Dana Kováčová je od léta roku 2021 předsedkyní Svazu chovatelů slovenského teplokrevníka v České republice. Vystřídala v této vedoucí pozici Zdeňka Müllera, který loni zemřel a který byl jejím velkým přítelem. V našem rozhovoru zavzpomínala nejen na něj a na to, jak vstoupila do tohoto spolku, ale také na to, jak se dostala ke koním a jaké byly její chovatelské začátky.

 

„Koně jsem milovala už jako malé dítě. Sousedé u babičky, kam jsem jezdívala, měli poníka Pepíčka. Byl hrozně chytrý, uměl si otevřít branku a chodil s majitelkou do místního konzumu i okukovat před hospodu. Byl to miláček celé vesnice a také jeden z důvodů, proč jsem tam tak ráda jezdila,“ vzpomíná Dana Kováčová na dětství. Už v té době věděla, že jednou chce mít vlastního koně, což se jí splnilo o mnoho let později.

 

„Nemám vlastní rodinu a děti a v roce 1990 jsem se seznámila s mým pozdějším dlouholetým partnerem. Byl to Němec a měli jsme společnou lásku ke koním. Pořídil si pro radost pár mladých kobylek, které měl u kamaráda na statku, kam za nimi jezdíval,“ vypráví Dana Kováčová s tím, že asi po roční známosti se rozhodli postavit svojí stáj a do ní rovnou přikoupili další klisny z Německa už s plánem založit vlastní chov.

 

„Já jsem tehdy koním vůbec ale vůbec nerozuměla, a protože naše kobylky měly německé původy, nakoupila jsem si v Německu hodně knížek o tamních plemenech. Také jsem měla spoustu videokazet, na nichž byli tehdy nejlepší evropští koně ve sportu. To mě úplně oslnilo,“ říká Dana Kováčová a dodává: „Můj partner mě seznámil s mnoha chovateli v Německu, od kterých jsem se snažila co nejvíc pochytit, nabrat od nich jejich moudra a zkušenosti. Tenkrát jsem objevila ten „skutečný koňský svět“. S některými jsem v blízkém kontaktu dodnes“. 

 

V devadesátých letech nebylo v Česku k dispozici tolik kvalitních hřebců případně jejich dávek, jako je tomu dnes. „Tehdy mi někdo doporučil Zdeňka Müllera, který se reprodukcí koní intenzivně zabýval. Hned jsme si padli do oka a v roce 1992 začala naše spolupráce. 

 

A nejen to. Za ta léta vzniklo i přátelské pouto. „Jeho ztráta coby blízkého kamaráda je, a vždy bude, pro mě velmi bolestivá. Nejde na něj zapomenout. Předal mi neskutečně cenné informace a zkušenosti z chovu koní, které lze získat jen letitou praxí. Jsem za to moc vděčná, dnes z toho čerpám,“ říká Dana Kováčová

 

„Díky Zdeňkovi Müllerovi jsem poznala chovy po celé Evropě. Z našich cest do Německa, do Francie nebo do Holandska mám až neuvěřitelné příběhy. Byla to docela složitá doba, protože nejen holštýnský svaz, ale i ostatní majitelé výjimečných hřebců, jako byl tenkrát Corrado I, Cassini, Double Cento, Eurocommerce Berlin nebo Eurocommerce London v žádném případě nechtěli semeno posílat kurýrní službou. Takže když jsme chtěli těmito hřebci připouštět, nezbývalo nic jiného, než chovné kobylky dovézt k nim. Bylo to opravdu hodně náročné, pro nás časově i finančně, ale i pro ty klisny,“ vzpomíná Dana Kováčová.

 

Právě díky těmto cestám se seznámila s majiteli velkých chovů a funkcionáři významných chovatelských svazů. A také s top jezdci, jako třeba se zlatým olympijským medailistou z Barcelony Josem Lansinkem. „K mé velké radosti jsem potkala skvělé lidi a na vlastní oči viděla hodně z těch veleslavných plemenných hřebců, což mě dodneška těší,“ dodává.

 

„Ale co bylo nejdůležitější a co si až teprve po letech plně uvědomuji, je to, že díky našim cestách po evropských chovech a chovatelích jsme vlastně udělali velmi záslužnou práci. A to především v tom, že těmto lidem ze západní Evropy se dostalo do povědomí, že my tady v Čechách děláme úplně stejné koně, jaké oni mají ve svých stájích. Tuto skutečnost doceňuji vlastně teprve až nyní. Ale taky do dneška vzpomínám, jak jsme se leckdy setkávali s překvapenými obličeji nad tím, že potomci jejich špičkových hřebců se budou rodit v Čechách,“ popisuje Dana Kováčová. 

 

Časem se hodně změnilo. „Dnes po letech už je to jiné, dnes už jsme pro tyto západoevropské chovatele – majitele hřebců rovnocennými partnery. Nikdy nezapomenu na slova Zdeňka Müllera, když jsme diskutovali o plemenných knihách. Zdeněk v té době uvažoval nad registrací svých hříbat do holštýnského svazu, já pro změnu do oldenburského svazu, kterým jsem zde v Česku i pár let zastupovala. Bylo to v době, kdy ještě hříbata musela mít výžeh. Zdeněk Müller vždycky říkával, že je úplně jedno, kdyby ten koník měl na zadku vypáleného „Ferdu Brabence“, ale důležité je, jak bude úspěšný ve sportu. Já se s tímto názorem plně ztotožňuji,“ vzpomíná Dana Kováčová a přidává osobní zkušenosti při prodeji jednoho ze svých odchovanců do špičkové belgické stáje. 

 

„Když jsem prodávala panu Josu Lansinkovi našeho Quida, obávala jsem se, že se mu moc nebude líbit, že je Quido plemene slovenský teplokrevník. Opak byl pravdou. Vůbec neřešil, jaké má papíry, důležité pro něj bylo jenom to, jaký podává sportovní výkon.“

 

 

Koně z tohoto jihočeského chovu se pohybují nejrůznějších koutech světa, v Evropě, v USA, Kanadě a dokonce i v Mexiku. „Jmenovala bych třeba výjimečnou Lukrécii. Vyhrála hned svou první soutěž ve čtyřech letech a tak jí to zůstalo. Dnes startuje pod italskou vlajkou. A mě těší, když známí z Rakouska nebo Německa vypráví, že jí někde viděli závodit,“ líčí chovatelka. 

 

Koně od ní závodí samozřejmě i v českých barvách. Vzpomeňme třeba účast Calaty a Cloudy Night na mistrovství světa mladých koní v Lanakenu nebo zkušené skokany Poisona a klisnu Burberry Brit.

 

Chov a příprava koní do sportu, to jsou tisíce hodin trpělivé a náročné práce. Daně Kováčové pomáhá sehraný tým. „Už v roce 1993 jsem se shodou okolností a k mému velkému štěstí seznámila se Zdeňkem Hruškou. Tehdy měl nájemní stáj v Tochovicích a hledal něco blíž k Písku. Když končilo JZD nedaleko Týna nad Vltavou, byly k dispozici pole, louky a také krásný statek Dvůr Újezd,“ popisuje Dana Kováčová. Statek, přestože byl v dezolátním stavu, koupili a pustili se do renovace. Dnes je tam hala, kolbiště a díky koupi nebo pronájmu pozemků mají k dispozici skoro 100 hektarů luk. Ty slouží zčásti jako pastviny pro koně, zčásti jako zdroj sena.

 

S prací i se závodními aktivitami pomáhá vedle Zdeňka Hrušky také Jiří Tměj, který velmi dobře prezentuje koně z Újezda na parkurových závodech, a to jak při běžných soutěžích, tak i v KMK. Do týmu dobře zapadl David Vacek. Věnuje se mladým koním, ale co je důležité, baví ho genetika koní, reprodukce a vše s tím spojené. Tímto směrem si dále doplňuje vzdělání a spolupracuje s Výzkumným ústavem živočišné výroby v Uhřiněvsi.

 

„V době, kdy jsem se rozhodla začít s chovem koní, jsem hlavně měla velké štěstí na lidi kolem sebe, nebyl to jenom Zdeněk Müller, ale také Jan Pellar se svými letitými zkušenostmi v chovu koní, Martin Ulčák, který sponzoroval závody pro mladé koně a moje velká kamarádka Magdaléna Hrabánková, rektorka Jihočeské univerzity. Na její počest jsem přejmenovala náš jezdecký klub. Bohužel k mé velké lítosti už nikdo z nich není mezi námi.“

 

V roce 2021 převzala po smrti Zdeňka Müllera Dana Kováčová vedení Svazu chovatelů slovenského teplokrevníka. „Byl to pro nás všechny šok a všem nám moc chybí, Zdeněk byl především hipologická veličina evropského formátu a velká osobnost. Takže zastat jeho funkci bylo pro mě v začátku jako by neplavce někdo hodil doprostřed oceánu. Ale plně jsem si uvědomovala, že prostě chovatelský svaz musí fungovat dál,“ líčí Dana Kováčová. 

 

Hlavním úkolem, který si dala za cíl, je, aby byl svaz co možná nejlepší servisní organizace pro chovatele. Také proto rozšířili řady inspektorů, kteří jsou výkladní skříní svazu v terénu a vlastně nejvíc „v první linii“ komunikují právě s chovateli. „Snažíme se, aby naši chovatelé a celá jezdecká společnost měla co nejvíce informací o práci svazu, a to nejen o sportovních výsledcích koní plemene slovenský teplokrevník, ale i o všech našich svazových aktivitách. Snažíme se komunikovat prostřednictvím webu a sociálních sít. Hnacím motorem je tajemnice svazu Martina Bečková, bez které si naši práci neumím představit,“ popisuje předsedkyně svazu.

 

„Pro letošní rok i do dalších sezon bych si přála, aby se podařilo zorganizovat co nejvíc chovatelských akcí. S velkým ohlasem se setkal loňský Chovatelský den s parkurovými soutěžemi a přehlídkou plemeníků ve sportu, který se bude letos opět konat v Martinicích v předposlední srpnovou středu,“ říká Dana Kováčová. 

 

A co jí napadá, když se ohlédne? „Vidím, co všechno jsme jako svaz dokázali. A hlavně naši chovatelé!  Jak koně z našich chovů úspěšně reprezentují ve sportu plemeno slovenský teplokrevník, to je úžasné! A když vidím to, co dokázal náš tým v Újezdě, že jsme vybudovali chov doslova „na zelené louce“, tak po těch třiceti letech můžu říct, že jsem šťastná, ale vím že jeden život na to nestačí.“

 

Foto: Martina Kůstková, poskytla Dana Kováčová