V této době velmi úspěšná drezurní jezdkyně Eliška Stránská původně začínala jako jezdkyně poníků při dostizích. V jezdeckém prostředí se tedy pohybuje od dětství, práce se zvířaty Elišku vždy naplňovala. Svého prvního koně měla od svých čtrnácti let. Později se dostala úplnou náhodou k drezuře, která ji nadchla, a tak už u ní zůstala.
Kdo vás ke koním přivedl a jak vzpomínáte na první kontakty s nimi?
Ke koním mě přivedla moje maminka, která má také velmi ráda zvířata. Svůj první kontakt u koní si již nepamatuji, avšak své dětství jsem strávila v dostihové stáji.
Jaký byl váš vývoj v souvislosti s jezdeckými disciplínami?
Jak jsem již zmínila, mé začátky patřily dostihům. Z těch jsem později přesedlala na drezuru, u které jsem zůstala. Má aktuální výkonnost v drezuře je úroveň Grand Prix.
Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti?
Můj první drezurní kůň byl, tak jako u většiny začínajících drezurních jezdců, bývalý parkurový valach jménem Parados. Jedny ze svých prvních drezurních závodů jsem pak absolvovala v Jezdeckém klubu Mikulov.
Která místa a jezdecké areály jste využívala a působila jste v nich?
Od roku 2002 vlastníme stáje v Poštorné, kde jsem strávila většinu svých jezdeckých let. Avšak sedm let jsem z toho trávila v zahraničí, konkrétně v Německu a Rakousku, kde jsem pracovala jako drezurní jezdec.
U kterých zahraničních jezdců to bylo?
Pracovala jsem například v německé drezurní stáji u Martiny Hannöver. V Rakousku jsem pak jezdila u vícenásobné mistryně Vídně Karin Karlowatz.
Kdo vás zdokonaloval a předával vám nové zkušenosti v průběhu celé kariéry?
Po dobu mé kariéry jsem získávala zkušenosti od spousty trenérů, většinou zahraničních. K mým drezurním začátkům ve vyšších stupních obtížnosti mi velice pomohli Evička Jančaříková a pan Umlauf, u nichž jsem se naučila, jak jezdit holandské a německé drezurních koně. Ráda také vzpomínám na belgického trenéra Denise Soyera, který mě vždy dokázal posunout s koněm o kousek dál. Dále jsem jezdila na soustředění s holandskými trenérkami Monique Peutz anebo Loes Corsel.
Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si osobně ceníte nejvíce?
Za svůj první velký úspěch určitě považuji účasti na mistrovství České republiky v drezuře se svým koněm Gallianem, kterého jsem si sama připravila. V roce 2017 jsme se umístili na čtvrtém místě ve velké rundě.
Je Galliano pro vás tím výjimečným koněm?
Ano, určitě je to Galliano. Byl to můj první drezurní kůň, kterého jsem si nachystala od úplných začátků až po úroveň Grand Prix.
Máte nyní další koně ve svém majetku?
Momentálně vlastním čtyři koně, se dvěma aktuálně sportuji. Weltana startuje na úrovni Grand Prix a její bratr na úrovni S. Weltana s Donem se u mě narodili, s jejich matkou Stellou jsem chodila soutěže pro mladé jezdce. Můj devatenáctiletý Galliano si užívá zaslouženého důchodu a máme zde ještě dvacetiletého chladnokrevníka, který učil začátečníky pod sedlem.
Jakým dalším aktivitám se v rámci jezdectví věnujete?
Věnuji se hlavně tréninku jezdců a koní a přípravě na závody.
Jak zvládáte propojovat závodění a přípravu koní s vlastním rodinným životem?
Asi tak jako každý koňák. Jedná se o přesný harmonogram naplánovaného dne, kdy se snažím během dvaceti čtyř hodin stihnout alespoň jednou tolik, než je možné.
Co patřilo mezi vaše sportovní ambice v začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdeckém sportu?
Mé sportovní ambice byly a jsou samozřejmě úspěšné startování na závodech a mistrovských mítincích a také se chci neustále vzdělávat. K mé velké snaze a radosti patří dále úspěchy mých klientů.
Foto: Stanislav Pitela / poskytla Eliška Stránská
