Gabriela Miková je úzce spjata s Jezdeckým klubem Mělník, kde vyrůstala a dodnes tam pracuje. Nějakou dobu strávila i ve Švýcarsku a Německu, vždy se však chtěla vrátit domů do České republiky. Nikdy volby svého povolání nelitovala a práce s koňmi ji neustále naplňuje.

 

Jak jste se dostala ke koním? Věnovala jste se i nějakému jinému sportu?

Jako malá jsem asi v první třídě chodila plavat, ale to mě nikdy nebavilo a ani nešlo natolik, abych se tomu mohla věnovat závodně. Od první třídy jsem také chodila do Sokola. K tomu jsem postupem času přidala právě i koně. Nikdo mě k jezdectví nepřivedl, vždy mě to k nim táhlo a všude jsem po nich koukala. Tehdy můj strýc přišel s tím, že se zná s panem Šebestou, který v tu dobu působil v Jezdeckém klubu Mělník. A díky němu jsem tedy začala ke koním docházet.

 

Takže se u koní pohybujete od šesti let?

To bohužel ne, protože mi tehdy řekli, že do klubu můžu docházet až od deseti let, takže jsem musela do tohoto věku počkat. Poté jsem mohla nastoupit a moje začátky byly spojené s Lumírem Šebestou, protože Vlado (Vadimír Mestenhauser) byl v tu dobu na stáži na Slovensku. 

 

Jak to v těch osmdesátých letech v klubu fungovalo?

Docházelo nás několik dětí do klubu, kde se platily členské příspěvky. My jsme pomáhali, kydali, starali se o koně, a za to jsme mohli jít jezdit. Tenkrát jeden kůň chodil i třikrát denně, protože koní bylo podstatně méně než lidí.

 

Nevzpomínám si, jak často jsem na jízdárnu tenkrát docházela, ze začátku asi dvakrát týdně a celé víkendy, kdy jsme vždy měli rozdělené služby na kydání a krmení. Postupem času jsem tam začala trávit stále více času, až z toho byl každý den.

 

Vy jste momentálně v Jezdeckém klubu Mělník, se kterým se pojí vaše začátky, zaměstnaná. Působila jste nějakou dobu i jinde?

Já jsem vlastně v době, kdy jsem chodila na střední školu, vyhrála poukaz na měsíční stáž ve švýcarské stáji, kde v tu dobu působil Jirka Skřivan. Takže jsem na měsíc odjela tam. S Jirkou jsme jezdili po závodech, na kterých jsem mimo jiné poznala i Dušana Tovarňáka, a ten mi nabídl stáž u něj v Německu. 

 

 

Takže po stáži ve Švýcarsku jste se hned přesunula do Německa?

Nějakou dobu po mém návratu domů ze Švýcarska se vrátil i Jirka Skřivan, který ale neměl k dispozici žádné koně. Vlado mu tedy nějaké poskytl, mezi nimi byl i Labe Jeff, se kterým později Jirka dosahoval pěkných výsledků. Měl tehdy stáj ve Vidlaté Seči, což je kousek od Litomyšle. A právě tam jsem před odjezdem do Německa strávila ještě jedno léto.

 

Jak vypadalo vaše angažmá u Dušana Tovarňáka? Nechtěla jste tam zůstat?

U Dušana jsem se především naučila jezdit. Opravdu se mi velmi věnoval a jezdila jsem jeho závodní koně. Sice nás tam bylo víc, ale ty jeho nejlepší koně jsem měla možnost jezdit jenom já a on mě u toho vždy trénoval, takže mě naučil strašně moc. Zůstat v zahraničí mě nelákalo. Věděla jsem, že patřím do Čech, a i když čas strávený u Dušana byl skvělý, těšila jsem se, až se vrátím domů.

 

To vše jste stihla do svých devatenácti let a váš život se kolem ničeho jiného než kolem koní netočil. Bylo to pro vás snadné rozhodnutí, věnovat se ježdění i pracovně?

Už od mala jsem věděla, že se koňmi chci živit. Nikdy jsem nad žádným jiným povoláním ani nepřemýšlela. A své volby dodnes nelituji. 

 

Vy za sebou máte ale i závodní kariéru, leč velmi krátkou. Soutěže vás nelákaly?

Já jsem se závoděním přestala asi v osmnácti letech. Skloubily se nějaké zdravotní problémy s trémou a já zůstala u ježdění koní pouze v práci. Závody mi nechybí, vždycky jsem byla trémistka, takže i když jsem se k tomu mohla kdykoliv vrátit, nikdy mě to znovu nelákalo.

 

Vaší momentální náplní práce je přiježďování sportovních koní Kateřiny Mestenhauserové a výcvik mladých koní. Co na této práci vás baví nejvíc?

Já jsem vždycky ráda pracovala s remontami a mladými koňmi. Ráda jezdím a ráda koně učím novým věcem. Baví mě pozorovat jejich progres. Z toho mám mnohem větší radost než pouze odjezdit už hotového a přiježděného koně.

 

 

Kromě toho se zabýváte i trénováním především dětí. Kdy jste s tím začala a co máte právě na trénování nejraději?

Trénovat jsem začala asi s návratem po mateřské dovolené, když mi bylo kolem dvaceti sedmi let. Věnuji se především dětem, nejvíce mě to ale baví s těmi nejmenšími. Je to vlastně podobné, jako s těmi koňmi. Ráda je učím těm úplným základům. Takže jsem ráda, že pokročilé děti už většinou chtějí skákat, tak přejdou k Vladovi. 

 

Potkala jste za tu dobu u koní nějakého, na kterého ráda vzpomínáte? Přeci jenom když se jedná o vaše povolání, musíte se naučit neutvářet si s nimi takové pouto.

Pracovala jsem opravdu s velkým množstvím koní. Vždy ráda vzpomínám na Labe Jamese, který se u nás narodil, takže jsem znala i jeho maminku. Druhým takovým srdcovým koněm je klisna Papaya, na které později závodila moje dcera Markéta.

 

Kdo vás ve vaší jezdecké kariéře nejvíce ovlivnil?

To určitě a jednoznačně Vlado. S tím se váže téměř celá moje cesta s koňmi a dodnes pro něj pracuji v Jezdeckém klubu Mělník. Zmínit bych měla i Jirku Skřivana a Dušana Tovarňáka.

 

Vaše dcera Markéta má za sebou úspěšná juniorská léta v parkurovém sportu. Je to pro vás jednodušší ji v tomto sportu sledovat, když se jezdectví sama věnujete?

Spíše naopak, řekla bych. Tím, že vím, co všechno jsou koně schopni udělat a co se může stát, a my to někdy nemůžeme nijak ovlivnit, mám snad ještě větší strach. Spousta lidí, kteří tomu nerozumí, si často neuvědomují, že ty pády můžou být mnohem horší, než vypadají. Na druhou stranu jsem ráda, že dělá to, co ji baví. Momentálně jde v mých šlépějích, u koní chce zůstat, ale omezila závodění, takže netráví víkend co víkend pryč, ale udělala si čas i na jiné aktivity a osobní život.

 

Jaké máte cíle a plány do budoucna?

Přála bych si co nejdéle fyzicky vydržet u koní a jezdit. Zdraví je to nejdůležitější co máme a u toho ježdění je nezbytné. Potom sice budu moci trénovat, ale už to nebude ono. 

 

Foto: poskytla Gabriela Miková