Když Gérald Mossé poslední zářijovou sobotu odchází z chuchelské vážnice, na prázdné hlediště pomalu začíná padat podzimní šero. 54letý rodák z Marseille je v dobrém rozmaru, i když tentokrát do boje o nejvyšší příčky Evropského poháru žokejů (EJC) nezasáhl.

On i jeho francouzský manažer dobře vědí, že pozici nejzářivější žokejské hvězdy letošního ročníku EJC nezůstal nic dlužen. Svými výkony, noblesním vystupováním, vstřícností k fanouškům i naprostou profesionalitou vrchovatě naplnil očekávání.

"Byl to krásný den, tedy až na to, že jsem nevyhrál. Ale to prostě k takovým soutěžím patří. Publikum bylo skvělé a zdejší ovál je vždycky dobrý. Rád bych se sem ještě vrátil, protože atmosféra EJC je skutečně výborná a každý žokej si to moc užívá," konstatuje se svou typickou zdvořilostí a ještě jednou se rozhlíží po tribuně, kde zanedlouho začne after-party.

Čtěte více: Evropský pohár žokejů plný překvapení získal Fresu, Nagano Gold třetí

Do napjatě očekávaného odpoledne vstupoval jako favorit na celkové prvenství, alespoň podle kurzů sázkové kanceláře Tipsport. "Měl jsem dnes pár dobrých koní, to ano," souhlasí. "Bylo dost měkko, v opačném případě si myslím, že bych vyhrál dostih dvouletých. Arkhangelsk odevzdal své maximum a měl jsem ideální průběh, ale v závěru na hřebce už dolehla únava," hodnotí Mossé svou asi nejlepší šanci v Gerschově memoriálu.

Největší pozornost na něj byla soustředěna před EJC Long - Velkou cenou turfu, kde s dvojnásobným Koněm roku dosáhl jen na třetí příčku.

"Nagano Gold mě trochu zklamal. Myslím si, že v dostihu šlo všechno podle plánu. Byl usazený na poslední pozici a většinu dostihu cválal v klidu. Tempo nebylo zase tak rychlé, uprostřed posledního oblouku jsem už hledal kontakt se soupeři. Prošel jsem mezi koňmi, protože jsem cítil, že dnes nemám koně na to, abych všechno objížděl…" krčí rameny.

Finiš, který nemalé části pražského publika zlomil srdce, popisuje věcně a jeho líčení nenechává větší prostor pro iluze. "Když soupeři nastoupili, tak s nimi Nagano Gold chvíli držel krok, ale už nezlepšil. Ani na chvíli jsem neměl pocit, že bychom dnes mohli vyhrát," dodává.

Ještě aspoň jednu sezonu

Svou velkou kariéru rozbíhal Gérald Mossé v roce 1983, kdy část jeho sobotních soupeřů ještě ani nebyla na světě. Osmatřicet let poté stále vyhrává vrcholné evropské dostihy včetně grupy 1.

"Hodně lidí mi říká: Pokračuj, jezdi dál! A já s nimi souhlasím. Zároveň si uvědomuji, že jednoho dne toho budu muset nechat. Nemůžu předstírat, že budu žokejem věčně, na druhou stranu mě to strašně baví. Považuji za velké privilegium, že můžu stále jezdit na vysoké úrovni a sbírat úspěchy. Ve svém věku už můžu být zcela nad věcí a užívat si dostihy, což taky dělám. Nemám problémy s váhou ani se zdravím, všechno zatím funguje," usmívá se.

Na rozdíl od řady kolegů má nicméně již promyšleno, co budě dělat dál - chce se stát trenérem. "Mám zažádáno o licenci, ale zatím si ji nechám v kapse, abych měl nějakou perspektivu, až se rozhodnu skončit s ježděním. Teď si myslím, že jako žokej udělám ještě jednu sezonu a pokud bude všechno v pořádku, budu připraven na případný přestup mezi trenéry v roce 2023," nastiňuje.

Konkrétní přípravy na budoucí kariéru však zatím nedělá. "Víte, problém je, že jakmile se před lidmi zmíníte, že chcete začít trénovat, tak vás na své koně už nikdo neposadí. Proto to nechci moc řešit, ani si připravovat půdu. Prostě budu zatím dál jezdit a všechno ostatní se uvidí," vysvětluje Mossé.

Nejlepší žokejové? Stále ti staří!

Ježdění dostihů dnes podle svých slov vnímá jinýma očima než před čtvrt stoletím. "Je to úplně odlišná práce. Člověk se prostě musí adaptovat a přizpůsobit situaci," přiznává.

Jako hlavní problém nevidí vrcholící pandemii covidu-19, nýbrž pozvolné změny na dostihové scéně. "Dostihový průmysl má potíže, zmenšuje se. Je stále méně skutečně bohatých majitelů, klesají dotace… Na druhou stranu zůstávám optimistou. Stále do toho jdu po hlavě a neohlížím se kolem sebe. V téhle profesi jste jako na horské dráze - jednou dole a pak zase nahoře," zamýšlí se Mossé.

Video: Den outsiderů. Evropský pohár žokejů podruhé ovládla Itálie

"Celý svět se mění, v mých očích ne nutně k lepšímu. Mezi lidmi je méně respektu, střetávají se generace a mladí lidé to celé vidí zase trochu jinak. Všechno je rychlejší a na všechno je málo času. Třeba ze sociálních sítí nejsem moc nadšený. Někdy se tam podívám, ale netrávím na nich moc času," dodává.

Při dotazu na srovnání jezdeckých generací se znovu usměje. "Nejlepší jsou stále ti staří. Ať už je to Frankie Dettori, Olivier Peslier nebo já, všichni jsme stále konkurenceschopní. Samozřejmě přibylo hodně mladých, ale stále jsme tady. Dokud se všichni vzájemně respektují a podle toho chovají, nemám s tím problém," podotýká.

Šampion, který klamal tělem

Z událostí poslední doby ho zasáhl odchod legendárního Araziho ve vysokém věku 32 let. Mossé před třiceti lety zaznamenal s tehdy dvouletým ryzákem sérii pěti vítězství a stál tak u zrodu jeho velké kariéry.

"Zpráva o jeho úhynu mě zarmoutila. Někdy před pěti nebo šesti lety jsem ho při pobytu v Austrálii jel navštívit na farmu, kde trávil důchod a byl to zážitek. Měl hezký život, dožil se skvělého věku," shrnuje Mossé.

Hřebce v majetku Allena Paulsona jel poprvé 3. července 1991 a hned spolu vyhráli grupu 3. Následovaly úspěchy v Prix Robert Papin Omnium des 2 ans, Prix Morny, Prix de la Salamandre a Grand Criterium.

"Arazi byl od začátku superhvězda. Přitom to byl vlastně malý koník, ale měl velké srdce a neuvěřitelnou akceleraci. Na Breeders’ Cupu ho jel Pat Valenzuela, protože jsem byl v Hongkongu a nemohl jsem se dostat do Spojených států. Pak měl Arazi problémy s koleny, od té doby to na dráze už nebyl on," vzpomíná.

Seznam hvězdných koní Mossého kariéry je velmi dlouhý a on sám jen těžko odhaduje, kdo z nich byl nejlepší. "Těch hvězd bylo strašně moc. Red Cadeaux byl výborný a velmi konzistentní kůň. Dále třeba Jim And Tonic nebo Americain - na něm jsem vyhrál Melbourne Cup a to pro mě byla výjimečná chvíle," vypočítává.

Když je však tázán na svého osobního oblíbence, který je nejblíže jeho srdci, Mossé dlouho neváhá. "Měl jsem strašně rád Ashkalaniho, to byl neskutečně dobrý kůň Aga Khana. Ryzí mílař, to bylo něco," rozplývá se a začíná vyprávět.

Čtěte také: Stájová režie, kterou ocenil i Mike Smith. Bartoš o zlatém hattricku

"Měl samozřejmě svůj příběh, ke každému plnokrevníkovi se váže nějaký příběh… Ashkalani byl v práci velmi nenápadný, jako nestartovavší dvouletek neukazoval v tréninku vůbec nic. Chvíli dokonce uvažovali, že ho ještě před vstupem na dráhu vyřadí z tréninku, protože vypadal úplně marně. Namítal jsem, že by se měl aspoň vyzkoušet v dostihu, než to s ním vzdají…"

Psal se 19. říjen 1995 a tím dostihem bylo Prix des Capucines na 1600 metrů v Longchamp. V poli se sešly příští hvězdy jako L’Africain Bleu, Grenadier nebo Le Tourron, ale to v té době nemohl ještě nikdo vědět, šlo o dostih kategorie B.

"Ashkalani byl dlouho poslední, jenže pak přišel na 150 metrech s takovým zrychlením, že jsem jenom žasl. Z posledního místa se během pár okamžiků dostal na první. Nikdo ve stáji tomu nemohl uvěřit, protože v práci prohrál snad všechny galopy..."

"Po tom prvním vítězství Ashkalani zase pracoval špatně, ale to už jsem řekl trenérovi Alainu de Royer-Duprému: Prostě mu věřte a neřešte to. Tak ho poslali do grupy 3 a dopadlo to zase stejně," směje se Mossé i po letech. Ashkalani později vyhrál klasické Poule d’Essai des Poulains, Prix du Moulin a další dostihy.

Zatímco hřebec odešel po krátké kariéře do chovu, jeho někdejší žokej úspěšně jezdí dodnes. A stále ho to baví jako tenkrát...

Foto: Pavla Pechmanová