Být pořadatelem jezdeckých závodů není jednoduché a ve většině případů ani výdělečné. Do práce organizátorů zasahuje počasí, termínové kolize s jinými akcemi, a kolikrát berou chuť a energii i lidé, kteří hledají na všem chyby. 

 

A být pořadatelem závodů v disciplíně, do níž se sponzoři zrovna nehrnou, a která je technicky velmi náročná, je ještě složitější. To musíte dělat srdcem. Jako manželé Simona a Radko Heidenreichovi, kteří udržují několik desítek let trvající tradici všestrannosti v Lošticích. Letos v červnu se tam jel už 44. ročník Zlaté podkovy.

 

„S manželem jsme do organizace závodů zainteresovaní už od roku 1990 a posledních třináct let samostatně pořádáme v Lošticích Zlatou podkovu,“ říká Simona Heidenreichová. Ona sama propadla koním v okamžiku, když jí jako šestiletou babička posadila na těžkého „chlaďase“, jehož vlastnil její přítel na práci v lese. Radko Heidenreich je u koní ještě déle. Jeho otec totiž choval, a dodnes chová koně, a tak u nich byl prakticky od narození. 

 

Oba dva závodili a na jízdárně se samozřejmě také seznámili. Simona jezdila drezuru a všestrannost, v které startovala s Bellevue až v mezinárodní úrovni CCI2*, což by dnes byly tři hvězdy. Jejího muže Radka znají příznivci všestrannosti velmi dobře. Na svém kontě má dlouhou řadu výborných výsledků, třeba dvakrát třetí místo na mistrovství České republiky seniorů a také dvakrát triumf ve finále Zlaté podkovy v letech 2009 a 2015. 

 

 

Mnoho Radkových úspěchů je zároveň zásluhou klisny Tiksi. Právě Tiksi je jedním z nejdůležitějších koní, kteří se v životě Heidenreichových objevili. Lépe řečeno, kteří se u nich narodili. 

 

„Na koně našeho chovu jsem hrdá. Ti, kteří sportovali, měli většinou minimálně výkonnost ST. A Tiksi byla jedinečná. Máme tři linie chovných klisen. Terezu, s níž má Radek bronz z mistrovství republiky, Bosnu a Fregatu.  Koncem roku 2005 jsme měli moc koní, a došlo na to, že bylo třeba nějakého prodat. Rozhodovali jsme se mezi Bounty z linie Bosny a Tiksi. To byla dcera Terezy. A protože v té linii Terezy jsme měli jediného potomka, prodali jsme Bounty. S tou se pak naše členka Iva Baďurová dostala až do stupně obtížnosti T a sbírala výborná umístění doma i v zahraničí. Tiksi se zase stala nerozlučnou parťačkou Radka, spolu dosáhli mnoha úspěchů, startoval s ní i na mistrovství světa mladých koní v Lion D´Angeres. Když uhynula, hrozně nás to zasáhlo,“ vzpomíná Simona, s tím, že špatně nese odchod nebo zranění jakéhokoliv koně. 

 

Z jejich chovu pochází také třeba Bonny, Bessy, Battalion i Bellevue, Fidczi nebo SL. Fregata, kteří se prosadili ve všestrannosti, a kdo sleduje skoky, tak zaznamenal stoupající výkonnost klisny Babou.

 

 

Heidenreichovi ovlivnili kariéru i některých úspěšných jezdců. Vždyť v Lošticích nezačínala jen zmíněna Iva Baďurová, ale také Eliška Opravilová nebo Inka Saparová. Ta jezdila klisnu SL Fregatu, původně svěřenkyni Simony Heidenrechové. Klisna se poté, co Inka ukončila kariéru, vrátila zpátky do Loštic do chovu.

 

„Na všechny úspěchy, které měli naši členové nebo koně, jsem pyšná a dojímají mě. Nezapomenutelná je pro mě atmosféra při finále Zlaté podkovy v Humpolci za starých časů a vždy, když si vzpomenu, tak mě mrazí. Nikdy také nezapomenu na svojí klisnu Bellevue. A moc mě bavilo připravovat Inku a jezdit s ní do zahraničí,“ rekapituluje Simona, co všechno se jí vrylo pod kůži. 

 

 

V Lošticích působí manželé Heidenreichovi už dlouhá léta. „Pracovali jsme tam po škole, respektive Radek po vojně, jako ošetřovatelé koní. Když pak v roce 1994 vznikl při SOUz Loštice zemědělský obor, a hledali mistra odborného výcviku, využili jsme příležitosti,“ vysvětluje Simona. Její současné zaměstnání je učitel odborného výcviku oboru jezdec a chovatel koní na střední škole v Olomouci. 

 

Pořádání závodů ve všestrannosti chce opravdové zapálení. Technicky jde o náročnou disciplínu, vždyť vedle drezurního obdélníku a kolbiště musí areál disponovat i tratí pro terénní zkoušku.

 

„Úspěch akce závisí do značné míry na počasí, povrchu, na organizaci, technickém zajištění, také na staviteli, úrovni startovního pole nejen jezdecké, ale i lidské, a spoustě dalších aspektů. Pořadatel musí řešit mnoho, pro účastníky skrytých, problémů. Ten, kdo to nezkusí, nepochopí. Máme dost nepříjemných zážitků v souvislosti s pořádáním závodů. Musím říct, že byla doba, kdy jsme si říkali: naposledy!,“ opatrně přiznává Simona.

 

Heidenreichovi však mají i řadu krásných vzpomínek a stále dost energie k pořádání závodů. „Máme perfektní tým, který nám pomáhá. Zapojují se členové klubu a jejich rodinní příslušníci, kamarádi, známí, kteří pracují ve své dovolené bez nároků na honorář. Bez nich bychom to dělat nemohli. A pořád to děláme rádi. Radek říká, že musíme udržet tradici a já si dovoluji tvrdit, že to máme jako poslání.  Vzhledem k tomu, že jsme oba zaměstnaní ve školství, tak nám významně pomáhají i tyto instituce,“ popisuje Simona. „V celé naší kariéře pořadatelské i jezdecké mě vlastně mrzí jen jedno. Že jsme víc nejezdili do zahraničí. Moc by mě zajímalo, jak by si vedla třeba Bellevue mimo domácí kolbiště.“

 

Foto: Foto.Hajovna / poskytla se svolením Simona Heidenreichová