Dominika Tesárková je pravidelnou účastnicí rámcových soutěží U25 při Českém skokovém poháru. S klisnou Viní startovala na mistrovství České republiky, byla vidět i v dvouhvězdovém CSI v pražské O2 aréně. V jezdeckém světě ji po celou dobu podporuje její největší fanoušek, tatínek. Koně ho velmi nadchli a rád dceru doprovází na všech závodech. A také jí chtěl dopřát vlastního koně, i když ne vždy to byla dobrá volba.

 

Kdy a jak jste se dostala ke koním?

Ke koním jsem začala docházet, když mi bylo sedm let. Moje babička měla vlastní stáj, kde se nacházeli westernoví quarteři. Jako malá jsem tam chodila převážně na návštěvy za tetou, která mě pak na jednu kobylku posadila. Mně se to tak zalíbilo, že jsem pak neustále uháněla taťku, aby mě tam zavezl. Začala jsem jezdit aktivněji, pamatuji si, že to bylo na moc hodném bílém quarterovi. No a jak jsme s tátou dojížděli do stáje stále častěji, tak ho napadlo, že by mi mohl pořídit mého vlastního koně. 

 

Váš otec ale s koňmi do té doby neměl žádnou zkušenost, bylo těžké vybrat toho správného koně?

Ono to právě dopadlo podle toho, že táta s koňmi žádnou zkušenost neměl a já jsem byla ještě dítě. Koupili jsme totiž tříletého anglického plnokrevníka. Když jsme ho byli vyzkoušet, byl uvázaný v kruhovce, měl svěšenou hlavu a působil velice krotce. Tam mě s ním poslali na vyjížďku, která také proběhla naprosto v pořádku. Táta byl samozřejmě strašně nadšený a koně hned koupil.

 

Něco mi ale říká, že to už nepokračovalo takhle hladce. Co se dělo, když jste si tříletého anglického plnokrevníka dovezli domů?

Nějakou dobu všechno probíhalo bez problémů. Na drobného anglického plnokrevníka jsme nandali westernové sedlo, pod kterým nebyl skoro ani vidět, a já vesele jezdila. Připadal nám ale dost hubený, tak jsme ho začali pořádně vykrmovat a nešetřili jsme ani ovsem. Kůň se začal postupně probírat, až na sebe nechtěl nechat ani nasednout. Proto jsme ho potom museli prodat, protože pro osmiletou holčičku nebyl vůbec vhodný.

 

Vzpomenete si ještě na nějakou historku s ním?

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem z něj dvakrát spadla. Já jsem hodně chodila na vyjížďky, na které se mnou pěšky chodil i táta. Nejčastěji jsem jezdila po louce, kterou jsem vždy několikrát obcválala. Jenže jednou to koně po třetím kolečku přestalo bavit, a tak mě shodil a ještě po mě kopnul. Potom nám utekl asi pět kilometrů daleko. Když jsme ho s tátou po dlouhé době chytili, vyhodil mě na něj a já šla znovu cválat na tu samou louku. To jsem ji ale zvládla obcválat už jenom jednou. Znovu jsem skončila na zemi a koně jsme chytali několik hodin. Pak už jsem znovu jezdit nešla. 

 

Když jste anglického plnokrevníka prodali, nechtěl táta jiného?

To samozřejmě doopravdy chtěl. Ale tentokrát mi koupil poníka, znovu tříletého. Opět jsme si ho dovezli na westernovou farmu k mojí babičce. Krátce na to si mě všimla trenérka z vedlejší vesnice, která projevila zájem mě trénovat. Díky ní jsem přešla na anglické ježdění. Také mě vzala na mé první soustředění, které se konalo v Herouticích a trénoval tam pan Perníček. 

 

Díky tomuto soustředění jste se dostala i k závodění?

Dá se říci, že ano. Do Heroutic jsem se pořád vracela na různá soustředění a tréninky, až jsem tam zůstala nadobro. A právě díky manželům Perníčkovým jsem si splnila Zkoušky základního výcviku a mohla začít závodit. To bohužel netrvalo dlouho, protože jsem spadla z pronajatého koně a zlomila si šestý obratel, takže jsem se do sedla nepodívala téměř rok.

 

 

Neměla jste po tak těžkém úraze strach vrátit se do sedla?

Bála jsem se dost. Tím, že to byl opravdu těžký úraz, kdy jsem skoro tři měsíce ležela na jednotce intenzivní péče, jsem měla z ježdění velký respekt. Ale na druhou stranu mě to po tak dlouhé době lákalo se ke koním jet alespoň podívat. Tak jsem se jezdila dívat tak dlouho, až mě paní Perníčková vzala a na jednoho hodného koně mě posadila. Já jsem zjistila, že vlastně není čeho se bát a vrátila jsem se k aktivnímu ježdění. 

 

V tu dobu jste ale žádného vlastního koně neměla. Co na to říkal váš táta, který vždy nějakého sháněl?

Bez vlastního koně jsme nebyli moc dlouho, táta se totiž zamiloval do tehdy čtyřleté Ofélie. Do té Ofélie, která předchozí jezdkyni zlomila pánev. Ale táta si nedal říci a klisnu koupil. S tou jsem si naštěstí celkem sedla a po dlouhém období v Heroucicích, kde jsem mimo jiné pomáhala jezdit koně i Janě Perníčkové, jsme se přestěhovali do stáje k Bardonovým. I když málem k tomu nedošlo, neboť Ofélii jsme nakládali celkem dvanáct hodin.

 

S Ofélií jste tedy začala aktivně závodit?

Ani s Ofélií jsem nestrávila moc společného času, neboť pochopitelně čtyřletý nezkušený kůň pro začínající jezdkyni nebyl to pravé ořechové a klisna se začala dost stavět na zadní. Bardonovi tedy přišli s tím, že bychom si měli pořídit nějakého staršího zkušenějšího koně, se kterým bych mohla začít naplno závodit. Tak jsme zajeli k panu Pěchoučkovi, u kterého jsme pořídili dvanáctiletou Uberlinu. Takže po všech těch mladých a pro začátečníka téměř nebezpečných koních jsem měla prvního spolehlivého koně, na kterém jsem se mohla pořádně začít učit jezdit. S Uberlinou jsem absolvovala svoje první mistrovství České republiky a mohla jsem se účastnit i juniorských soutěží v rámci Českého skokového poháru.

 

Co následovalo?

S nástupem na střední školu v Neveklově jsem musela opět změnit působiště, neboť k Bardonovým jsem to měla asi hodinu a půl. Přestěhovala jsem se tedy do Všetic, kde jsem trénovala se Sergejem Motyginem. Ten nás přivedl na myšlenku, že bychom měli koupit ještě jednoho koně, se kterým bych se mohla podívat i do nějakých vyšších soutěží, protože Uberlina byla pouze do parkurů do 120 centimetrů. Tak jsme koupili klisnu Varietu. To byla velmi malá a drobná klisna anglického plnokrevníka, s níž jsem závodila až do 130 centimetrů. 

 

Ve Všeticích jsem měla také pronajatého juniorského koně Ciroca. To byl obrovský kůň,velký srdcař, který pro mě udělal první poslední. S tím jsem se také účastnila juniorského seriálu při Českém skokovém poháru. Bohužel se pak těžce zranil a musel ukončit sportovní kariéru.

 

Poté přišlo další stěhování?

Ano, opět kvůli studiu. Začala jsem chodit do školy v Příbrami, tak jsem se opět vrátila do stáje k Bardonovým. V tu dobu jsem měla pouze Varietu, protože Uberlina už byla prodaná. K tomu jsme pořídili opět čtyřletého valacha Quick Nicka. Zanedlouho poté jsme se s oběma koňmi, přesunuli do Martinic, jelikož táta si to moc přál.

 

Pak už přišla vaše poslední zastávka, vaše současná stáj v Čisovicích?

S Varietou a Quick Nickem jsem se z Martinic přesunula do Čisovic, které jsou pro mě ideálně situované, neboť je mám přímo po cestě z práce domů. Následoval prodej obou dvou koní a pak přišla moje životní kobylka Viní. Nyní k ní mám nově ještě pětiletého valacha od pana Holešovského, tak doufám, že se mi s oběma koňmi bude v nadcházející sezoně dařit.

 

Jaké jsou vaše plány pro letošní sezonu?

S Viní bych se ráda účastnila seriálu U25 při Českém skokovém poháru a kdyby se dařilo, chtěla bych startovat v nějaké Velké ceně. Mladého valacha mám pouze měsíc, tak se teprve sžíváme, ale plánuji Kritéria mladých koní a soutěže do 120 centimetrů.

 

Foto: poskytla Dominika Tesárková