný posun a jejich zdokonalování.  

 

Kdy nastal ten zlom a vy jste se rozhodla zabývat vlastním chovem sportovních koní?  

Já jsem na začátku přišla ke koním s myšlenkou, že chci jezdit a naučit se s koňmi celkově zacházet. Bylo mi řečeno, že jelikož jsem začala v pozdějším věku, než je obvyklé, tak se k žádným sportovním výkonům nejspíš nedopracuji. Tak trochu na truc jsem toto tvrzení vyvrátila, opravdu jsem chtěla jezdit dál a ve sportu zůstat. Přišla možnost vybudovat vlastní jezdecký areál a myslela jsem si, že budu mít i více jezdeckých možností. Celé se to ale vyvinulo trochu jinak a vzhledem k okolnostem jsem jezdit přestala a začala jsem se naplno věnovat chodu svého areálu. Zpočátku byla produkce vlastních koní pouze okrajovou záležitostí, což se změnilo velmi brzy. Chov koní mě začal nesmírně bavit, a když se nám povedly i nějaké zajímavé genetické kombinace, tak to byla pro mě obrovská motivace v tom pokračovat i dále. Přicházely i dobré ohlasy ze zahraničí a celkově se moje koně řadili mezi dobře hodnocené a úspěšné sportovce.  

 

Můžete zmínit některé své chovatelské úspěchy? Kteří koně vám dělají největší radost?  

Mezi mé nejkvalitnější chovné kobylky bych zařadila Sisi a Desirée 1. Sisi jsem pořídila poměrně náhodně i s hříbětem, které se jmenovalo Serena a musím říct, že všichni potomci Sisi jsou koně velikých kvalit. Serena několikrát zvítězila v drezurních soutěžích pro mladé koně. Dalším potomkem Sisi je hřebec Butterfly, který už jako čtyřletý také ovládl svou kategorii. Z klisny Desirée je velmi úspěšná klisna First Love, která skončila jako druhá mezi pěti i šestiletými koňmi. Co se týká mého chovu skokových koní, tak v této oblasti ještě zatím nemám tolik odchovanců, jelikož s tímto odvětvím jsem začala o něco později. V této době sháním zkušeného skokového jezdce a snad se nám to hezky vyvine i v této disciplíně. 

 

Jaké jsou vaše další plány a jezdecké, či chovatelské ambice?  

Vlastní jezdecké ambice už nemám. Snažím se, aby se mnou vychovaní koně prezentovali dobře a podávali se svými jezdci kvalitní sportovní výkony. Dělá mi obrovskou radost, když se moje investovaná energie zúročí a koně najdou poté své nové majitele. Opravdu si všechny své kobyly hlídám, jsem u porodu všech svých hříbat, které později učím chodit na ohlávce a zvedat nohy a nikomu jinému v tomto ohledu moc nedůvěřuji. Tyto činnosti sice veřejnost nevidí, ale mě poté těší, že to ocení noví majitelé nebo třeba komisaři na zahraničních přehlídkách. To je moje největší ambice a zároveň i další cíl mé chovatelské činnosti.  

 

Foto se svolením Ilony Heyrovské a Terezy Hábové